Poslední recenze (187)
Toyen, baronka surrealismu (2022) (TV film)
"Člověk začíná baronem!" - kníže Windischgrätz. Nevím, jak je to ale s baronkami, které byly genderově fluidní before it was cool, zároveň byly ženskými múzami, anarchokomunistkami a zároveň dědičkami a exulantkami. Chvíli jsem si musel zvykat na amatérský či školometský komentář autorky, snobské sběratele i "jakoby" pamětníky, ale to všechno vlastně doplnilo zajímavý obsah a celek.
Svatba jako řemen (1967)
"Dělat si srandu ze znásilnění je možné snad jenom v Česku," prohlásila zaujatě moje polská žena a je fakt, že hlavou se mi též honily různé ambivalentní pocity o neuvěřitelně aktuálním tématu snímku, jenž nemá úplně jasné morální poselství a podivně se v něm mísí satira, vážnost a takový ten ryze český bodrý humor, který opět nejasně proráží otázku znásilnění. Ovšem zmíněná satira je to výborná a na svou dobu nevídaná, něco, co znám spíše od pozdějších polských snímků a nelze se divit, že byl film ztrezorován. Uzamčena tak ale byla také nekončící sada hlášek a naprosto excelentních hereckých výkonů, zejména pak herectví fenomenálního a maximálně roztomilého Pucholta.
Když nastává příliv (2023)
Přes těch pár až příliš inscenovaných situací půvabný a nostalgicky jímavý obraz malé vymírající komunity obývající prazvláštní a fascinující minisvět. Otázka je, kdo zmizí dřív, či lidé nebo ostrov. Něžné scény jsou pak rámovány skvělou kamerou a pomalé tempo, které někoho uspává, mně osobně navazovalo příjemnou cozy a hygge atmosféru plnou nejen močálů, trierovského mystéria, sleďů s pivem, vichrů a bouří - zatímco oheň v kamnech plápolá.