Mikeel

Spousta mým známých po Skyfall naříkala, že se prý nejedná o plnokrevnou bondovku - prakticky žádné muchlování s bond girl, žádné martiny, zkrátka celý ten bondovský archetyp byl podle nich narušen. A po Spectre slyším vzlyky, že to nebyl nijak zvlášť výjimečný film. Lidem se očividně nejde zavděčit. Když dostanou neklasickej film o Bondovi, nelíbí se jim to. Když naopak dostanou naprosto klasickou a zábavnou bondovku, jakou Spectre bez pochyb je, peskujou úplně stejně. Je pravda, že Spectre kvalit Skyfall nedosahuje ani zdaleka, minimálně podle mého mínění a vkusu. Ačkoliv je děj ještě víc soustředěn na samotného agenta 007, nemá takový tah, temnou atmosféru a zajímavou zápletku jako Skyfall. O to víc je však přímočařejší, co se týče té kýžené akce a bondovských stereotypů. Navíc je to pořád vrchol akčního žánru. Pro Craiga se jedná o důstojné finále, které spojuje všechno jeho působení v sérii a dělá za ním kvalitní tečku.

Bylo to rozhodnutí v podstatě z hodiny na hodiny, kdy jsem si uvědomil, že novinku od del Tora musím vidět. Člověk by si řekl, že za takovou chvilku očekávání nevzrostou na tak vysokou hranici. Ze zdejších komentářů bych ale v podstatě mohl vyzobat určité fragmenty a seskládat z nich svojí recenzi. Námět zcela tuctový a neoriginální - těch bubu domů jsme všichni viděli už tolik, že samy o sobě zkrátka nedokážou obstát, pokud nemají nějakou přidanou hodnotu. Žánrová rozštěpenost snímku na kvalitě taktéž nikterak nepřidává. Celou dobu jsem bloumal nad tím, co chtěl vlastně del Toro natočit. Měl to být horror? Měla to být romance? Ve výsledku se totiž jednalo o jakousi creepy viktoriánskou telenovelu, která byla málo romantická a málo tajemná, aby splnila parametry nastavených žánrů. Plusem byla krásná výprava a práce s kamerou. Ale je škoda, že režiséři jako jsou Guillermo del Toro (či Tim Buron) kašlou na svou osobitost a jedinečnost, a pouští se do takto nudných projektů.

Některé filmy nemusí být artové či mít hlubokomyslný přesah, aby byly dobré. Mission Impossible je ve svém žánru asi nejsofistikovanějším titulem - skvělě pracuje s napětím a samozřejmě s akcí. Ta není v pátém pokračování navíc vůbec přehnaná, naopak tu spíše sekunduje komornějším a ne tak zběsilým pasážím, automobilové honičky zdaleka nehrají prim. Celkově jde pětka mnohem více po příběhu, což je u akčního filmu sice nezvyklé, o to víc však příjemné. Sečteno podtrženo: Rogue Nation je takový Skyfall Mission Impossible.

Neuvěřitelně neburtonovská burtonovka. Vše, co Burtona definuje je totiž najednou úplně pryč, Big Eyes tak vyznívá jako biografie natočená jakýmkoliv tuctovým režisérem a v podstatě bez jakékoli přidané hodnoty. Je jasné, že u příběhu podle skutečné události jde kouzlit s tak avantgardním stylem, jaký Tim má, jen velmi minimálně. Alespoň, že postavy pro mne byly natolik zajímavé, že jsem si tenhle film vlastně i užil. Ale na Burtona je to zkrátka málo. Snad už se příště vytasí s něčím lepším, kde bude jasně znatelný jeho rukopis.

Musím přiznat, že takhle moc mě teenegarská dystopie nebavila od prvního dílu Hunger Games. Ačkoliv je děj schématický, předvídatelný a je plný klišé, která jsme mohli vidět ve stovkách dalších zombie/postapokalyptických sci-fi, film je technicky skvěle zvládnutý. Svou akčností šlape na paty mnohem větším jménům akčního žánru, nedává divákovi možnost na jedinou minutu vydechnout. Na druhou stranu, naváznost s prvním dílem a logika lehce pokulhává, těžko říct, nakolik je to vina filmové adaptace a nakolik chyba knihy. Mile mě potěšil i casting - jak starý, tak i ten nový ze Hry o trůny. V rámci young adult žánru nadprůměr.

Nekonzistentní sra*ka, která chce být drobnokresbou několika lidských osudů, což se jí ani zbla nedaří. Námět a ústřední zápletka nejsou dostatečně poutavé a obsazení je otřesné - většina herců totiž nedokázala oddělit divadlo a film, a tak dělala moc nepřirozeného povyku, který na stříbrné plátno, navíc do takto (ne)stylizovaného snímku zkrátka nepatří a ani v něm nefunguje. Krainová tomu všemu paradoxně vévodí - nehraje totiž vůbec, resp. to co dělá se nedá nazvat hraním. A tak její postava ve výsledku vychází z toho panoptika jako nejvíc přirozená a bez zbytečného patetického afektu.

Přistupoval jsem k tomuhle filmu lehce skepticky - jako k naprosté blbosti, parodii, která glosuje dnešní svět protknutý sociálními sítěmi. A v podstatě se opravdu o takovou sondu jedná. Ale uprostřed všech těch obrazovek a hystericky křičících pubescentů se skrývá zajímavý námět, který je velmi autenticky a originálně zpracován. Škatulku horor viděl tenhle snímek možná tak z rychlíku, ale atmosféru má slušnou. I když herci skoro celou stopáž jen křičí, brečí a slintaj, svých rolí se ujali dobře a já jim každou tu slzu věřil. Hodit Unfriended do koše je ovšem velmi jednoduché, potenciál mohl být skutečně využit více. Ale mě stačí, že se film koncepčně nerozsypal a dokázal si udržet napětí po celou dobu, což je vzhledem ke zvolené formě opravdový majstrštyk.

Oproti prvním Avengers hodně slabý odvar. Scénář je patetický, nefunkční a odlehčení v podobě drobných vtipů tentokrát absolutně nefunguje. Akční scény v první půlce jsou prázdné a nudné. Na druhou stranu natočit kvalitní a poutavou akci je podle mě už dnes dost těžké, protože zavděčit se divákům, kteří podobných scén už viděli kvanta, to opravdu není lehký úkol. Ale zrovna od takového formátu jako je Marvelovka bych to nečekal. Problém druhých Avengers tkví také v tom, že hlavní postavy, včetně záporáka, vůbec nefungují. Každá si kope na svém písečku, ale společná dynamika jim zcela chybí. Za mě jsou to hodně slabé tři hvězdičky.

Nemám rád frašky a nechápu, proč je vůbec někdo vytváří. Proč dokázala být knížka normální (i když taky vcelku nudná), zatímco film se ráchá ve statických pětiminutových záběrech na ječící opice či výrazy lidské tváře? Je naprosto šílené, jak někteří filmaři dokážou z předlohy vyždímat nemožné a natáhnout stopáž takovým megalomanským způsobem. Obdivuju diváky, kteří poslední půl hodinu chápali, co se ve filmu děje. Kdybych Odyseu nečetl, tak jsem naprosto ztracen. Jediným plusem jsou triky a vizuální zpracování obecně. To zcela předběhlo svou dobu. Jedná se však o jediný aspekt, kvůli kterému se na Vesmírnou odyseu vyplatí alespoň jednou podívat.

Mnohem chytřejší a důmyslnější film, než by mohlo být na první pohled zjevné. Jakkoliv pateticky to může vyznít, V hlavě není pouze animákem, který pobaví a důkladně si pohraje s emocemi, lze v něm najít i celkem znatelnou psychologickou zápletku, která ho velmi povyšuje nad spoustu disneyovských pohádek. Námět je skvěle propracovaný, stejně jako prostředí lidské mysli, každá emoce je osobitá, úsměvná a svým způsobem i sympatická. Dotaženo do posledního detailu, tedy až do krátkých gagů v závěrečných titulcích, kde jednoznačně vede náhled do hlavy kočky - příště prosím celý film jen o ní! :D