Mi Nü-Chai

Krátký film na motivy povídky Ladislava Klímy Jak bude po smrti v režii Bedřicha Glasera, jenž je známý převážně jako dvorní animátor Jana Švankmajera. Rozkošná surrealisticky bizarní hříčka, doprovázená neméně surrealistickou hudbou Plastic People of the Universe. Doceňuji zejména animované snově halucinační pasáže.

Coby člověk občas smířlivý ku věcem tupým, jsou-li esteticky hodnotné, přistupovala jsem k Factory Girl s tím, že bude-li pitomá, alespoň mne utěší svou visuální stránkou. Cthulhužel, film je pitomý tak a visuál pro mne nakonec nezajímavý natolik, že se můj dojem po jeho zhlédnutí nedá popsat jinak než jako znechucení. Největší výtka jde na vrub zpracování postav - vesměs jedna špatná parodie na rozervanou uměleckou osobnost vedle druhé, což je nejvíce viditelné asi na Warholovi; Guy Pearce pravděpodobně odložil v šatně kromě ponožek a kabátu i své herecké schopnosti. Samotná Edie je sice pohledná a typově až neuvěřitelně přesná, to jest ovšem asi to nejlepší, co o ní mohu říci; samotnému charakteru by nejvíce slušelo označení 2D a rozhodně ve své plochosti nebyla osamělá. Což mne přivádí k Haydenu Christensenovi, jehož sledovat je utrpení srovnatelné snad jedině s pokusy prováděnými proslulou Unit 731. Kdyby se namísto motání před kamerou začal věnovat třeba hře na flašinet v soukromí horské chaty, udělal by filmovému světu skorem větší službu než Georges Méliès. Zbytek ansáblu by se zase dal s klidem splést s kulisami, ale nešť, oni snad ani jiný význam než dekorovat pozadí scén s Edie/Warholem/dřevem Ch. H. ani neměli. A kdyby se mi náhodou chtělo přimhouřit oko nad mizerně napsanými a stejně mizerně zahranými figurami (jakože nechce), stále mi zůstává prachmizerný děj, jemuž se podařilo až groteskně zkombinovat únavnou doslovnost, režijní bezradnost a občasnou zmatenost, jež snad měla evokovat jakousi nespoutanou divokost 60. let; mně však daleko spíš evokovala scénáristu usínajícího v předvečer deadline nad skriptem. V úvodu zmiňovaná obrazová stránka mne také zrovna nenadchla - film je sice opravdu hezky natočený, leč nad souhrnem všech neduhů neční obrazová část natolik (a hlavně ve své podstatě není nikterak výjimečná), aby se ostatní vady výrazněji umenšily, respektive, aby by mi v jejím světle přišly méně podstatné.

Ironické nakopnutí Weimarer Republik do kolen za doprovodu sice asi dobově odpovídající, leč mému uchu opravdu nelahodící hudby. Bowie zde působí ponejvíce jako velmi důstojná socha esteticky hodnotné ztracené ovečky - což není výtka; předpokládáfm, že právě takto vypadat měl. Škoda jakési rozplizlosti jež se celým Gigolem (zejména ve chvílích, hm, scén & dialogů milostného typu) táhne, být film sevřenější, asi se čtvrtou hvězdou neváhám. 3,5*

Mohla bych být hodná, vzít v potaz občas docela hezkou grafiku, příjemnou zvukovou stopu a názornou ukázku, jak hrozné je, když kočka zvrací a 1,5* zaokrouhlit nahoru, leč Parasitické panenky mne po většinu času vším ostatním než výše uvedeným tak štvaly, že se milosti zkrátka nedočkají. Dialogy se dají označit nejlépe zkratkou WTF?!, děj se záměrnou (a silně připitomělou) zmateností snažil marně navodit zdání hloubky a složitosti a policistku Michaelson jsem měla od druhé části konstantně chuť upálit. Nadto mne až bolestně drala nejrůznější klišé (s tím saxofonem si už opravdu někdo musel dělat legraci) a navíc mi to celé přišlo jako špatná kopie Kókaku kidótai - zde ovšem nevím, zdali tento dojem není způsobem pouze faktem, že jsem jej viděla před pár týdny a rámcově podobné téma zkrátka ke srovnání svádí. Buď jak buď, až mne příště popadnou choutky na cyberpunk v anime balení, pevně doufám v lepší výběr.

Pravá a nefalšovaná špína Londýna. Vylíčení příběhu o vraždícím holiči pro změnu ve stylu syrového minimalismu jen vítám a samotný Ray Winstone je zatím nejlepší Sweeney Todd, jakého jsem doposud měla možnost vidět - a ostatně, i zbytku obsazení patří pochvala. Speciální uznání zasluhuje celým filmem prostupující, neokázalá, a právě proto působivá melancholie.

Ve své zmatenosti & divném střihu je Death Note Relight: Genshisuru kami až poněkud sedativní. Chuť konečně se dodívat na seriál jsem z toho opravdu nedostala, zato chuť přejet L. parniválcem docela posílila.

Ryzí, mnohovrstevnaté dílo, které se dotýká tolik palčivého soužití člověka s ještírky a Aštarem Šeranem, navíc v obrazově atraktivním (triky opravdu stály za to a některé kostýmy pro natáčení zřejmě zapůjčil plukovník Kaddáfí) balení. Absurdně surrealistické dialogy navíc dávají jasně najevo, že autoři znají svého diváka a rozumí, ba co víc, předvídají jeho reakce. Černou duši prachmatikovu potěší scény z továren plné revolučního běsnění, něžné srdce romantika se zase zatetelí, když se ta hlavní buzn...ech, Aštar a princezna Sýrie po vyhlazení ještírků radostně obejmou. 200% Trololo.

Tak Hory šílenství, říká se. Dobrá tedy, pominula jsem existenci nějakých Alienů a sledovala Promethea zrakem čistým, maximálně mi jej trochu kalil Mythos, avšak dvakrát spokojená rozhodně nejsem. Lovecraft sice z některých částí čpí jako práchmat z děcka objeveného v popelnici, leč ve většině filmu je soustavně rozmělňován spoustou vaty a (dosti již všemožně dřeněné) scénáristické impotence. Neočekávala jsem nic, ovšem doufala ve víc - což se nevyplatilo, Tvůrce zkrátka diváka takříkajíc nasucho ojede a pak mu plivne do ksichtu. Ale chapadla tam měli pěkná. [2,5* - za chapadla, Lovecrafta a obrazovou bombastičnost nakonec zaokrouhleno nahoru]

Ideální startovní anime pro něžné dívky katolického ražení. Pustíte-li na první schůzce své milé Boku no Pico, rozhodně neprohloupíte.

Takhle promrdat potenciálně krutopřísný námět, slušné herce (až na představitele Borise Viana, ten byl hrozný) a krásné herečky, to se jen tak nevidí. 2,5*