Wecfarien

Stoppard zabodoval. Milovníkům příběhu o dánském princi, který se už dočkal mnoha a mnoha adaptací a prodělal v nich nejrůznější obměny, nabídl neobvykle důvtipným způsobem pohled z trochu jiné perspektivy. Rosencrantz a Guildenstern na mě při četbě dramatu vždycky dělali dojem dvou kýmkoliv a kdykoliv nahraditelných podržtašků. Kdo ví, co si o nich vlastně myslel Shakespeare, který jim vdechl život. Čekali dlouho, než se dostali ke slovu. Ale když se konečně dočkali a dostali možnost rozehrát svůj dialog, výsledek stojí za to.

Dáma: "Řekl jste ale, že Zóna je produktem nadřazené civilizace..." Spisovatel: "Také musí být nudná, všechny ty zákony, trojúhelníky, žádní duchové, a samozřejmě žádný Bůh. Protože jestli je Bůh také trojúhelníkem, potom už nevím, co si mám myslet."

Does anyone have any tobacco?

Úvodní scény, kde spolu kontrastuje statika a dynamika a hraje k tomu Wagner. A pak ty závěrečné, po kterých zničehonic začnou titulky a v celém kině je ticho a nikdo neodchází (marně vzpomínám, kdy jsem tohle zažila naposled). A pak je tam toho spousta mezi tím. Svět viděný očima člověka s duševní chorobou. Život jako zázrak i nicotné hemžení. Vědomí, že nejsme nesmrtelní. Panika kontra odevzdanost. Některé momenty humorné způsobem, jaký bych u Triera nehledala. Rozhodně ten pán udělal velkolepý večírek své sestře Melancholii.

To je naprostá, naprostá... takové slovo ještě nevymysleli. Takže naprostá, naprostá, tři tečky. Fantazie? Bravura? Všechno slabá slova. Trintignant prostě uměl hrát fešácké prevíty a Robbe-Grillet měl perfektní smysl pro absurdní dialogy (-"Opakujte, kde." -"Kde." -"Dobře.").

Pokaždé, když se na The Wall dívám, mám úplně nové asociace a nacházím nové paralely.

Zpracování hodné Shakespeara. A především Ben Kingsley vyjadřuje svým výkonem tolik lidskosti...