Helmutek

Za mě ten film naplnil to, co jsem od něj čekal - jsem fakt spokojenej a bavilo mě to. Samozřejmě se to (dle očekávání) pohybuje na hraně braku, ale za mě to jako celek fungovalo i přesto, že s dějovou linkou nebo příběhama postav si scénáristi dali menší práci, než mohli. Některý věci byly zbytečně předvídatelný (konečnej souboj i jeho vyústění) příp. nelogický (únos mámy rody na skútru), ale co už - vlastně to beru jako takovou krvavou verzi Sám doma pro dospělý a tam mi podobný nedotaženosti fakt nevaděj. Navíc - za leccos (třeba i za vysílačky fungující jako telefon) asi může to Vánoční kouzlo, když vlastně ani sám Santa pořádně neví, jak funguje, ne?

Tempově pomalejší, mnohem míň jednoznačná a přímočará série než ty první dvě - dvojrole McGregora je ale obdivuhodná (já jsem vlastně i v průbehu seldování zapomínal na to, že jde o jednoho herce) a Varga je nejspíš nejodpornější, nejzáhadnější a zároveň nejúchylnější zloun, kterýho jsem ve filmech kdy viděl. Na toho (a to jeho párátko) nezapomenu nejspíš nikdy.

"Zlato, musíš do něj přestat bodat..." Za mě skvělý, bavilo mě to moc - takovej zvrácenej american dream naruby. Je to zase (pro mě) hlavně o tom fasicnujícím kousíčku, kterej je normální americká rodinka (s křečovitě pozitivnim mindsetem) vzdálená od toho stát se chladnokrevnejma vrahama - a samozřejmě nejen americká, žejo. O tom kousíčku, kterej dělí můj dosavadní život od situace, kdy už si nejdu jen za svym snem, ale vlastně už jdu přes mrtvoly (tady doslova, haha) a už neni cesty zpět - třeba ta scéna, kde do něj Dunst bodá tim nožem, to je úplně mrazivej přerod od takový tý slepičky v brutální bestii. Bavily mě ale i režisérský postupy - rozdělená obrazovka, rozhovor manželů v autobuse beze slov...) - celkově je to pro mě znovu skvěle namíchanej audiovizuální mix se spoustou rovin, který si v tom člověk může vybrat. Chybí mi šedesátky... Volná láska, věčně na tripu, Woodstock. Jednoho dne ses probudil, rozhodnul se, že si budeš říkat Květinka Dešťokvítková, a tak sis prostě začal říkat Květinka Dešťokvítková. Sedmdesátá léta musela přijít, jako... kocovina. A víš, co se stalo s Květinkou Dešťokvítkovou? Bere v Bismarku metadon... A prodává se, aby měla na snídani.

Naprosto úchvatná podívaná, skvělej zážitek. Freeman s Thorntonem jsou dvojka v bizarnosti konkurující atmosféře původního filmu, ale seriál u toho nezůstává - pokračuje v absurdnim tónu nastřelenym filmem a staví nad něj svym vlastnim způsobem samostatnej desetihodinovej epos, aniž by ten film ale jakkoli vykrádal. Za mě tam všechno funguje - herci, mix tragikomickejch i bizarních výjevů s vážnejma situacema, přerody postav v netušený verze sebe sama... ale bavila mě i hudba, kamera, vedlejší postavy. Téma vystoupení z konformní zóny "hodnýho" životního scénáře (a platba tý ceny za to) je fascinující, tady mě ale skoro ještě víc bavila ta rovina hledání těch definujících životních mikrozlomů, který z hodnýho a slušnýho člověka udělaj jeho pravej opak, cílevědomýho a brutálního vraha. Jak moc je to předurčený situacema, do kterejch je člověk (i bez svýho zavinění) postavenej? Kde se to láme? Pokud člověk jednou zazmatkuje a šlápne vedle, kde má pak šanci z toho všeho vyskočit? A má tuhle charakterovou achilovku s možností 180° obratu každej?

Zase by se mohlo zdát, že na námětu nic extra nosnýho nebude - další příběh o psychopatickym a inteligentnim, i když zvrácenym vrahovi možná trochu Hannibalovskýho směru (umělec, tentokrát inženýr a architekt, filozof a intelektuál...), a co dál? Jenže stejně jako to mám u dalších Trierovejch filmů, to sdělení se ke mně navzdory všem předpokladům nakonec nějak přece jen dostalo. Je to nějakej charakteristickej a osobitej neklid, ten zvláštní dialog (monolog?) sama se sebou, kterej Tier do svejch filmů obtiskává - a mě to pokaždý znova a pokaždý trochu jinak fascinuje, a vždycky mě to nakonec nějak zasáhne. Je to zvláštní, a přesně to jsem cejtil i tady - všech pět dějství, těch jeho pokusů a vražd, budování domu a hledání "Dokonalý kompozice", podivně analyticky rozebíranejch s někym "nezúčastněnym", bez nějakýho předem zřejmýho smyslu nebo cíle vplynou do zavrušujícího epilogu, kterej mi vyrazil dech. Tenhle epilog, ve kterym za doprovdou Verga (Vergilia) sestupuje do pekla, plnej fascinujících a epickejch obrazů (zase) ve zpomalenym čase, pro mě (zase) znamenal obrovskej emocionální zásah - ať už tim vizuálem, vrcholící diskuzí Jacka s Vergem, nebo uzavřenim i Jackova příběhu: I on nakonec toužil po Elysejských polích, i ten démonickej Jack, kterýho jsme předtim přes dvě hodiny sledovali, jak bez mrknutní oka dělal s plnym jejich vědomím ty nejhorší představitelný věci, nakonec taky toužil po spáse a vykoupení a přijal tak od Verga u zbořenýho mostu na samym dně pekla tu poslední kafkovskou "výzvu", beznadějnou a poslední možnost se zachránit. Je to zase hloubání nad životem a smrtí, odpovědností a vinou, nad svejma strachama a jejich nezúčastněnym hodnocením... je to zase volání po záchraně, hledání světla na konci tunelu nebo na konci pekla a jeho neustálý ztrácení a opětovný nacházení, a já mám pocit, že tomu volání a tomu rozjímání nějak vzdáleně rozumim, a proto mě ani Jack nenechal klidnym. Stejně, jako mě osobně zasáhly i jiný Trierovy filmy, tak mě nakonec zasáhl i Jack.

"Každá generace je plná ztracenejch mladejch lidí, kteří potřebujou slyšet, že nejsou sami. A oni to slyšej. Slyšej to v deskách, který vyrábíme. Pro ty je Alibi. Pro tyhle mladý. Potřebujou hlas. A tím je Alibi!" Neznám asi jinej seriál, kterej by byl s Vinylem srovnatelnej (už třeba jenom tim, že na něm spolupracujou takový osobnosti jako Jagger se Scorsesem). Je to specifický - dokážu si představit, že zákulisní život hudebního labelu sedumdesátejch let někoho lákat nemusí, já jsem z toho ale byl nadšenej. Nepodbízivost divácký většině (viditelná už na tom žánru/scénáři) je znát i na svébytnym tempu vyprávění - seriál nikam nespěchá, ani nehledá efektní a dramatický zápletky za každou cenu. Děj je navíc prokládanej fascinujícíma hudebníma vstupama, který jsou naprosto dechberoucí - samozřejmě hraný a zpívaný přímo hercema a zasazený do aktuální scény, což z nich dělá jeden z nejúžasnějších a nejsugestivnějších prvků seriálu. A ani tyhle hudební obrazy nejsou nijak kompromisně krácený - všechno zní právě tak dlouho, jak je z hlediska znějící hudby potřeba. Nevídaný, nádherný, prostě čistá slast; pro někoho jinýho ale zase může jít jen o další rozvláčnost ve stylu vyprávění. Bobby Cannavale ale věčně nadopovanýho, v neustálym stresu žijícího manažera a vedoucího značky hraje skvěle - i to jeho balancování na hraně propasti (a často i za ní). Na hraně rozpadu vztahu a rodiny, rozpadu přátelství, ale i na hraně zhroucení labelu a nakonec skoro i samotnýho života - všechno tohle manévrování krůček nad propastí, všechen tenhle zoufalej boj o přežití je v neustálym a živelnym propojení s hudbou mluvící o tomtéž; s hudbou provokující, hledající a tápající, bořící hranice, nabourávající starý a zažitý a přinášející živý a nový. Ritchie/Cannavale tim všim proplouvá tak nějak najednou, pro něj to je ten samej niternej konflikt, se kterym se vypořádává na několika rovinách zároveň. Ta detektivní/gangsterská rovina je skvělá, obrovsky silný je i jeho rodinný pachtění - a třeba ten díl (Cyclone), ve kterym projíždí v několikadnennim deliriu s kámošem Ernstem všechny možný okolní podniky, ten je úplně mrazivej. Úžasnej je i mladej Jagger s jeho krásnou femme fatale Juno Temple (i s celejma Nasty Bits), úžasná dějová linka je i ta končící přerodem značky (zase zaniknutim toho starýho a znovuzrozením v něco novýho) a zároveň rozchodem se spoluzakladatelem labelu Zakem, kterej držet krok s turbulentnim vývojem nezvádl... Všichni herci hrajou skvěle, jsou skvěle vybraný, naprosto stoprocentně fungujou jak hudební čísla, tak ty "filmový", uvěřitelnost a autenticita jsou pro mě na naprosto nejvyšší míře na všech úrovních. Za mě ten seriál nemůže bejt lepší - pro mě to je jednoznačně 5* záležitost a strašně mě mrzí že druhý série se už nedočkáme. Vzhledem ale k tomu, jaký seriály si dnešní publikum asi žádá, a jaký čísla studia očekávaj od sledovanosti a příjmů, vzhledem k tomu to asi chápu - nakonec je to vlastně jenom čistej byznys. Teda vlastně je a zároveň neni, žejo - ostatně stejně jako u Ritchieho Alibi Records.

Narozdíl od HIMYM si seriál udržel (až na občasný a pochopitelný výkyvy) kvalitu a i poslední díl se celkem vyved, jinak ale i tady za mě platí, že skončit se mělo o několik let dřív - třeba přehrávající Sheldon posledních sérií byl smutnou karikaturou skvělý postavy první poloviny seriálu. Big Bang je sice celkově nakonec docela fajn, ale přesto slouží jako exemplární připomínka toho, jak moc se zatim nikdo neumí odlepit ze stínu Přátel - a jak moc v porovnání s nima tyhle seriály propadaj.

Plakáty vypadaj strašně, název zní strašně, nakonec i seriál sám opravdu přináší všechny myslitelný i představitelný klišé, který by člověk předpokládal... JENŽE i přesto nějakym zvláštnim způsobem má něco do sebe - i přesto je zajímavej a v několika ohledech dokonce i skvělej. Zajímavej v tom, že i když jde především o vztahy, nejde vůbec o nic černobílýho ani banálního a témata, na který seriál naráží, jsou podle mě obrovsky silný a hluboký (umírání a strach ze smrti, problémy mezi bráchama i v rodině, vina a neodpuštění sama sobě i ostatním, nevhodná láska a neschopnost vymanění se z destruktivního vztahu, rozpad přátelství...). A vysloveně skvělej mně osobně přijde v obsazení (neni tam snad jedinej slabej herec - a mezi úplně nejlepší řadim samozřejmě Damona/Somerhaldera, Klause/Morgana a kupodivu i Elenu/Ninu Dobrev, snad ale i každá epizodní role byla skvělá taky), v hloubce a komplexitě vykreslení postav (Damon, Bonnie, Alaric, Klaus, Enzo, ale i třeba Jeremy) a taky v soundtracku(!), kterej se pro mě v kvalitě a výběru hudby řadí možná hned vedle pro mě zatim nedostižný studnice skvělejch věcí, a to Californication. (POZOR, TROLEJ) Deníky jsou vlastně jednou dlouhou a velkou cestou Damona za odpuštěním. Jinak ale moc vítězů příběh nemá - leda takovejch dílčích, jaký přináší i skutečnej život (od kterýho samozřejmě maj Deníky sice zdánlivě daleko, hlavně ale formou - ty metafory jsou totiž přenositelný a kupodivu nejen platný, ale i aktuální a živý; ohledně tohodle všechna čest). Jedinej, kdo seriálem prošel od začátku do konce a jako člověk, je snad jenom Jeremy - jinak snad všichni ostatní zemřeli, znovu se zrodili a svoje osudy změnili tolikrát, že je občas těžký s těma všema změnama držet krok (a to včetně ubohýho městečka Mystic Falls, který hrozbě konce světa nebo apokalypse čelí zhruba tak jednou tejdně). I tak ale celkově Deníky hodnotim pozitivně - byť nezastírám, že sám za sebe bych se k tomu jednak asi nikdy nedostal (název i vizuál je pro mě tak odpudivej, že bych neměl proč to zkoušet), ani bych se nechtěl prokousávat tolik sériema a dílama a čekat, jestli z toho nakonec vyleze něco, co opravdu stojí za to. Po zhlídnutí všech sérií ale musim uznat, že to za to skutečně stojí - jen chápu, že ne každýmu se do toho bude chtít. Minimálně ale příběhy Damona, Klause, ale i Bonnie, Alarica nebo Kaie(!) jsou neskutečně silný a za mě něčim, co svou výpovědní hodnotou seriál jednoznačně tlačí o úroveň vejš. Za mě mezi 3 a 4*.

"Ready? Who's ever ready?" Já vim, že jsem divnej, mezi mejma kamrádama dvojnásob, ale pro mě osobně je tohle společně s Epizodou V. nejlepším Star Wars filmem - a konečně filmem podle mýho gusta s minimem právě těch kompromisů, který mi obyčejně u SW vaděj. Původní trilogie (IV. - VI.) se mi líbila, ale ne nijak nekriticky nebo absolutně - pro mě osobně tam ten zub času je znát hodně a i tyhle díly jsou na můj vkus až příliš narušovaný těma všema Lucasovskejma infantilnostma. Následující trilogie mi (ještě v porovnání teď s tou trilogií poslední) přijde vlastně nadbytečná, rozhodně ale nejslabší - příběh Anakina ale samozřejmě třeba uvést bylo. Každopádně trilogie poslední je pro mě všim, čim byla ta původní, a možná ještě něčim navíc - já osobně nerozumim výtkám k právě sedmičce až devítce a opomíjení toho samýho (nebo dokonce ve většim měřítku) u těch dílů starších. Na druhou stranu Star Wars jsou jedinečnym a specifickym univerzem filmů a a celý subkultury, která nějak poznamenala snad úplně každýho a každej jeden tenhle člověk si do toho za ty roky projektuje svoje představy, sny, fantazie i podle toho, v jakym věku a s jakejma dílama se setkal poprvé. Těch pohledů je spousta a každej je platnej, už jenom proto se to hodnocení musí a bude extrémním způsobem různit - tak moc jako možná u ničeho jinýho evr. Ten můj pohled je ale ten, že se vlastně na všech devět dílů dívám v podstatě stejně, z pohledu dospělýho člověka, kterej se s tim v dětství nesetkal (nebo jen minimálně), a optikou jednadvacátýho století - a z tohodle mýho pohledu pro mě Epizoda IX. konečně znamená důstojnej film s precizní technickou/trikovou stránkou, skvělejma hercema (oboje narozdíl od starších trilogií) a se skvělym uzavřením(?) příběhu Skywalkerovský rodiny. Líbil se mi odklon od lucasovskýho stylu toho horšího slova smyslu (přílišná soustředěnost na komický zvířátka nebo postavičky, podivná střihová práce, nepřesvědčiví herci, neuvěřitelný dialogy) zároveň se zachováním východisek Lucasem předestřenýho universa - aniž by se tim ale poslední triloge připravovala o možnost pojmout to jinak, po svym, a vlastně to celý s úctou zpochybnit a přirozeně přerůst, překonat a přijít s novou, další, od minulosti oproštěnou generací a přístupem (Reyino přijmutí role volný pokračovatelky jediovskejch hodnot na konci filmu). Jediovskej posvátnej a nedoktnutelnej strom poznání posledních x tisíc let už potřeba neni, jako hluchej symbol neaktuálního společenskýho rozložení doslova shořel; temply a jediovská kultura jsou přežitý a nezajímavý - Síla se přesouvá od vyvolenejch elitářskejch rytířů středověkýho střihu k obyčejnejm lidem bez rodokmenu a papírovejch předpokladů (jako třeba ten nounejm kluk s koštětem); otevírá se nepopsanej list novýho přístupu a nový generace. Klasickej odboj se svejma tradičníma zbraněma je vlastně bezzubej a nic se mu za celej film nepodařilo; chce to novou vizi a novýho vůdce, kterej přesune ideovej boj od odosobněnejch romantickejch postav zpátky k obyčejnejm lidem, odpadu, chátře, bezdomovcům a šmelinářům (nástup plebsu v rozhodující bitvě). Na druhou stranu abych byl upřímnej, nekonzistentnosti tam samozřejmě asi opravdu jsou - ve vztahu ke starším filmům třeba pochybnej návrat Palpatina (byl potřeba?) nebo jinej princip sžívání se se Silou (na co Rey stačil den, to Lukovi trvalo rok), ale i v rámci týhle trilogie (původně deklarovanej "nulovej" původ Rey, nakonec zbytečná postava např. Maz Kanaty, nevyužitej potenciál Fina a hlavně Rose, který byl nepoměrně velkej prostor danej v přechozích dílech...), ale za mě ani tyhle nekonzistentnosti nijak výrazně nevybočujou z dosavadní Star Wars praxe a nejsou nijak výraznější než obdobný nedomyšlenosti v první šestici filmů. Já si poslední trilogii pustim znovu upřímně rád. Za mě mezi 4 a 5*.

Tak jako Adamova jablka jsou pro mě spíš jedno velký wtf, tak Blikající světla jsou naopak úžasně rozkročený mezi iks žánrů od komedie přes gangsterku až po nějaký vztahový divnodrama. Komedie je to ale neskutečně zábavná, gangsterka zas kupodivu celkem brutální, a ta vztahová rovina sahá nemilosrdně až na dřeň - ať už je to v jejich naprostý neschopnosti partnerskýho života, nebo v ilustraci smutnejch rodinnejch příběhů plnejch takovýho toho normálního domácího násilíčka a začínajících celoživotních traumat. Idiocie, brutalita, ale zároveň i "dobrosrdečnost" těchle blbečků je ale tak úžasně odzbrojující, že by jim člověk ten splněnej sen o prosluněný restauraci snad i přál. Holt málokdo umí o dementech točit tak zajímavě jako Jensen - Blikající světla jsou pro mě filmem, kterej si znovu pustim fakt rád (i v konkurenci dalších Jensenovek).