sestrad

Ale to je nečekaně výborný film. Samozřejmě chápu filmové profíky, kteří si na něm možná najdou svoje mouchy, ale obsahově to je přece existenciálně humorný drama až na půdu. Více takových českých filmů!

Musela přijít pořádná chřipka, abych se mohla v klidu podívat na dlouho odkládaného Malicka (kvůli délce, měla jsem možnost vidět delší verzi). Já jsem tedy naprosto uchvácená, a to mě vůbec nezajímá nějaký spor přírodní lidé versus evropská kultura. Spíš mě zaujalo Malickovo vracející se téma identity (Kdo jsem?), co ji utváří a co má schopnost ji dotvořit a rozvinout. Není to podle mě film o kráse, ale o schopnosti lásky, která je ve větší úplnosti schopná překročit i bezpečí, domov, rodinné vazby a vydat se do nových světů. A má spoustu podob. Atd.

Postkatastrofické filmy, natož pohádky s ekologickým akcentem obvykle moc nemusím, ale přeci jen, tadyhle ráda dělám výjimku. Akorát si člověk nesmí myslet, že se půjde dívat na idylický vánoční animák, jako se to stalo naší kolegyňce, která musela vydýchat, že je to přeci jen poněkud japonsky akční :) Pátá hvězdička je za příběh síly nenásilí a lásky, která všecko snese a je silnější než smrt.

Pět hvězdiček ne kvůli mtoviu životní prázdnoty a čím ji přehlušit, ale kvůli té všude probleskující životní kráse, vždyť ona vlastně fakt všude potenciálně je. Trik je, že není, ne?

I dnes kupodivu existují lidé, kteří se se Sigur Rós setkali až prostřednictvím tohoto dokumentu. Například já. Argument že film je sdělný jen pro fanoušky skupiny ted neplatí - je tam cosi navíc, co prostředkují ti muzikanti vlastní nestrojeností a přirozeností. Navíc ta krajina a její lidé působí velmi silně - propojeně, normálně, mile. Těžko už budu skladby SR vnímat bez asociací s islanskou krajinou.

Není tenhle film hodně tady hodně nedoceněný? Aby se člověk dostal dovnitř filmu, nepotřebuje přece rozumět tolik gruzínské vesnici, ale sobě. A vidět, kolik podivností si každý sám v životě neseme, co s námi dělá setkání s krásou, jak se jí vlastně mimo jiné bojíme. A taky podle mě chce skrz kterýkoliv ten lidský příběh něco dalšího ven: tady například krom naodosobního trápení cosi v podobě krásy, nezničitelné.

Podle mě velmi záleží na podmínkách, ve kterých se člověk na tenhle film dívá a na určité "nastavenosti". V mém případě byly ideální: půl dne stráveného v tichu a vstřebáváním vůní a barev předjaří, přátelská a otevřená společnost, navíc s uvedením do filmu od samotného autora. Výsledný vjem: dramatičtější než by se podle avizované formy zdálo (ale dramatičnost tam neleží v příběhu), film vyžadující naprostou pozornost, ale nikoliv analytickou. Vyplatí se nechat na sebe působit jednotlivé obrazy, nesnažit se jeden po druhém dešifrovat, ale pobýt v nich a jejich prostřednictvím zkusit porozumět, proč zrovna svátost.

Fenomenální film, který budu vřele doporučovat všem lidem, kteří chtějí povzbudit na cestě k vrcholné zkušenosti duchovní dimenze skutečnosti, uprostřed které žijeme. Kontemplativní život v umění.

Ta jediná "vidoucí" socha v celém tom chrámu je Michelangelův Mojžíš. Antonioni by mě dokázal přesvědčit i o tom, že ty předimenzované a přitom prázdné římské kostely opravdu mají svou duchovnost. No ale třeba to dělají ty davy turistů, že je taková antoniovská meditace v reálu tak těžká. Přestože zrovna do tohohle sv. Petra, san Pietro in Vincoli, jich zabloudí obvykle o trochu míň.

Dělat aspoň to dobré, co má člověk v dosahu, počítat s jakýmkoliv výsledkem. Tohle zhruba si z tohohle filmu na první podívání vyvozuju. Závěr mi tak úplně nesedl, ale třeba jsem ho prostě nepochopila, přišel mi po celém tom tichém napětí najednou nějaký moc rychle smířlivý.