Jespe-film

Nemám slov... Napětí mezi hlavními postavami, z něhož vyplývá nemalé poselství je jeden z nezpochybnitelných a ztěžejních příběhů Fontány. Jsem však přesvědčen o tom, že ve 3 dějových/časových linkách neprotéká jen jediný příběh, a proto se řadím na stranu diváků, kteří rovněž hovoří o přeneseném ztvárnění podstaty života/smrti, které toto dílo obsahuje. Fontána dle mého soudu vypráví hluboké "alfa-omegální" příběhy spojené s životem dvou postav. Hovoří o lidských hodnotách, o smyslnosti bytí a o paradoxech, které jsou nám tak blízké. To vše nám servíruje ve fosforeskujících mlhovinách, což dává všemu ještě větší rozměr... Jestliže lze film naprosto správně pochopit, nejspíš se tomu nestane hned po prvním zhlédnutí, neboť se především díky rychlosti vesmírného světla, v němž vám obrazovkou proletí závěrečné rozuzlení, takřka nedá zachytit.. Pokud bych měl ve stručnosti shrnout pointu tohoto nemálo uměleckého snímku, hovořil bych asi takto: "Fontána je viditelnou básní dvou velice blízkých, ovšem rozdílně smýšlejících lidí a jakožto filmový akt nám předhazuje spousty otázek a nutí nás se tak nad vším podstatným a nepodstatným, tajemným a zřejmým, pozastavit a zamyslet..." Nemusíte mít strach, že jste nepochopili "to hlavní" - to hlavní je, že jste se zamysleli... Na závěr nemohu opomenout fantastické herecké výkony obou představených a snad nejlepší filmovou hudbu, kterou jsem kdy slyšel. Aronofsky, Mansell, Jackmann a Rachel Weisz pro mne vytvořili tak silné dílo, že už dnes je mi jasné, že na něj nikdy nezapomenu a snad s každým prvním sněhem si vybavím úsměv Izzi, napětí Tommyho a tóny té nepopsatelně silné skladby.

Hned během prvních minut si mě Prokletý ostrov doslova omotal kolem prstu. Proč? Samotné prostředí pochmurně záhadného ostrova, jež je bičováno nelítostně vlezlým "britským" počasím u mne vyvolalo přesně ty těžko popsatelné pocity, které ve filmech miluju. Tajemné ústavy, cely, pacienti, ale i dozorci a samotní iniciátoři této pozoruhodné psychiatrické léčebny kdesi na konci světa, vás drží stále ve střehu. Jako byste celou dobu chodili pár metrů za hlavním představitelem, detektivem Teddym Danielsem, kterého brilantně ztvárnil Leonardo DiCaprio, a prožívali s ním každou scénu. Když už se po 130 minutovém kličkování a myšlenkovém pochodu konečně zastavíte a naléváte si zaslouženou sklenici vody, s posledními sekundami musíte opět vstát a ... a jít si na balkón zapálit pěkně tučný doutník... Je až neuvěřitelné jak dokonalou atmosféru dokázal Scorsese vykouzlit, klobou dolů. Jednoznačně 10/10

Že je film pouhou vykrádačkou Matrixu a vy jste dopředu znali konec? Ale ho*no! Spousta nápadů, které posouvají hranice filmu zase o kousek dál a konec tak neurčitý, že ho takřka nikdo nemohl s jistotou ani pochopit, natožtak očekávat... Děj, který balancuje na hranici lucidního snění s backgroudem dramatické reality, bravurní efekty, které vás k obrazovce doslova připoutají, vrcholná forma Lea DiCapria a jedna z nejvydařejnějších Zimmerových skladeb vůbec, mi našuškávají zařazení filmu do svých TOP 10...

Richard Kelly ani v nejmenším nemohl dopředu tušit, jak velké dílo zosnová. Donnie Darko má snad vše, co by měl dobrý film mít. Skvělé herecké výkony (stěžejní Gyllenhaalova role), silný příběh zabalen do originálního pojetí a atmosféru připomínající nejlepší tvorbu D. Lynche. S každým dalším shlédnutím tento bezmála dvouhodinový snímek zraje jako víno, a tak mi po čtvrtém zhlédnutí nezbývá než ho vměstnat do TOP 10.

Vždy, když jsem na film narazil, viděl jsem nápis sci-fi a na plakátu chlápka ve světelné auře, levitujícího nad Zemí. Asi právě proto jsem mu nevěnoval pozornost. Tedy až do okamžiku, kdy se ke mně přes kamaráda dostal. No, nevím, co říct - každý, pro mne významný, díl celého výtvoru zavání spoilerem, a tak mi nezbývá než přiznat, že se ve filmu objevili 3 silné momenty, u kterých jsem nevydržel a nechal téct krůpěje jakéhosi "pochopení". Ne, že by byly tak emotivní nebo smutné, ale byly silné (a to i po druhém/třetím zhlédnutí). Příklad o tom, jak dokonalý může být film s minimálními náklady a neotřelým scénářem!

Poslední Mohykán byl můj nejoblíbenější film už v raném školním věku a jedním z těch nejlepších pro mě už asi navždy zůstane. Okamžik, kdy v "huronském popravišti" táhnou obětujícího se Duncana a filmem se rozeznívají první tóny mocné skladby Promentory, která dává započít jednomu z nejlepších filmových finále, je nezapomenutelný a silně emotivní zážitek, u něhož jsem nejednou poplakal... A ten Uncasův srdcervoucí běh a Chingachgookova pomsta? No comment... Nesmím ani zapomenout na jednoho z nejlepších záporňáků novodobějších western/idiánek - Wese Studiho, jehož uvěřitelnost jsme mohli potvrdit i ve filmu Tanec s vlky... Klobou dolů také před neuvěřitelným zápalem Daniela Day-Lewise (Nataniel), který, znám svou precizností a několika měsíční přípravou, prožil půl roku naprosto sám v divočině, kde se naučil dokonale lovit a stahovat zvířata, stavět kánoe a střílet z pušky i v běhu... Vše podtrženo legendárním soundtrackem a nenápadně (ovšem dokonale) vykrystalizovanou postavou Uncase, který byl pro mne jasným favoritem...

V 90. letech vznikly 2 velmi silné dobrodružné westerny plné indiánů - přesně ty typy filmů, které tak miluju... Snad jediným společným rysem je však emotivní dramatičnost a záporňák Wes Studi. No, a také fakt, že obě velkolepé díla vychází z knižní (neméně dobré) předlohy... Hovořím o Posledním Mohykánovi a předcházejím Costnerovým díle Tanec s vlky. Jednou větou: výpravné, dobrodružné, vášnivé a dojemné... Nejlepší Costnerova režie a nejlepší Costnerova role mě přiměla podívat se i na prodlouženou, bezmála 4 hodinovou, verzi, a to už je co říct - vzhledem k tomu, že na filmy, trvající přes 2,5 hodiny se většinou hecuju několik měsíců/let... Jo, a nikdy nepřestanu žasnout, jak se jim podařilo sehnat tak velké stádo bizonů - zvířat, které byly ještě před několika lety na pokraji totálního vyhubení...

Fascinující biografický snímek o mladém, životem zklamaném, muži, který na své odvážné pouti poznává nejen spousty osudových příběhů, ale také život a jeho nejhlubší zákoutí. Ne, že by mě tak akutně přestával svět kolem bavit, ale tématika je mi nesmírně blízká. "Útěk do divočiny" má své kouzlo i v nenápadné gradaci celého filmu - a ten má silný příběh i pointu, což neskuteně podtrhuje fakt, že je natočen dle skutečné události... Teď už jen najít odvahu, sbalit si pár švestek a vydat se po stopách Christopherových.

Myslím si, že americký (potažmo italsko-americký) western měl ty nejvýraznější, nejcharizmatičtější a nejcharakternější postavy vůbec a ne nadarmo tak "vychoval" řadu holywoodských hvězd. Nebo tyto hvězdy vychofaly western?!... Většina dialogů vedených pouhým pohybem obočí a krčením rtů byla bohatších než mluvené slovo a zahozená cigareta znamenala víc než rána pěstí... Msta byla povinnost, špinavé karty napovídaly osudu a kdo nepil whisky jakoby nežil; láska byla klenotem, nepřivřená víčka věštily cizáctví a v prostém pohybu ruky u pasu šla cítit smrt... Sedm statečných je legenda, kterou viděli snad všichni a mám pocit, že nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že si každý našel svého oblíbence...Dozajista můžeme hovořit o výrazné herecké plejádě, a to i přesto, že se tu neobjevil Clint Eastwood, Lee van Cleef, Henry Fonda, Jason Robards, Paul Newman nebo Robert Redford... Dokonce ani vnadná Claudia Cardinale či Brigitte Bardot... Film plný skvělých herců, kultovních scén a hudby je mi dokonce bližší než jeho japonská předloha Sedm samurajů.

Velmi dlouze jsem přemýšlel, jakým filmem zde uzavřít svou současnou "top 10". Rozhodoval jsem se zhruba mezi 35 snímky a nakonec si vybral právě Cestu do pravěku. Důvodem byl můj stávající zájem a fascinace paleontologií, dále fakt, že jsem s Karlem Zemanem a pěticí školáků cestoval už od útlého věku (stejně jako můj otec) a v neposlední řadě také Zemanův ve světě nevídaný rukopis a kouzelně dobrodružná atmosféra, s níž se zapsal jak do filmové historie, tak do mého srdce. Mezitím, co po sobě ostatní stříleli rychlými šípy, já cestoval do pravěku. :))