Helmutek

Zelenka někde prohlásil, že jeho cílem je, aby se lidi u DS mohli zasmát a odreagovat po náročnym pracovnim dni. Nevim úplně, co si Zelenka představuje pod vkusem průměrnýho diváka vyhledávajícho průměrnou zábavu u televizních seriálů, ale je evidentní, že Zelenkův typ humoru neni (viz hodnocení atakující "modrou" hranici), nemůže bejt a nebude blízkej ani zdaleka všem - většina zábavy, která je se sledováním DS spojená, souvisí buď s rozkladem osobnosti, smrtí a koncem obecně, s omezeností a maloměšťáctvím nebo plácáním se od ničeho k ničemu, souvisí se snahou udržet při životě něco, co vlastně moc přežít nemůže a nakonec to ani nepřežije (to neni žádnej spoiler, protože sám Zelenka seriál popisuje jako "příběh zkázy dabingovýho studia") - seriál je postavenej na všech těchhle "krásnejch", hnilobou páchnoucích věcech, a z toho celkem jasně vychází i ten druh humoru, kterej je často zhruba stejná řachanda jako třeba topící se koťátko. Člověk se často i zasměje, častějc ale spíš ani ne (i když se zrovna odehrává absurdní nebo komediální scéna), protože z většiny odehrávajícího se je cejtit zarážející mrazení z tý vykukující pokroucenosti. Ale mě je tenhle styl blízkej a sedne mi to; líbí se mi, jak s tim Zelenka pracuje, že se s ničim moc nesere a točí si svůj chytrej netradiční seriál masám navzdory. Typově mi DS často připomínal Čtvrtou hvězdu - možná to bylo zčásti hercema, spíš ale vidim souvislost v podobně smutnym kolektivu různě poškozenejch lidí různejch motivů a zájmů, podobně polodiletantskou práci a podobnou neschopnost vymanit se ze začarovanýho kruhu ať už smůly, svý neschopnosti nebo všeho tohodle dohromady. Jakkoli mám Čtvrtou hvězdu opravdu a upřímně rád, něco málo mi k absolutnímu hodnocení chybělo (možná právě to, že tam o moc víc než ta uvolněná komediální rovina nebylo), u DS ale naopak nějak cejtim, že v tom je mnohem víc, než je na první pohled patrný. Je z toho znát, že scénář je promyšlenej, že nad nim někdo opravdu přemejšlel a dlouho ho piloval (možná tomu pomáhá to, že vychází z divadelní hry); je z toho znát, že nechtěl napsat jen komedii, ale dal do ní něco víc. Postavy jsou komplexní a vykreslený, v seriálu se zajímavym způsobem prolínaj dabovaný scény s realitou (dabing je vlastně hraní nad hranim někoho jinýho - herci vstupujou nejen do filmů jako takovejch, ale i do rolí herců, který dabujou...), často se řeší role nebo smysl dabingu nebo jazyka obecně (což je taky strašně zajímavý) - těch hlubších myšlenek je tam prostě moc na to, že seriál se vlastně tváří jako celkem nevinná komedie o konci dabingovýho studia. Skvěle vybraní jsou i herci - dokonce mě bavila i ta Melíšková, která mě jinde spíš rozčiluje - role přepíčený poloblbky, kariéristky a vlezdoprdelky jí teda za mě jde mnohem líp než role vážený policejní komisařky (třeba ty její hloupost nádherně ilustrující schůzky a motivační promluvy s kamrádkou Lenkou v kabelkárně v centru Prahy, skvělejch scén ale měla jinak spoustu). O Neužilovi s Čermákem neni třeba mluvit, oba jsou dle očekávání skvělí a oba je mám čim dál radši (překvapuje mě, že jsem se dočet, že herci byli nevýrazní); a dokonce i ten Adamczyk do týhle dabingový partičky padne skvěle. Úžasnej je i psychouš Krobot a alkáč Myšička, epizodní roličky asi vypisovat nemá moc smysl (Trojan, Preiss, Bartoška, Lichý...), ve skutečnosti jsou ale skvěle napsaný a každá z nich posílá seriál ještě o kus vejš (Preissova obrana češtiny a celý jeho duo s Krobotem, Bartoškovo blekotání v krematoriu, Trojanova trapná chvilka v rádiu...). Jediná kaňka na celym castingu, a vlastně na seriálu jako takovym, je pro mě zase ta Voříšková - sorry, podle mě fakt neumí hrát, neumí ani mluvit, takže působí jen učebnicově a jak kdyby četla spisovnej scénář, jindy zas přehrává jak na školní besídce (třeba jak si hraje s kazeťákem, když je ve studiu poprvý atd.). S ostatníma, který jsou skvělí a přirozený, se to podle mě srovnávat nedá a ten rozdíl je prostě viditelnej a minimálně pro mě rušivej - jediný, kde mi přijde, že i ona funguje výrazně dobře, je interakce s bratrem (Čermákem). S tim chytrym scénářem ale souvisí i neskutečný množství hlášek - těch prvoplánovejch a zábavnejch na první dobrou ("Dvacet let nic nenatočil. "Protože je mrtvej. Neni mrtvej?!" "Ale neni mrtvej, bydlí někde za Prahou."; "Lidi mě serou. To asi víš."; "Chceš říct tajemství? Jako, chceš, jo? Dabovat může každá lemra."; "Jak, co je internet? No to je to, kde máš ty kozy."; "Co by byl Harrsion Ford bez Štěpničky?" "Co by byl Štěpnička bez Harrisona Forda?" "Ále, Štěpnička bez Forda by byl pořád Štěpnička!"), ale i takovejch, který se spíš zažíraj a mrazej - což jsou někdy celý dialogy (Krobotova popisující scéna, jak nadabovat větu "Jeď napřed, já se ještě projdu", nebo ty úseky, kdy se v jejich životech opakujou scény, který dřív dabovali, alkoholická epizodka Myšičky ještě předtim, než se ožere úplně); jsou to ale i skvěle napsaný hádky (Eva s Pavlem - i přes telefon a přes Karla, Karel s Ladou, Eva vlastně s kymkoli...), jindy jen gagy (Eva na policajta "A vy byste mi jedno platíčko neuměl sehnat?") a jindy je to vyznění tý scény jako celku. Na druhou stranu je tam dost vtípků na hraně, ať už je to tou hrou s jazykem a záměrnejma vulgaritama (mně ale ta otázka přijde zajímavá a legitimní: Může se krása češtiny zachovat nebo projevit i v mluvě, která je extrémně vulgární? Může to bejt nositelem jakýkoli vyšší hodnoty?) nebo záměrnejma extrémama obecně (ten díl plnej koz mladejch hereček), nebo ať to jsou vyslovený bizáry jako třeba Krobotovy vidle zapíchlý v Čermákově autě, pití chcanek z lahve (u toho jsem si vzpomněl na Blbý a blbější), ale mě to nakonec v rámci seriálu prostě smysl dává, i když už u těchhle scén ve mně hlodá červíček, jestli to nebylo moc na efekt a moc laciný - v zásadě to ale celý o tomhle vztahu protikladů je, o protikladu krásnýho a hnusnýho, vznešenýho a přízemního... Ten seriál je ukončenej, má hlavu a patu, a i když jsem jedinej z mejch oblíbenejch, kdo si to očividně myslí (zatim všichni dali 3* nebo 2*), přijde mi to jako fungující celek s koncepcí a záměrem, kde vlastně nevnímám výraznější slabší místa. Nemá asi smysl čekat, že všechno se bude líbit všem, a ostatně Zelenkova tvorba je sama o sobě důkazem, že on úplně snadno přijímatelný a jednoznačný věci netočí (ani mně se třeba Ztraceni v Mnichově nelíbili; oproti tomu Knoflíkáři nebo Rok ďábla zase naopak strašně moc), ale to, že by seriál skončil v modrejch csfd vodách, to by mě nenapadlo. Za mě je to jeden z nejzajímavějších, nejpodnětnějších a nejkoplexnějších seriálů, který jsem za dlouhou dobu viděl - a upřímně řečeno jsem rád za cokoli, co je jakymkoli kvalitnim způsobem svý - a to Dabing Street je naprosto jednoznačně. Osobně se víc než těšim na to, jestli Zelenka ještě někdy nějakej seriál natočí. A naposled - kverulant by možná ještě zmínil, že seriál se má odehrávat v roce 2001, tedy ještě před přečíslováním telefonů (a přesto jsou občas vidět plakáty atd. s novejma formátama), nebo že občas zabíraný auta jsou evidentně novější, ale já to dělat nebudu - nejsme HBO s neomezenejma produkčně-finančníma možnostma, a hlavně o těchhle detailech seriál vůbec neni.

Celkem předvídatelná Scarymovieovská parodie - o nic víc, a asi ani o nic míň. Na deset pokusů o humor připadal jeden, kde se ten vtip fakt poved, ale v tom nepřetřžitym proudu i tenhle poměr znamená, že jsem se párkrát zasmál (rvačka jejího táty s vlkodlakem vozejčkářem, segway, jógalates, ten její noční úprd...). A jedna z těch povedenějších věcí byl kupodivu i soundtrack. Jo a ten trpitelsky vypíčenej výraz Beccy je fakt jak z pravýho Stmívání.

Jsem masochista, kterej viděl nejen DC verzi, ale nakonec i tu pětihodinovou(!) SE verzi - kterou je teda docela oříšek sehnat (napoprvé mi totiž až v půlce filmu došlo, že se nedívám na tu nejobsáhleší verzi, kterou jsem myslel a chtěl, ale "jen" na ten DC, tak mi nezbylo, než se k tomu o pár let pozdějc vrátit znovu se skutečnou SE). Když jsem nedávno po Magnolii přemejšlel nad dlouhejma filmama, který jsou schopný táhnout tak, že stopáž člověk ani nevnímá, vybavilo se mi ještě třeba Casino, ale to jsme pořád u tříhodinovejch klasik - asi by mě nenapadlo, že něco podobnýho nakonec budu moct říct i o filmu, kterej je ještě o další dvě hodiny delší. Ponorka je ale opravdu neuvěřitelná - všim: Námětem (knížku jsem hlatal jako máloco) a jejim zpracováním pro film, autenticitou prostředí (hrálo se v replice ponorky) i technickejch postupů při jejím řízení a obsluze, hereckejma výkonama, zachovanou němčinou, atmosférou i detailama (zažloutlý obličeje se strništěma byly podpořený režisérovym zákazem chodit během natáčení na Slunce) atd. Film nemá žádnej snadno uchopitelnej lineární děj a odehrává se až na výjimky výhradně v těsnym prostoru jedný ponorky, a stejně člověk očima visí na obrazovce a hltá každou vteřinu (nebo aspoň já jo). Ani mezi posádkou se neděje žádný uměle vyvolaný drama, z filmovýho pohledu nic mimořádnýho ani extra "zajímavýho" (kromě samozřejmě toho, že všichni si pořád lezou na nervy způsobem, kterej se asi v tomhle prostředí dá očekávat), a stejně je člověk do filmu vtaženej a vůbec nic mu nechybí. To, co z knížky úplně crčelo (čtení Ponorky pro mě bylo jednim z nejhnusnějších, nejsyrovějších a nejsilnějších knižních zážitků, co jsem zažil), totiž ten úplně obyčejnej a přízemní strach, ubíjející rutina, vlhko a slaný mokro, smrad, tma, plísně, filcky a další nemoci, špatný a plesnivý jídlo, ztráta soukromí až důstojnosti, špína a hnus, nedostatek světla a nemožnost větrat, frustrace, ocelový šedo v ponorce a studený šedo atlantiku na můstku, bezútěšný a monotónní masy šedý vody všude v dohledu, vlhký vedro dole a slaná zima nahoře, otupění z neustálýho střídání nudy nekonečnýho čekání a strachu v akci, kdy je každej odkázanej jen na svůj vlastní svět a svý vlastní myšlenky na smrt, protože nikdo nic nevidí a nemá o situaci žádnej přehled - jakákoli konfrontace s okolím je zprostředkovávaná jen zvukově (vybuchujícíma hlubinovkama nebo pinkáním sonaru), a tak každá vteřina je jen čekáním na to, jestli náhodou nebude s další hlubinovkou tou poslední... - tohle všechno bylo do filmu zanesený asi nejlíp, jak vůbec mohlo (i když i tady samozřejmě platí obecně známý pravidlo, že film může bejt sebelepší, ale knížka je vždycky knížka a přenést úplně všechno se už z podstaty věci ani nedá). Postavy se z původně pohodovejch, navoněnejch nebo zidealizovanejch kluků a chlapů stávaj kolečkama v soukolí, otupěnejma lidskejma troskama s cílem ne bojovat ideologickou válku, ale nejdřív se hlavně tady dole nezbláznit - a pak ideálně přežít, nebo přinejmenšim bejt součástí aspoň náký akce. Nádherně děsivej je technik od dieselů, kapitánovi (Prochnow) jsem zobal z ruky a žral každej jeho pohled a slovo - a všichni hrajou, jak kdyby nehráli, ale jako kdyby byli skutečnou ponorkovou posádkou, a celej film je ještě navíc završenej jednim z "nejzbytečnějších", nejpřízemnějších a nejneheroičtějších konců válečnejch filmů, který si vybavuju. Společně s Bratrstvem neohrožených je tohle podle mě jednoznačnej vrchol válečnýho žánru.

Válečnej film, kterej by dneska (po 65 letech!, uh) už možná ničim zvláť pozoruhodnej bejt nemusel, nebejt ale toho jeho provázání se skutečnou dobovou technikou a polodokumentární nebo polopopisnou rovinou. Tyhle věci Kruté moře posílaj ne o úroveň, ale o dvě vejš - autenticitě filmu (tim spíš filmu točenýho technikou začátku 50. let) přidá neskutečně moc, pokud se nepoužívaj jen kulisy v bazénu, ale skutečný lodě - dokonce skutečná za války sloužící korveta (kterou si Britové museli pro natáčení přivézt zpátky z Řecka, kam byla po válce prodaná). Ale dokonce i ty scény, který se s modelama točily, jsou v zásadě uvěřitelný a zvládnutý skvěle (znovu, tim spíš na rok 53). A pozoruhodně dobře a zajímavě byl zvládnutej ten výslednej mix hranejch a dobovejch záběrů - nic nepůsobilo nepatřičně nebo slepovaně, provoplánově nebo naopak vytrženě z konetxtu... - to jsem fakt koukal. Líbilo se mi, že se film vyhejbal heroizování a jakýmukoli patosu - snažil se popisovat hnusnou a strachuplnou realitu války na moři, i když na způsobu hraný části filmu je (navzdory skvělejm hercům) pořád prostě patrná tehdejší doba, kdy se hrálo víc divadelně, deklamačně nebo dramaticky - což mě osobně nesedne tolik jako autentičtější styl. To ale žádná skutečný výtka neni, spíš jen konstatování - film jako celek je totiž opravdu výbornej.

Za mě to teda na jedničku rozhodně nemá, ale i tak to je super oddechovej letní marvelovskej blockbuster. Ve skutečnosti to je ale jeden z mála MCU filmů, kterej má výrazně pohádkovej (místama až hloupoučkej děj) bez jakejchkoliv ambicí řešit něco vážnějšího nebo komplexnějšího, ale o to v takovymhle filmu samozřejmě na prvnim místě nejde, takže to mi nijak nebránilo si film v kině parádně užít - a zábava je to nesporná. Upřímně, někdy možná až moc - třeba celá úvodní scéna až do titulků (Scott v domácim vězení) je tak třeskutě vtipná, až to občas připomíná nějaký estrádní pásmo. Ale za mě nou hejt, mně je u marvelovek tenhle směr stokrát bližší než pseudofilozofování třetích Avengerů. Stejně jako v prvním Ant-Manovi, tak i tady skvěle funguje duo Peña-Rudd, Evangeline Lilly už je tady dokonce znova v pořádku (= krásná; fakt nevim, co to v tý jedničce bylo za úlet) a je tady fakt hodně zajímavejch nápadů spojenejch se změnou těch velikostí (to zní trochu úchylně, ale myslim třeba důsledky zaseklýho Scottova tlačítka, malý autíčka kvíčící si to dvacítkou silnicema velkoměsta, náklaďák-odrážedlo, autokino na konci atd.). Na druhou stranu je tam spousta zkratek (Pozor, most do kvanotvý reality bude otevřenej jen x minut, takže velký drama!, nebo třeba vyvstávající otázka, proč se spolu s laboratoří nezmenšovali i oni - takhle uklizený někde v přírodě by byli absolutně nedohledatelný atd.), ale to už holt k takovejmhle filmům patří, že se podobnejm oslím můstkům prostě nevyhnou a vlastně ani vyhejbat nechtěj. Upřímně mě moc nebavila ta haluškoidně barvitá kvantová úroveň, ale jasně - leccos se dá svést na to, že tak moc nevíme, jak to tam může vypadat, že to klidně může vypadat třeba i takhle, blabla, ale nějak se mi nepozdává např. myšlenka, že bejt součástí základních fyzikálních struktur na atomový úrovni se nevylučuje s tim, že tam ve vzduchu poletujou ňáký podivný kusy čehosi. Ale vodevr - znovu, o tomhle ten film fakt bejt nemá, a zbytek jako letní oddechovka funguje skvěle. Jo a leitmotivy se sérem pravdy nebo s policajtama každou chvíli rabujícíma Scottův byt, ty byly skvělý.

Americkej válečnej film se všema klišé a dílčíma stereotypama, který člověk u americkýho válečnýho hollywoodu může čekat (hodný Amíci vs. zlí nepřátelé, náprava zprvu nepřátelskýho kolegy...). Nechci to nijak hanit, to vůbec, ale docela jsem překvapenej celkem jednotně pěnou ódou většiny mejch oblíbenejch - mně to teda tak výrazně dobrý nepřišlo. Čim je film (aspoň pro mě) opravdu zajímavej, to je ta "životopisná" linka, totiž to popisování Dossova charakteru a hlavně jeho skutků, ne triky (často jen na efekt) nebo "realistická" syrovost, která na mě spíš než autenticky působila hlavně efektně a filmově (profesionální provedení efektů a skvělou kameru nijak nezpochybňuju, jen to má podle mě i se všema těma svejma bullet-time scénama prostě blíž epickýmu blockbusteru než válečný realitě /a že jsem hodně válek zažil, já vim, no/). Nepopírám, že ryzost Dossova charakteru, věrnost a humánní síla jeho víry se mi občas pokoušela vehnat slzy do očí, zas takovej cynik nejsem, ale patos z toho crčel teda až do pláče, a to mi trochu vadí - jakkoli je skvělý o takovejchhle morálních ikonách točit filmy. WTF moments: Vrcholem tý za vlasy přitažený heroický "filmovosti" byla scéna, kdy tam Doss na nějakym plátně namotanym na pušce veze přes rozmbombardovaný kráterový peklo svýho seržanta s prostřílenejma nohama, kterej v sedě a za jízdy pohodově kosí zlý japončíky za sebou. To bylo roztomilý. Ale zase, kde jinde člověk potká ve válečnym filmu skvěle hrající Vince Vaughna s Hugo Weavingem?

Neni moc režisérů, který by byli tak schopný a zároveň tak autorsky autentický, jako je Gilliam - i kdyby mělo zůstat jen u tohodle, šel bych na Quijota rád a byl bych spokojenej jen proto, že jdu na opravdově zajímavej a osobitej film. Imaginárium i Opice mě vodpálily, takže na Quijota jsem se těšil - a očekávání nakonec ten film ještě předčil, i když... Ten film se nezdá: Vypadá nejdřív jako celkem nezávažná skorokomedie se sympatickejma, i když možná trochu pošetilejma postavama a ještě lepšíma hercema, ale ve výsledku podle mě neni vůbec snadno uchopitelnej, a nakonec asi ani to sledování neni nijak odpočinkový - rozhodně to vyžaduje maximální pozornost a člověk si k němu asi musí trochu najít cestu. Z prvních tří čtvrtin jsem byl vysloveně nadšenej a bavilo mě sledovat, co všechno že se to na plátně zrovna děje, ale ta poslední část mě nejdřív trošku zarazila - přišla mi moc dlouhá, moc snová, moc delirická, moc neukotvená, moc blouznivá a bláznivá - takže po konci jsem si spíš řikal Aha, a co teda vlastně z toho? Jenže aspoň pro mě ten film je jako nějakej chlast, kterej se nejdřív po člověku rozlije, ale působit začne až za nějakej čas - nebo jako trojskej kůň, kterej v masce vlastně nevinnýho zvířátka vnese člověku do mozku časovanou bombu, která pak tiká čim dál rychlejc, až najednou vybouchne... a já se nestačil divit, co to ve mně udělalo. Jako všechny další vynikající filmy, tak i Muž mi ani několik dní po zhlídnutí nedává klid a pořád ve mě bují a doutná, pořád mě překvapuje, jak mě napadaj další souvislosti, a pořád nad nim musim přemejšlet. A to jsem ještě Cervantese ani nečet (samozřejmě už prohledávám antikvariáty, teď už to nejde jinak) - nepochybuju o tom, že pak by mě v tom dostalo ještě mnohem víc věcí. A dokonalý jsou i herci - ve výsledku mi absence ani Deppa, ani snad toho Palina, Cleese nebo McGregora vůbec nevadila, protože ústřední duo Driver-Price pro sebe snad bylo stvořený a nedá se ani jednomu (aspoň podle mě) vytknout vůbec nic, oba naopak ty svoje postavy posílaj ještě o ligu nebo dvě dál, než kde by byly jen podle scénáře - a to ještě vůbec nemluvim o skvěle vybraný nejzásadnější ženský postavě, roztomile/krásně/astrálně/děsivý Angelice. (POZOR, TROLEJ) Možná ve filmu Tobyho dohání zrcadlo vlastních hříchů (stejně, jako on dřiv nutil nový role jiným, tak je teď nová role nucena jemu; stejně jako on dřív bezskurupulózně a od základu měnil život lidem kolem sebe, tak stejně tak teď i on je do jinýho života vláčen ideálama někoho jinýho; stejně jako on se choval arogantně ve vztazích, tak teď se lidi odvracej od něj...), ale ze všeho nejvíc je to podle mě o touze uniknout - a o tom, jak takovejhle únik bejvá zhoubnej nejen pro toho, kdo uniká, ale i pro prostředí a lidi kolem něj. Je to o sobectví, který tak moc slepě sleduje svůj cíl, až boří všechno kolem sebe (Toby poprvé - točící studentskej film, a i když zatim ještě bezelstně a idealisticky, tak stejně dává nerozvážně planý naděje a mění/kazí život nejen lidem kolem sebe, ale dokonce celý vesnici jako místu; Toby podruhé - snažící se vrátit se do starejch časů, když hledá místo, kde jako student natáčel svýho prvního a ceněnýho Quijota, ale jediný, čeho při týhle křečovitý snaze navázat na doby dávno minulý je, že celou vesnici jenom podpálí; a Toby potřetí - kdy nakonec právě toho dědu, kterýho kdysi při sledování svejch cílů bezohledně donutil uvěřit, že ve skutečnosti neni obyčejnym spokojenym ševcem, ale rytířem bojujícím za slabý a utiskovaný, a tak ho zabil duševně, tak nakonec tohodle samýho chudáka nechtěně zabije rovnou i fyzicky). Ale donkichotskej duch a donkichotskej princip navzdory všemu žije dál, a tak žezlo přebírá další vtělení důmuslnýho rytíře Dona Quijota a jeho další Sancho, kteří jdou bojovat s dalšími neexistujícími obry, zbytečně zachraňovat další (ne)princezny a soupeřit s dalšími smyšlenými větrnými mlýny. Nebo to je splácení starejch dluhů pomatenym šílencem? Až se na film budu dívat znova (a to bude hodně brzo), budu se víc soustředit i na epizodní roličky - manažer Skarsgard, jeho manželka a Tobyho milenka, otec Angelicy i ona samotná, všechno a všechny si kupující nechutnej Rusák... Protože o tom, že v tom filmu je spousta perliček, který mi napoprvý unikly, nepochybuju ani na vteřinu. Vždyť na tom Gilliam dělal jenom pětadvacet let, žejo.

"Uvědomuju si všechny výhody abstinence, tak proč i přesto mám pocit, že bez alkoholu nebudu kompletní?" Mrazivě autentická výpověď vyléčenýho (= t.č. abstinujícího) alkoholika Josefa Formánka (doporučuju rozhovory na DVTV nebo ČRo Plus) v interpretaci skvělýho Davida Švehlíka. Ono vůbec to obsazení bylo dokonalý (až na řídký a epizodní výjimky - třeba ta zpěvačka-manželka jednoho z pacientů, Josefova nevlastní dcera...) a překvapila mě i skvělá hudba, nebo v tomhle případě možná spíš líp řečeno hudební podkresy - u takovýhleho filmu je rozhodně lepší nasadit podobně alternativní styl s nápadem, než se pokoušet o nějakou patetickou symfonickou filmovku (o hudbě užitý ani nemluvě), která by tady stejně byla jen nepatřičná. Zní to jako klišé a klišé to asi pro každýho, kdo se s tím nijak nesetká, nakonec nejspíš i je, ale po detailnějším seznámení se s podobnejma osudama si z toho já odnášim to, že je namístě alkohol repsektovat jako něco, co sice punc smrtelný drogy nemá, ve výsledku ale oproti jinejm návykovejm látkám nijak mírumilovnější neni a vzhledem k tý vší masivní společenský toleranci je o to plíživě nebezpečnější. A jakmile do toho člověk jednou spadne, dostat se z jeho spárů ven je podobně složitý až nemožný jako u tvrdejch drog - a přesně o tomhle ten film je. Jak řiká Josef, "Nás alkoholiky od lidí bez závislosti dělí jediná sklenička" - právě ta jedna jediná, kterou si tyhle lidi už nikdy dát nemůžou; a smířit se s tim, že tahle věc už pro člověka neexistuje, to je asi jedna z nejtěžších věcí na celý léčbě. Ten film je žánrově špatně zařaditelnej - je hranej, ale charakter dokumentární osobní zpovědi jednoho účastníka odvykačky to má nespornej a přiznanej; filmům jako Requiem za sen, Trainspotting atd. nejsou Úsměvy podobný ani trochu. Vůbec to ale neni na škodu, nehraje si to totiž na nic, čim to neni, 90% dramatu tady plyne ne z nějaký megalomanský a epicky efektní kamery, ale ze skvělýho Formánkova scénáře (resp. z Josefovejch promluv, příp. ze slov ostatních pacientů). Ten film neni nijak zvlášť dramatickej, nemá propletenej děj ani šokující pointu, nepřináší žádnou novou látku - jeho smysl a jeho kvalita je v tý osobný zkušenosti, v tom líčení a příběhu toho jednoho zúčastněnýho člověka. Přesně v tom, co se nedá nastudovat ani imitovat, ale co se musí prožít, jinak by to na plátně nefungovalo a nebylo by to uvěřitelný. A pohled a příběh Josefa Komárka tady ještě nebyl, i když zdramatizovanejch filmů o alkoholicích bylo už tisíc - tenhle ale ne. A smysl to má: Ne každej tim bojem totiž dokáže projít vítězně, ne každej o tom pak dokáže mluvit, a ještě míň je těch, kdo jsou schopný hodit to nakonec i na papír - pokud se to ale povede, ten výsledek pak neni standardizovanej, ale naopak jedinečnej a svébytnej. Vlastně se tomu filmu dá (podle mě) vytknout fakt máloco - vzhledem k tý síle vyřčenýho a celý výpovědní hodnotě se to těžko dalo udělat nějak výrazně líp. Ze mě jednoznačný "nadšení" a mezi 4 a 5*.

Bál jsem se trochu, jak budu u takovýhodle filmu dávat ty tři hodiny, ale obavy byly zbytečný - očima jsem hltal každou minutu bez pocitu, že by to bylo delší, než by mělo. Nebo aspoň ty první tři čtvrtiny, ze kterejch jsem měl fakt 100% pocit - mozaika devíti osudů převážně poškozenejch lidí, ve kterejch jsem se ale nějakym záhadnym způsobem dokázal úplně samozřejmě orientovat (za to před Andersonem fakt klobouk dolů) - a tahle koláž byla těma svejma příběhama tak obdivuhodně silná, krutá a opravdová, že jsem očima na obrazovce doslova visel. (POZOR, TROLEJ) Ale pak přišly ty žáby. WTF? Po dosavadnim tvrdě realistickym průběhu a racionálnim líčení najednou začal absolutní a čistej bizár - déšť miliard a miliard mrtvejch žab, který fatálnim způsobem vstoupěj do osudů všech devíti linií. Fór je v tom, že ne vždy tenhleten vyšší zásah znamenal spásu - pokud by to tak totiž bylo, pak by mě takovejhle Deus ex machina jednoznačně znechutil, napálil bych tomu max. 3* za skvělý první tři čtvrtiny a nazdar. Ono to ale nakonec (asi naštěstí) tak jednoduchý neni, a já upřímně řečeno moc nevim, co to se mnou vlastně udělalo (kromě teda toho zmatku, na co že se to vlastně najednou dívám a co že se mi tim kdo snaží říct). Byly linie, kde to vývoj jednoznačně stočilo šťastnějšim směrem (policajt + feťácká dcera moderátora), byly linie, kde to bylo jen pokračovaní v tom načatym WTF ("geniální" kluk - “This happens. This is something that happens.”) a byly i linie, kde to naštěstí nevyřešilo vůbec nic, což mě upřímně potěšilo (moderátor soutěže). Celkově vzato ten film teda zajímavej byl, rozhodně a moc; o absolutnim hodnocení ale přesvědčenej (aspoň takhle po prvnim zhlídnutí) teda nejsem. Co tomu ale upřít nemůžu a co mi naopak přišlo výrazně povedený, to bylo vykreslení všech těch devíti liní - jejich hloubka, lidskost, nečernobílost, často krutost (lovec kund Cruise, zamilovanej tragéd Macy, s otcem rozhádaná dcera...) versus upřímná naivita netitulovanýho vypravěče filmu, policajta Reillyho, a spoustu dalších nepopsatelnejch nuancí a rozměrů. Třeba u jedný z těch závěrečnejch scén, kdy otec "dojící" synovu schopnost vyhrávat v televizní soutěži leží v posteli a kluk za nim přijde přijde se slovy "Tati, musíš na mě bejt hodnější", tam se mi chtělo brečet. I kvůli otcově rekci, kdy se na něj jen koukne a řekne "Jdi spát." -"Tati, musíš musíš na mě fakt bejt hodnější." -"Jdi spát." Ech. Nebo ta scéna, kdy se v tý soutěži počůral a pak se už tý svý otročině nadobro vzepřel - ty jeho otázky k tomu moderátorovi typu "Proč jsme takoví?"... Brrr. No, silnýho a zajímavýho tam toho bylo dost. Tl,dr: První tři čtvrtiny neuvěřitelně silnej zážitek, po kterym přijde absurdní a zvláštní konec - je to zvláštní ale spíš tim zajímavym než tim blbym směrem. Jo a Cruisova role cunt-huntera byla naprosto úžasná - stejně jako mě výrazně bavil Macy, policajt Rilley a ze ženskejch hlavně zajímavá Melora Walters.

Jak málo stačí k tomu, aby svět byl trochu míň podělanym místem. Nebo jak moc? Stačí jenom, aby každej, byť je jen malym kolečkem v monstróznim soukolí společnosti, uměl ty svý přidělený zoubky použít a využít. Neposrat se, když jedenáct (nebo sto nebo tisíc nebo milion) dalších dělaj něco, co mně v pořádku nepřijde. Ptát se, hledat, nepřistupovat k věcem dogmaticky a nebrat je černobíle... Pak je sice davová psychóza jedna věc, často ale může stačit jeden jedinej, kterej zůstane stát tam, kde má, a ono to zafunguje. Podstatný ale je, že Davis s ostatníma porotcema mluvil, naslouchal jim, argumentoval - všechno s respektem a úctou, nepohrdal jima ani pro místama evidentní omezenost; možná i proto to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo - což by mělo bejt obrovskou školou pro všechny z nás, kdo často maj sebespravedlivě přezíravej spasitelskej komplex v evangelizování těch "hloupějších". Eh. Tohle je asi nejtěžší životní výzva vůbec - umět bejt aspoň v tý svý svěřený oblasti tim jednim z dvanácti, kdo se zachová správně a to způsobem, kterej ostatní nejen pochopěj, ale kterej můžou i následovat. Mě by jen zajímalo, kolik takovejchhle svatejch a na jakejch místech je třeba k poražení masy strhávajících zlopolitiků a obchodníků s teplou vodou Zemana, Babiše, Okamury, Trumpa a dalších. A jinak - film je koncentrovanou esencí toho, proč je špatně nejen trest smrti, ale i ten pitomej porotocovskej systém plnej obyčejnech "slušnolidí" s okamžitym názorem, na čemž bohužel (malej detail) vždycky závisí život někoho dalšího.