Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Animovaný
  • Horor

Poslední recenze (505)

plakát

The Batman (2022) 

Nevím no. Dvě hodiny čekám, až to začne být zajímavý a když to konečně začne být zajímavý, tak jsem tak utahanej z těch dvou hodin, že je mi všechno a všichni u zádele. Jako zbytečně dlouhý retro bez emocí dobrý, ale to je tak asi všechno. Možná kdyby to zkrátili. Vystřihnout hodinu s Tučňákem; Ten tam byl vlastně jen proto, aby Batman protáhnul svoje batžihadlo, oživil umírající atmosféru akční scénou a nakonec dokázal, že zas tak dobrý detektiv asi nebude. Njn, já být miliardář, tak se jazyky taky neučím. Jinak tam byl Tučňák úplně zbytečný. Ani jako kriminálka, ani jako Batman mi to teda moc nefungovalo. Srovnání se Se7en? Tak to ani náhodou!

plakát

Spider-Man: Bez domova (2021) 

Asi jsem se přesladil recenzema, ale na to, jak moc jsem se těšil, tak teda žádná sláva. To mě teda dvojka bavila víc. Spider-man v mých očích sólovku prostě neutáhne a to ani když se roztrojí. Ale jo no, mohl bych tady stříkat superlativy, protože se tu potkali postavy z ostatních spider filmů, ale to by z nich nesměli udělat totální rádoby vtipný blbečky (s výjimkou goblina, kterému měli dát mnohem větší prostor, Dafoe je génius).

plakát

The Matrix Resurrections (2021) 

První hodinka dobrá, když odmyslím Morphea 2.0, lépe řečeno co udělali z Morphea 1.0. Asi potřebovali (ne)tradičního film jokera. Meta super, kostky vrženy, otázky položeny. Proč ty špatné recenze? A pak přijdou odpovědi... Jako fakt? Jen takhle? To je jako všechno? Tak snad alespoň nějakou pořádnou bitku a WTF na konci! TO JE JAKO VŠECHNO?! Jsem rád že jsem to viděl a jsem rád, že mě to nestálo 160,- za lupen. A prozradí mi někdo, proč tam Morpheus a Smith dostali tolik prostoru? Nějak mi ušel jejich význam. Jedině snad že by šlo o fun servis?

Poslední hodnocení (3 722)

Gamshijadeul (2013)

22.05.2022

Drsný město (2020)

21.05.2022

WandaVision (2021) (seriál)

21.05.2022

Poslední noc v Soho (2021)

17.05.2022

Marmaduk (2022)

odpad! 17.05.2022

Vřískot (2022)

13.05.2022

Euforie - Série 2 (2022) (série) (S02)

07.05.2022

Euforie - Série 1 (2019) (série) (S01)

07.05.2022

Ozark - Season 2 (2018) (série) (S02)

07.05.2022

Reklama

Poslední deníček (3)

Nekonečný dům

Vždycky jsme si přáli veliký dům. Středobod našeho vesmíru, kde bychom spokojeně žili. Celá naše rodina. Nádherná žena Míla, krásná dcera Amélie a inteligentní nadaný Petr. Místo, kde bychom se mohli rozrůst do nekonečných kořenů generací. Vychovávat další a další potomky, vnučky a vnuky, celá pokolení, celé generace.

A pak jsme ho našli. Největší dům na světě. Nemuseli jsme si ho ani prohlížet, abychom věděli, že on je ten pravý. To bude náš základ lemovaný nekonečnou zelenou zahradou. Už jen podle fotek jsme byli rozhodnuti, že musí být náš, nehledě na peníze. Ihned jsme volali do realitní kanceláře, která dům nabízela a domluvili si schůzku. Makléř byl poněkud rozpačitý, až podezřele, ale rychle jsme se domluvili, zařídili převod peněz a konečně podnikli první výpravu do našeho nového domova.

Byl největší na světě, nekonečný. Bezpočet ložnic, obývacích pokojů, koupelen, záchodů, kuchyní, dětských pokojů a pracoven. Perfektně vybavený podle nejnovějších trendů. Byli jsme nadšení, že je náš. Konečně jsme našli zázemí, jaké jsme hledali. Základ naší rodiny, našich nekonečných kořenů.

Jenže...

Jenže pak se něco pokazilo. 

Nejdříve se nám ztratila Míla. Zabloudili jsme někdy mezi obývacími pokoji a koupelnami. Že si prý potřebuje sednout, odpočinout si od nekonečné prohlídky. A najednou byla pryč. 

Zkoušeli jsme ji hledat, prohledali jsme nespočet místností, ale nebyla nikde k nalezení. Slyšeli jsme, jak nás volá, šli po jejím ztrápeném hlase, ale marně. Našli jsme stopy v kuchyních. Prázdné obaly od potravin když měla hlad. Vlhké obklady v koupelnách, když se potřebovala vykoupat. Vůni čistících prostředků, když utírala prach...

A potom jsme nacházeli vzkazy. Popsané stěny, okna, nábytek. Kde jste? Jsem tady! Běžte podle vzkazů! Jenže pak se začali vzkazy ztrácet, mizet, míchat a najednou jsme nevěděli, podle kterého máme jít, který je aktuální. Nacházeli jsme místnosti bez vzkazů, s nekonečnem vzkazů. 

A pak jsme pochopili, že ji nemůžeme nikdy najít. Mohla být v kterékoli místnosti. Mohla být kdekoli v tom nekonečném domě. Mohli jsme ji hledat o místnost hned vedle, ale než jsme došli k ni, přesunula se jinam. Lidské potřeby ji dohnali do jiných a dalších místností. Bylo to marné a nekonečné v marném a nekonečném domě. 

A pak se ztratila Amélie.

Už ani nevím kde. Tolik místností, které najednou splývaly s ostatními. Chtěl jsem základnu pro svoji rodinu a teď jsem ji ztrácel. Pomalu a postupně. S Petrem jsme věděli, že se od sebe nesmíme hnout, jinak se nenajdeme. Zoufalí, ale smířeni s osudem, že se postupně ztrácíme ve vlastním domě obklopeni přibývajícími vzkazy, které jsme postupně přestali vnímat. 

Hlavně se od sebe nesmíme hnout, jinak se už v tom bludišti místností nekonečného domu nenajdeme.

Najednou byl i Petr pryč.

Slyšel jsem jeho křik, jak mě volá, jak mě hledá, ale...

Najednou jsem byl sám. Už nevím jak dlouho jsem bloudil místnostmi. Nevím, kdy jsem i já začal psát vzkazy. Kdy jsem bloudil v kruhu a kdy šel dál a dál. Napadlo mě, že někde musí být konec. Někde musí být východ, ale bylo nemožné ho najít. Nekonečný dům, největší na světě. Jako sám vesmír.

Ztratil jsem pojem o čase. Čas přestal existovat. V podstatě pro mě přestal existovat i prostor.

A pak jsme začal potkávat jiné lidi. Neznámé, vyděšené i smířené tváře. Prý nový kupci, že chtěli koupit největší dům na světě nehledě na peníze. Chtěli svůj vlastní ráj.

Byly časy, kdy jsem nepotkal nikoho a dny, kdy jsem si připadal jak v poledne na náměstí. Buď nikdo, nebo nekonečné zástupy. Někteří byli vystrašení, jiní agresivní, zkoušeli mě zabít, že prý znám východ, někteří se uzavírali do tlup a prali se o vůdčí místo. Ale někteří byli fajn, povídali jsme si, vzpomínali, popíjeli i šoustali. Ale nikdy jsem s nikým nezůstal, protože jsem brzy poznal, že dříve či později se stejně ztratí v útrobách nekonečného domu.

A pak, jako blesk z čistého nebe, jsem kohosi zahlédl. Povědomá tvář. Nevěděl jsem, zda Míla, či snad Amélie... Všechny vzpomínky se pomalu vytrácely, měnily, splývaly. Ale ta tvář...

Rozeběhl jsem se za ní. Neznámá postava zřejmě dostala strach a dala se přede mnou na úprk. Běžel jsem za ní přes chodby, ložnice, koupelny, kuchyně - nekonečné místnosti nekonečného domu. 

Byl jsem venku...

Vběhli jsme do dveří a já konečně ucítil čerstvý noční vzduch. Vlhkou posekanou trávu. Nekonečné lány vlhké posekané trávy ztrácející se v černém závoji. Černé nekonečné nebe beze hvězd. Podíval jsem se nad sebe, zda neuvidím střechu, nějaký konec nekonečného dumu. Nic, jen sloupy nekonečných zdí a oken.

Nevěděl jsem, kudy se dát, na kterou stranu, kam běžet. V nočním závoji se míhali stíny, slyšel jsem zbědované výkřiky ztracených. Ohlédl jsem se podél domu a spatřil známou postavu, jak běží podél něj. Rozeběhl jsem se za ní, ale za chvíli se ztratila v nekonečnu přede mnou. 

Nevím, jak dlouho jsem běžel. Když mě došel dech, tak jsem zastavil a uvědomil si, že nevím, kde je vchod, že se ztratil někde za mnou v té tmě, která houstla a houstla a lepila se na dům. Musel jsem najít vchod, než se v té tmě ztratím taky. Občas jsem narazil na neznámou tvář v okně, ale ta neodpovídala, jen ustrašeně odskočila od okna a zatáhla závěsy, za kterými dělala, že mě neslyší. Když jsem narazil na někoho venku, radši odskočil do tmy, snad ze strachu, abych mu neublížil. Nedával jsem jim to za vinu, sám jsem nad tím občas přemýšlel, ale bál jsem se, že se v té tmě ztratím a k domu se už nikdy nedostanu.

Musel jsem se dostat dovnitř. Čas se začal ozývat hladem a žízní. Někde musel být vchod, abych se zachránil a nezahynul. Na tvářích mě štípali vousy, na hlavě lepili vlasy, žaludek svíral křečí, vyschlé hrdlo škrábalo. Ztrácel jsem síly, přitiskl se ke zdi nekonečného domu, sjel po ni do vlhké trávy a nechal se zahalit tmou.  

A najednou mě někdo popadl. Myslel jsem, že mě chce zabít, okrást o oblečení, aby se zahřál, ale on mě táhl pár metrů, kde jako dar z nebe stály dveře a dostal mě do tepla a světla. Moc si toho nepamatuji, snad jsem blouznil, ale vypadal jako nějaký turista, ověšený foťáky a kamerami. 

Dostal mě do kuchyně, dal napít a najíst. Měl zvláštní pohled. Takový známý, přátelský. Jakoby mě znal, měli jsme něco společného.

A začal vyprávět.

Vyprávěl o svém dědovi, babičce, otci, matce a tetě, jak se sem nastěhovali a pomalu ztráceli. Nejdříve babička, pak teta, pak děda... Jak se otec seznámil s jeho budoucí matkou a pomalu tam založili rodinu... Než se pomalu ztratili. Muselo uběhnout tolik let od jeho příchodu. Vyprávěl dál. Učili se v nekonečných knihovnách, pomalu vzdělávali a bojovali s jinými o přežití. V tomhle nekonečném domě prý civilizace zanikla. Ale neznámý muž se nevzdal, oddělil se od své tlupy, od své rodiny a začal po domě cestovat. Dům nabízel mnohé výhody, které mě ani nenapadly. Používal foťák a kameru, tahal sebou stohy sešitů, to vše jen aby zaznamenával každý svůj krok. Tvořil mapu, jak se v tom domě vyznat, jak se neztratit a jak se najít. Jak zachránit svoji rodinu...

A pak mi ukázal fotografii svého děda, kterou nosil jeho otec a nyní on v peněžence. Nejdříve mi to nedocházelo, ale potom jsem se rozbrečel. Nejistě jsem vstal, celý se třásl a poté objal svého vnuka, statečného vnuka, který mě našel při svých toulkách. 

Byl to zázrak.

Míla se nikdy nenašla, navždy zabloudila v útrobách domu. Amélie prý žije někde s vlastní tlupou a daří se jim v rámci možností dobře. Zvykly si na život v nekonečném domě a podřídili se jeho pravidlům. Můj syn, Petr, si časem našel přítelkyni a založil vlastní rodinu. Jeho přítelkyně zemřela u porodu, ale zplodila krásná dvojčata, dívku a chlapce. 

A ten chlapec, Jakub po svém otci, založil vlastní rodinu a nyní čeká vlastní dítě, mé pravnouče. Všichni společně a dalšími neznámými, kteří se k nim v dobré víře připojili, žijí v jedné části domu a čekají zda nenaleznou někoho ze zbytků svých rodiny. Našli mě, již starého osamoceného muže. 

Takže se to nakonec přeci jen povedlo, musel jsem se zasmát ironii osudu. Nakonec v tomto nekonečném největším domě přeci jen vznikla rozvětvená rodina. Byly položeny základy naší generace. Budeme zde navždy uvězněni v nekonečném koloběhu života a smrti. Měli jsme dvě možnosti, buď věčně bloudit, dokud bychom nenašli vlastní smrt, nebo přijmout skutečnost a podřídit se ji - že se odsud nikdy nedostaneme. Najdeme vchod a východ díky mapám, ale nikdo si nemohl být jistý co je tam venku - ne po tolika letech tady uvnitř. Takže radši přijmeme skutečnost nekonečného domu a budeme zde žít a vychovávat naše potomky jak nejlépe budeme moci v naději, že jednou tma skončí, začne den a jednoho takového dne naši potomci dům opustí a osvobodí naši rodinu z okovů domu a roztáhnou kořeny rodiny dál do celého světa. Ať tak či onak, budeme spolu, celá naše veliká rodina, v míru a harmonii.

Tma přeci nemůže být věčně.

Ovládací panel
7 bodů

Reklama

Reklama