Mi Nü-Chai

Tohle je úvodní RPG dobrodružství družinky, kde GM neumí masterovat, o worldbuildingu neslyšel ani z ponorky, ale zato se vyžívá v epických (a zpomalených) popisech jednotlivých scén a co na tom, že ani ty scény (natož celek) nedávají sebemenší smysl. Hráči si zase nebyli schopní přečíst ani úvod Player's Handbook a ještě jim pořád padají kritické neúspěchy, což se GM snaží všemi svými neschopnými silami zachraňovat. Věřím, že u stolu by to mohla být i zábava, ale jako cca dvouhodinový film funguje Rebel Moon přibližně stejně dobře jako nafukovací banán uprostřed Antarktidy.

Film - cibule, místy neobyčejně subtilní. Především nádherně vypadá. Záběry na lodě na vzdouvajících se vlnách, mlha, hra se světlem a stínem - ve své podstatě vlastně esteticky velmi hodnotné. A tady přichází první podšitost - kontrast. Bitvy, když na sebe lodě střílejí zdálky etc. vypadají velkolepě, ale když se kouř rozptýlí a pak se switchne na detail rozstřílených těl nebo plné marodky, tak bez jakéhokoli přepíčeného gore zafunguje ten prostý kontrast. Takhle to vypadá zblízka. V jistém smyslu je to tak trochu (mnohem méně psycho) Moby Dick, kde Moby Dicka supluje nepolapitelná loď s příznačným jménem Acheron. Vlastně došlo k přepnutí chaos versus chaos na řád versus řád. Další věc - dynamika fungování od okolí izolovaného společenstva mužů. Fascinující a depresivní. Striktní hierarchizace, osekání, potlačení. Avestskou výjimku, tj. nějaké náznaky indvidiuality si může dovolit jediný člověk na lodi a to jenom proto, že je dost nepostradatelný (doktor a podezírám ho, že i tajný agent) a navíc kapitánův kámič, což ovšem zas tak moc neznamená, když dojde na povinnost. Ale zbytek posádky má vykonávat rozkazy a dodržovat řád bez keců. Ach, to sladké nemusím se starat o to, kdo jsem a co dělat, nemusím ani myslet, všechno mi řeknou a když to budu dělat dost dobře a dost dlouho, dostanu frček s nápisem Jsem hustej. A zároveň, protože jsme v naší představě počátku 19. století, tak se všechno tohle odehrává velmi distinguovaně, jemně, spousta věcí tu funguje na bázi náznaku a nedořečenosti.

Skoro tříhodinová metafora krize středního věku unaveného bílého muže. Zároveň jeden z mála Marvel filmů, u kterého jsem soustavně nechcípala nudou. Ale toho patosu tam mohli lít míň.