Shaleman

Vždycky jsme si přáli veliký dům. Středobod našeho vesmíru, kde bychom spokojeně žili. Celá naše rodina. Nádherná žena Míla, krásná dcera Amélie a inteligentní nadaný Petr. Místo, kde bychom se mohli rozrůst do nekonečných kořenů generací. Vychovávat další a další potomky, vnučky a vnuky, celá pokolení, celé generace.

A pak jsme ho našli. Největší dům na světě. Nemuseli jsme si ho ani prohlížet, abychom věděli, že on je ten pravý. To bude náš základ lemovaný nekonečnou zelenou zahradou. Už jen podle fotek jsme byli rozhodnuti, že musí být náš, nehledě na peníze. Ihned jsme volali do realitní kanceláře, která dům nabízela a domluvili si schůzku. Makléř byl poněkud rozpačitý, až podezřele, ale rychle jsme se domluvili, zařídili převod peněz a konečně podnikli první výpravu do našeho nového domova.

Byl největší na světě, nekonečný. Bezpočet ložnic, obývacích pokojů, koupelen, záchodů, kuchyní, dětských pokojů a pracoven. Perfektně vybavený podle nejnovějších trendů. Byli jsme nadšení, že je náš. Konečně jsme našli zázemí, jaké jsme hledali. Základ naší rodiny, našich nekonečných kořenů.

Jenže...

Jenže pak se něco pokazilo. 

Nejdříve se nám ztratila Míla. Zabloudili jsme někdy mezi obývacími pokoji a koupelnami. Že si prý potřebuje sednout, odpočinout si od nekonečné prohlídky. A najednou byla pryč. 

Zkoušeli jsme ji hledat, prohledali jsme nespočet místností, ale nebyla nikde k nalezení. Slyšeli jsme, jak nás volá, šli po jejím ztrápeném hlase, ale marně. Našli jsme stopy v kuchyních. Prázdné obaly od potravin když měla hlad. Vlhké obklady v koupelnách, když se potřebovala vykoupat. Vůni čistících prostředků, když utírala prach...

A potom jsme nacházeli vzkazy. Popsané stěny, okna, nábytek. Kde jste? Jsem tady! Běžte podle vzkazů! Jenže pak se začali vzkazy ztrácet, mizet, míchat a najednou jsme nevěděli, podle kterého máme jít, který je aktuální. Nacházeli jsme místnosti bez vzkazů, s nekonečnem vzkazů. 

A pak jsme pochopili, že ji nemůžeme nikdy najít. Mohla být v kterékoli místnosti. Mohla být kdekoli v tom nekonečném domě. Mohli jsme ji hledat o místnost hned vedle, ale než jsme došli k ni, přesunula se jinam. Lidské potřeby ji dohnali do jiných a dalších místností. Bylo to marné a nekonečné v marném a nekonečném domě. 

A pak se ztratila Amélie.

Už ani nevím kde. Tolik místností, které najednou splývaly s ostatními. Chtěl jsem základnu pro svoji rodinu a teď jsem ji ztrácel. Pomalu a postupně. S Petrem jsme věděli, že se od sebe nesmíme hnout, jinak se nenajdeme. Zoufalí, ale smířeni s osudem, že se postupně ztrácíme ve vlastním domě obklopeni přibývajícími vzkazy, které jsme postupně přestali vnímat. 

Hlavně se od sebe nesmíme hnout, jinak se už v tom bludišti místností nekonečného domu nenajdeme.

Najednou byl i Petr pryč.

Slyšel jsem jeho křik, jak mě volá, jak mě hledá, ale...

Najednou jsem byl sám. Už nevím jak dlouho jsem bloudil místnostmi. Nevím, kdy jsem i já začal psát vzkazy. Kdy jsem bloudil v kruhu a kdy šel dál a dál. Napadlo mě, že někde musí být konec. Někde musí být východ, ale bylo nemožné ho najít. Nekonečný dům, největší na světě. Jako sám vesmír.

Ztratil jsem pojem o čase. Čas přestal existovat. V podstatě pro mě přestal existovat i prostor.

A pak jsme začal potkávat jiné lidi. Neznámé, vyděšené i smířené tváře. Prý nový kupci, že chtěli koupit největší dům na světě nehledě na peníze. Chtěli svůj vlastní ráj.

Byly časy, kdy jsem nepotkal nikoho a dny, kdy jsem si připadal jak v poledne na náměstí. Buď nikdo, nebo nekonečné zástupy. Někteří byli vystrašení, jiní agresivní, zkoušeli mě zabít, že prý znám východ, někteří se uzavírali do tlup a prali se o vůdčí místo. Ale někteří byli fajn, povídali jsme si, vzpomínali, popíjeli i šoustali. Ale nikdy jsem s nikým nezůstal, protože jsem brzy poznal, že dříve či později se stejně ztratí v útrobách nekonečného domu.

A pak, jako blesk z čistého nebe, jsem kohosi zahlédl. Povědomá tvář. Nevěděl jsem, zda Míla, či snad Amélie... Všechny vzpomínky se pomalu vytrácely, měnily, splývaly. Ale ta tvář...

Rozeběhl jsem se za ní. Neznámá postava zřejmě dostala strach a dala se přede mnou na úprk. Běžel jsem za ní přes chodby, ložnice, koupelny, kuchyně - nekonečné místnosti nekonečného domu. 

Byl jsem venku...

Vběhli jsme do dveří a já konečně ucítil čerstvý noční vzduch. Vlhkou posekanou trávu. Nekonečné lány vlhké posekané trávy ztrácející se v černém závoji. Černé nekonečné nebe beze hvězd. Podíval jsem se nad sebe, zda neuvidím střechu, nějaký konec nekonečného dumu. Nic, jen sloupy nekonečných zdí a oken.

Nevěděl jsem, kudy se dát, na kterou stranu, kam běžet. V nočním závoji se míhali stíny, slyšel jsem zbědované výkřiky ztracených. Ohlédl jsem se podél domu a spatřil známou postavu, jak běží podél něj. Rozeběhl jsem se za ní, ale za chvíli se ztratila v nekonečnu přede mnou. 

Nevím, jak dlouho jsem běžel. Když mě došel dech, tak jsem zastavil a uvědomil si, že nevím, kde je vchod, že se ztratil někde za mnou v té tmě, která houstla a houstla a lepila se na dům. Musel jsem najít vchod, než se v té tmě ztratím taky. Občas jsem narazil na neznámou tvář v okně, ale ta neodpovídala, jen ustrašeně odskočila od okna a zatáhla závěsy, za kterými dělala, že mě neslyší. Když jsem narazil na někoho venku, radši odskočil do tmy, snad ze strachu, abych mu neublížil. Nedával jsem jim to za vinu, sám jsem nad tím občas přemýšlel, ale bál jsem se, že se v té tmě ztratím a k domu se už nikdy nedostanu.

Musel jsem se dostat dovnitř. Čas se začal ozývat hladem a žízní. Někde musel být vchod, abych se zachránil a nezahynul. Na tvářích mě štípali vousy, na hlavě lepili vlasy, žaludek svíral křečí, vyschlé hrdlo škrábalo. Ztrácel jsem síly, přitiskl se ke zdi nekonečného domu, sjel po ni do vlhké trávy a nechal se zahalit tmou.  

A najednou mě někdo popadl. Myslel jsem, že mě chce zabít, okrást o oblečení, aby se zahřál, ale on mě táhl pár metrů, kde jako dar z nebe stály dveře a dostal mě do tepla a světla. Moc si toho nepamatuji, snad jsem blouznil, ale vypadal jako nějaký turista, ověšený foťáky a kamerami. 

Dostal mě do kuchyně, dal napít a najíst. Měl zvláštní pohled. Takový známý, přátelský. Jakoby mě znal, měli jsme něco společného.

A začal vyprávět.

Vyprávěl o svém dědovi, babičce, otci, matce a tetě, jak se sem nastěhovali a pomalu ztráceli. Nejdříve babička, pak teta, pak děda... Jak se otec seznámil s jeho budoucí matkou a pomalu tam založili rodinu... Než se pomalu ztratili. Muselo uběhnout tolik let od jeho příchodu. Vyprávěl dál. Učili se v nekonečných knihovnách, pomalu vzdělávali a bojovali s jinými o přežití. V tomhle nekonečném domě prý civilizace zanikla. Ale neznámý muž se nevzdal, oddělil se od své tlupy, od své rodiny a začal po domě cestovat. Dům nabízel mnohé výhody, které mě ani nenapadly. Používal foťák a kameru, tahal sebou stohy sešitů, to vše jen aby zaznamenával každý svůj krok. Tvořil mapu, jak se v tom domě vyznat, jak se neztratit a jak se najít. Jak zachránit svoji rodinu...

A pak mi ukázal fotografii svého děda, kterou nosil jeho otec a nyní on v peněžence. Nejdříve mi to nedocházelo, ale potom jsem se rozbrečel. Nejistě jsem vstal, celý se třásl a poté objal svého vnuka, statečného vnuka, který mě našel při svých toulkách. 

Byl to zázrak.

Míla se nikdy nenašla, navždy zabloudila v útrobách domu. Amélie prý žije někde s vlastní tlupou a daří se jim v rámci možností dobře. Zvykly si na život v nekonečném domě a podřídili se jeho pravidlům. Můj syn, Petr, si časem našel přítelkyni a založil vlastní rodinu. Jeho přítelkyně zemřela u porodu, ale zplodila krásná dvojčata, dívku a chlapce. 

A ten chlapec, Jakub po svém otci, založil vlastní rodinu a nyní čeká vlastní dítě, mé pravnouče. Všichni společně a dalšími neznámými, kteří se k nim v dobré víře připojili, žijí v jedné části domu a čekají zda nenaleznou někoho ze zbytků svých rodiny. Našli mě, již starého osamoceného muže. 

Takže se to nakonec přeci jen povedlo, musel jsem se zasmát ironii osudu. Nakonec v tomto nekonečném největším domě přeci jen vznikla rozvětvená rodina. Byly položeny základy naší generace. Budeme zde navždy uvězněni v nekonečném koloběhu života a smrti. Měli jsme dvě možnosti, buď věčně bloudit, dokud bychom nenašli vlastní smrt, nebo přijmout skutečnost a podřídit se ji - že se odsud nikdy nedostaneme. Najdeme vchod a východ díky mapám, ale nikdo si nemohl být jistý co je tam venku - ne po tolika letech tady uvnitř. Takže radši přijmeme skutečnost nekonečného domu a budeme zde žít a vychovávat naše potomky jak nejlépe budeme moci v naději, že jednou tma skončí, začne den a jednoho takového dne naši potomci dům opustí a osvobodí naši rodinu z okovů domu a roztáhnou kořeny rodiny dál do celého světa. Ať tak či onak, budeme spolu, celá naše veliká rodina, v míru a harmonii.

Tma přeci nemůže být věčně.

Déšť bubnuje. Déšť bubnuje na střechu. Bubnuje na dřevěné trámy, které ji podpírají, stéká po nich a odkapává do trávníku pod nimi, kde je rozlévá mezi drny a vsakuje se do vysušené hlíny. Teplo, bezvětří, jen šedé nebe a bubnující déšť. Příroda šumí špatně naladěnou televizí. Pohled se ztrácí, pomalu, ale jistě, v bělobě.

Prší, potáhne z cigarety. Modrý kouř vyfoukne do deště, který jej roztříští do ztracena. Zápach laciného tabáku, výrobního odpadu.

To nám ale kazí plány, nervózně přešlapuje na místě. Třese se zimou výčitek, jak to uděláme?

Tak jak jsme plánovali, znovu potáhne, žádná změna.

Miloval si ji?

Nevím, nechci nad tím přemýšlet, potáhne, odklepne, je to nějak důležité?

No jinak by jsi to neudělal, zadívá se na něj.

Možná proto jsem to udělal, potáhne, odklepne.

Na tom asi něco bude, přistoupí k němu a zadívá se do deště, do trávy, hlíny nasáklé vodou. Bude bahno. Budeme od bahna. Zasraná práce.

Odhodí nedopalek, no jo, ale udělat se to musí. Najdi rýč.

Odchází, podpatky klepají do rytmu deště o zámkovou dlažbu. Copak já vím kde?

Zkus tu kůlnu za rohem, otáčí se za ním.

No jo, vrznou prkenná vrátka, je tady. Ale nevidím tu žádnou pláštěnku.

Zasraná práce, otočí se zpět k dešti. Z kapsy vytáhne krabičku cigaret. Jednu vytáhne, vloží do úst rámovaných strništěm a zapálí. Červené teplé světlo, modrý dým, zápach laciného tabáku. Schová krabičku zpět do kapsy kalhot. Tak dělej.

No jo, už jdu sakra. Postaví se bokem k němu, jednou rukou se opírá o rýč, druhou odhání cigaretový kouř. Zabije tě to.

Asi jednou jo, potáhne.

Podívá se na mě, zatřese se, je mrtvá?

Asi jo, potáhne a odklepne popel.

Ale připadá mi, že se pořád dívá. Poslouchá. Živá mrtvá, usměje se. 

Bojíš se? Ptá se nehnutě. Stále sleduje déšť.

Připadám si, jako bych dělal něco špatného, pokrčí rameny.

Děláme něco špatného. Potáhne, odklepne.

Víš jak to myslím.

Skončíme v pekle, odklepne.

To jo, pokrčí rameny, kdo v pekle neskončí. Vadí mi, jak se na mě kouká.

Tak ji vypíchni oči, potáhne, odklepne.

To je nechutný! Odklepe se.

Tvoje krupicová kaše je nechutná, potáhne, odklepne, zahodí nedopalek, vytáhne vystřelovací nůž. Nůž cvakne, vyjede dlouhé ostří. Uhni, udělám to.

Sakra, to je jak smetana! Zahodí rýč, podpatky klapají do rytmu deště po dlažbě. Zvrací.

Nevidím.

Předražená restaurace, kde si dáte obyčejný plátek vepřového za celý svůj plat, kam nemůžete jen tak přijít z ulice na panáka a několik piv. Otrávená obsluha se tváří namyšleně a vybírá si vás naučenými frázemi v několika jazycích. Na každém záhybu barevné zdi nějaká cetka, na každém kulatém stole snad podle pravítka zapálená svíčka, z reproduktorů schovaných za na míru vykovanými mřížkami romantická muzika ze slavných filmů.
Ale kam jinam vzít holku na první rande.
V rudých šatech, plochý sportovní tip, jaký jsem ještě neviděl. Hezká nehezká bledá bledulka v rudých šatech. Taková ta holka, za kterou se neotočíte ani když uběhne maratón za dvě vteřiny, ale ty temné černé žraločí oči vás okamžitě uhranou. Tmavě rudá rtěnka v té bělobě působí jako sklenice portského vína rozlitá podle šablony na sněhově bílý ubrus – teda pokud takhle vypadá portské víno.
Klidnými pohyby ukrajuje drobné kousky neskutečně drahého bifteku a bez jakéhokoli posouzení chuti, ať už gestem, vzdychem či grimasou znechucenou množstvím krve tekoucí z masa na talíři, vkládá jej do úst a snad ani nekouše, ale rovnou polyká. Je jako nakreslený obrázek z nějaké morbidní knížky, ale občas zamrká na moje otrávené nadržené já svýma temnýma žraločíma očima, ta bledá bledulka a já zas a znovu upadám do jejího podivného kouzla jako nějaká panenka propíchaná špendlíky kdesi na jamajském ostrově, pokud je teda Jamajka ostrov.
Snažím se vychutnat si svůj prasečí plátek vytvarovaný s grilovanou zeleninou a bramborami do stověžatého zámku s omáčkovitým příkopem, který bych za ty neskutečný peníze uvařil jinak a stokrát lépe a ubírám se k otravné a zdlouhavé konverzaci s jediným cílem... okouzlit a ohnout.
Občas hodím nějaký vtip, co jsem použil tolikrát a tolikrát mě dopomohl do zvlhlého klína, ale ona se nesměje tak bouřlivě jako já. Jen na mě mrkne, bledá bledulka, svýma černýma žraločíma očima. Zkusím okomentovat slavný film, ale jen neznatelně kývne. Zkusím africký hladomor, jen ukrojí další sousto. Zkusím štěpení atomu, jen nenápadně upije vína. Zkusím nejnovější módní výstřelek a dostanu žraločí pohled. Zkusím posranou politiku a ani si neuplivne.
Tady si asi nezapíchám.
Jestlipak mají na záchodech okénko, kudy bych utekl pro zachování mé titěrné výplaty?
A pak to přijde, když bez kousání polkne poslední sousto. „Nechceš si jít zašoustat?"
Tak jednoduše, bez těch všech keců. Asi jsem se zamiloval...
Jsme v jejím obyčejném bytě, co připomíná obyčejný byt. Dva plus jedna ve vysokém starém paneláku s kousíčkem pravidelně sekané a od psů a opilců kálené trávy. Katalogový nábytek a uklizeno způsobem, že by i naše babičky nadšeně tleskaly do rytmů vesnické polky. Jakoby tu nikdo nebydlel a celé tohle bohatství sloužilo jen pro japonské turisty dychtící po našem soukromí před nimi schovaném za absolutní reklamní dokonalostí.
Je přede mnou nahá, zcela vyholená, bledulka bílá absolutně všude, s červenými šaty u kotníků, temný žraločí pohled pevně upřený do mých vínem zakalených očí, s malinkými ňadry ukazujícími na mé čekání. Nevím proč, ale musím ji mít a vím, že na to nikdy nezapomenu.
Přistoupí ke mně, jednu rukou pohladí moji hladce oholenou tvář a dlouze mě políbí rty chutnajícími po zeleném pepři z krvavého bifteku. Zavírám oči a přijímám její chuť, její ploché bělostné tělo, studené snad chladem celého bytu. Svým pinďourem bych klátil i stromy.
A pak mi, moje bledulka bledá, zarazí do krku sekáček.
Jedním sekem půlí krkavici, dalším a dalším dělí veškeré mé trubičky a drátky co spojují tělo s hlavou. Neskrývám své překvapení, ani to moc nebolelo, jako když se říznete mezi prsty o list papíru. Neskrývám ani svůj údiv, protože jsem si nikdy nemyslel, že skončím zrovna takhle. Pořád jsem věřil, že můj konec bude více humánní, pokud se teda srážka s vozem či rakovina střeva dá tak nazývat.
Vidím nahé tělo bledulky bledé rudé od stříkanců krve.
Vidím bledou tvář skrytou pod maskou krve, jak z ní koukají bezcitné černé žraločí oči.
Vidím bělostnou zeď, na kterou dopadají krvavé stříkance.
Vidím bělostný strop plný mých stříkanců.
Vidím křišťálový lustr, jak se rozhoupe kapkami lepkavé rudé krve.
Vidím dveře, kterými již neuteču.
Vidím béžový koberec.
Vidím své vlastní tělo, bezhlavé, jak ze zbytku krku koukají zbytky nitek, z nichž crčí krev. Tělo se celé chvěje silou unikajícího života, celé se klepe, se ztopořeným údem v kalhotách, které pomalu stahuje zakrvácená bledulka bledá s vážným výrazem bez citu či soucitu ve tváři, se žraločím pohledem, kleká si na něj a pomalu si vkládá můj jako kámen tvrdý penis mezi svůj rozkrok.
Tak ji nakonec stejně opíchám.
Nevím proč, ale vzpomenu si na poslední slova své matky, než ji skolil infarkt: „Tak už tu Juanitu políbil?"