Bush13

Takový ten typ pořadu, co jsem jako malý sledoval sobotní rána na Primě místo pohádek.

Institucionalizované školství je nejhorší forma státního útlaku, sdělil mi před lety - možná paradoxně velmi vzdělaný - kamarád, nežli zmizel v pralesích Latinské Ameriky. Dlouho mi to vrtalo hlavou, ale tento film může být právě takovou malou ukázkou této zbraně, která se objevuje všude tam, kde se objevuje snaha o (pře)výchovu. Film je nejsilnější právě nikoli v tom, že tuto problematiku otevírá, nýbrž v momentu, kdy se jakoby utlačovaná hlavní postava navzdory veškeré systémové šikaně a rasistickému posměchu chce nechat dát převychovat. Není to tak tradičně plochý mýtický příběh o "ušlechtilém divochovi", ani nikterak nebagatelizuje roli panovačných Švédů, ba naopak, ke všemu ji celkem vtipně ironizuje. Co film možná jen naznačuje, a bude to rezonovat hlavně mezi samotnými Švédy (vím to od švédského kamaráda, který film se mnou rozkoukal, ale nedokoukal, neb nerozumí sámsky!) je otázka toho, kdo jsou to vlastně indigenous peoples, neboť otázka, kdo byl kde na jakém místě ve Skandinávii "první", staré germánské kmeny, nebo právě tzv. Laponci, není vždy úplně křišťálově jistá. Sám film je ale přes veškerý společensko-antropologický kontext hlavně silně emočním příběhem jedné ženy, která zcela vystoupila ze své předem určené role. Je zajímavou retrospektivou, která se z doby na sklonku života vrhá do formativních vzdorujících pubertálních let a tam, možná trochu překvapivě, zůstává. Jako naléhavé memento uprostřed sobích vyrvaných vnitřností ohlášené gongem, nebo možná spíše půvabným jojkováním, a osvětlující jednu zajímavou životní cestu. Všechno "pak" a všechny další odstíny, které by byly možné přimíchat do studených barev severu, by byly asi opravdu filmově redundantní.

"Ty vole, to je úplně v prd*li. Co jsme ti vlastně udělali?" Zábavné spojení přísného determinismu se statistickými náhodami, do kterých je přimíchána Jensenova absurdita, tendence k nevyřčenosti a výborné herecké projevy, ať už dvorního Madse v roli alespoň na povrchu tvrdého cynika, nebo party geniálních nerdů, kteří v sobě spojují neskonalou aroganci myšlení i vnitřní křehkost (Lars Brygmann výbornej a vypadá jak Bernard Black). Málokterý režisér je tak groteskní v závažnu, kterým přitom umí praštit po palici diváka, tak emoční v komedii, která rozesmívá nahlas.