petrmich

Tak především mi tam chyběl ten kříž. Možná, že jej švédsko-norský filmový štáb udělil německým a britským vojákům za údržbu své vratké dřevěné chajdy. Když už se musím smířit s tím, že v prakticky každém novém válečném filmu musí mít nacističtí vojáci také srdce (představte si něco takového na východní frontě o pár let později), rád bych, aby to alespoň nebyly šablonovité figurky, jejichž charakter a motivace se prezentuje buď v překvapivě otevřených zpovědích, nebo pomocí atributů jako z němého filmu (kniha Mein Kampf). A pokud se těším na příběh soužití dvou nepřátelských skupin na omezeném prostoru, dej Bůh, ať se nerozvíjí pomocí oslích můstků. Ať se jde s každým motivem na dřeň, a nevyskytuje se pouze v okamžicích, kdy se to zrovna scénáristovi hodí (nejmarkatnější příklad: Josephovo zranění). Tolik výhrady. Filmu nelze upřít solidní tempo, atmosféru, a herce, kteří to málo, co dostali, dokáží uhrát. Zkrátka – žádný Kočár do Vídně se nekoná, ale zase se na to příjemně kouká, protože o válku tady vlastně ani nejde.

Rok 1943. Cestující ze dvou poškozených vlaků uvíznou na neurčito v jedné zapadlé stanici. Postupně se odkrývají jejich charaktery a osobní příběhy. Když opilý německý policista nahlásí do telefonu, že jsou mezi nimi partyzáni, tragédie se zdá být neodvratnou... Film diváka nešetří. Jen velmi pozvolna a téměř nahodile odkrývá problémy pasažérů. Takto důsledného realismu si cením, ale jen některé situace mne dokázaly skutečně zaujmout. Závěrečná sekvence je působivá, ale prokousat se k ní silně připomíná situaci, kdy člověk čeká na zpožděný vlak, nemá nic na čtení, a nikde kolem není moc co k vidění. http://www.youtube.com/watch?v=QBdSlCqxXbI

Maloměsto těsně po válce. Chudý sirotek vystraší faráře. Situace se neobejde beze svědků, kteří si to vyloží po svém. Krátce nato chlapec přijde o zrak při hře s granátem. Lidská potřeba domýšlet si učiní svoje a z chlapce, který příjde o zrak, je zlý komunista, který chtěl spáchat atentát. Zatímco společenství městečka se ke chlapci chová nenávistně, kněz, který zná pravdu, mlčí… Filmová adaptace autobiograficky laděného románu J. Szcyzgiela vychází z konfrontace zbabělosti konformního kněze a člověka, který v jednom okamžiku přišel o dětství i o důvěru ostatních. Pomocí tří lidí – osamělé lékařky, místního opilce a prostého drožkáře se chlapci podaří překonat se a začít žít jako plnohodnotný člověk. Film se nesnaží strhnout emocionálně, způsob vyprávění je záměrně odtažitý. Vnitřní monology faráře jen poukazují na jeho izolaci způsobenou výčitkami svědomí. Do chlapcova nitra vůbec nenahlédneme. Detaily na předměty, kterých se chlapec dotýká a prací se zvukem film usiluje spíše o portrét slepoty, než o vyvolání empatie k trpícímu. Střet falešných a skutečných hodnot se vyskytuje v Kutzových filmech často, ale nikde jinde není tak výrazně exponován, jako v tomto filmu. http://www.youtube.com/watch?v=mXCauMjkhl8

Děj vzdáleně připomene Wajdovy Nezvané hosty, na nichž ostatně Kutz spolupracoval jako asistent. I zde je malá odbojová skupina, bojovná, ale nezkušená, jejíž členové za své odhodlání často platí nejvyšší cenu. Jen svět socrealismu zde vystřídala realita Horního Slezska, kde byl silný německý element nakloněn myšlenkám nacismu, odbojové organizace se řídily pokyny Zemské armády (AK) a mravní posilu čerpaly z Bible, z níž je převzat i název filmu. Hlavní ženská hrdinka zas připomíná spíše děvku, než idealistickou Dorotu. Námět se Kutz snažil realizovat už počátkem sedmdesátých let, kdy bylo téma ještě silně cenzurováno. Jak to u podobných "přenošených" námětů bývá, výsledek je poněkud mdlý, nevýrazný. Scéna rozuzlení svým křečovitým propojením násilí a náboženské symboliky zas připomíná to horší ze Zulawského. Ocenit lze kvalitní herce detailní zachycení činnosti a pravidel fungování odbojové organizace. Ale jako Kutzův film (a obecně polský válečný film) je to spíše průměr.

Těsně po skončení války se mladý odbojář Bożek, který selhal při plnění svého posledního úkolu, snaží skrýt v malém pohraničním městečku. Obavy z návratu stínů minulosti brzy vystřídá milostné dilema. Musí volit mezi mladičkou Lucynou, kterou miluje, a bohatou Niurou, která je schopna poskytnout mu existenční zázemí. Avšak bývalí kolegové o sobě začínají dávat vědět… Kutzova adaptace románu J. Hena zůstala někde na půli cesty. Velmi živě a přesvědčivě je zobrazeno sbližování Bożeka a Lucyny, na druhou stranu celkové prostředí je zaznamenáno jen útržkovitě a nefunkčně. Zřejmě sem nejčastěji směřovaly zásahy cenzury - podle Kutzovy autobiografie byl film zásadně přestříhán, protože „urážel lid“. Úsilí o moderní výraz se v kladném smyslu projevil ve výtvarně zajímavé práci kameramana J. Wójcika (Popel a démant), v záporném v rušivé hudbě W. Kilara. Kdo umí polsky, může se na to (zcela legálně) podívat tady: http://www.youtube.com/watch?v=tJhwdWb8pTg

Sedm bratří jde do povstání proti Němcům, aby Slezsko patřilo tam, kam patří, tedy do Polska... Kutz usiloval o co nejautentičtější zaznamenání specifika slezské mentality. S výjimkou Englerta a Trely hrají všechny důležité postavy herci odtamtud. Jednání postav je oproštěno od jakéhokoli patosu, jejich specifický humor a nestrojené odhodlání působí velmi přirozeně. Realistické pojetí postav a vizuálně působivé sekvence (doprovázené sugestivní hudbou Wojciecha Kilara), které svým prostým a odzbrojujícím lyrismem připomínají obrázky naivních malířů (přísaha bratří Basistů před rodným domem, smrt polského důstojníka na barikádách), sjednocuje postava nejmladšího z bratří, Gabriela (Łukasiewicz), jehož rozjitřeným pohledem celý příběh sledujeme. Napůl muž, který už nasazuje život na barikádách, ale ještě i chlapec, který si na povstání jen hraje. Například když s dětsky potřeštěnou radostí zlikviduje německou hlídku a z ukořistěného dalekohledu hledí za hranice svého světa, do vysněného a vytouženého Polska, které nikdy neexistovalo...