Bush13

"Dělat si srandu ze znásilnění je možné snad jenom v Česku," prohlásila zaujatě moje polská žena a je fakt, že hlavou se mi též honily různé ambivalentní pocity o neuvěřitelně aktuálním tématu snímku, jenž nemá úplně jasné morální poselství a podivně se v něm mísí satira, vážnost a takový ten ryze český bodrý humor, který opět nejasně proráží otázku znásilnění. Ovšem zmíněná satira je to výborná a na svou dobu nevídaná, něco, co znám spíše od pozdějších polských snímků a nelze se divit, že byl film ztrezorován. Uzamčena tak ale byla také nekončící sada hlášek a naprosto excelentních hereckých výkonů, zejména pak herectví fenomenálního a maximálně roztomilého Pucholta.

Přes těch pár až příliš inscenovaných situací půvabný a nostalgicky jímavý obraz malé vymírající komunity obývající prazvláštní a fascinující minisvět. Otázka je, kdo zmizí dřív, či lidé nebo ostrov. Něžné scény jsou pak rámovány skvělou kamerou a pomalé tempo, které někoho uspává, mně osobně navazovalo příjemnou cozy a hygge atmosféru plnou nejen močálů, trierovského mystéria, sleďů s pivem, vichrů a bouří - zatímco oheň v kamnech plápolá.

Svědectví o dalším a mírně opomínaném konfliktu, ve kterém má prsty Ruská federace, vykresluje smutný, ale svým způsobem půvabný svět osquatovaného hotelu se všemi svými - navzdory situaci - až groteskními podtóny.

Ač je v souvislosti s "GTAčkem" absence "onoho" dosti logická, když se člověk zamyslí, a ve filmu začne být velmi brzy jasné, o co jde, nikdy mi to vlastně v oné hře nedošlo, že tam cosi chybí...

Ačkoli film těží z klišovitého námětu otravné tchýně, vzato kolem a kolem, už jsem dlouho neviděl novou českou komedii, u které bych se normálně bavil a zároveň nepociťoval takový ten těžce cringe pocit v zátylku. A přestože se film postupně z celkem autentického vyznění dostane k uměle vyšponovaným absurditám a dialogům přepadávajícím za hranu přirozenosti, film neztrácí svůj půvab... a ano, je to skutečně horor, jak někdo tady poznamenal: "peklo jsou ti druzí".

Asi jsem viděl lepší adaptace mého milovaného Feyedeaua, lepší obsazení než Zdeňka Řehoře a lepší tempo. Ale i tak je to celkem roztomilé.

"Recommendations" na tenhle seriál jsem dostával z české i polské strany a musím říct, že zatímco většinou je u nás doma seriál spíše porodem, nebo lépe řečeno maratonem, prostě během na dlouhou trať, tentokrát to byl - téměř! - sprint a za chvíli bylo dokoukáno. Myslím, že mnoho hlášek mi utkvěje i do budoucna, i když ty nejlepší jsou servírovány tak jedna až dvě na díl. Samozřejmě, že je to někdy prvoplánovité, byly věci, které mě vysloveně obtěžovaly (romance mezi litevským moulou a levicovou aktivistkou, byť sebeladnější), ale celkově se jedná o strašně zábavný koktejl, jehož všeobecná obliba poukazuje na to, že se běžný smrtleník pobaví, aniž by detekoval správně všechny narážky na současnou polskou společnost a politiku, případně polské puny.

Zprvu jsem se těšil na to, že film bude pojednávat o komplikovaném dědictví španělské občanské války... pak se to trochu zvrhlo v, byť lehce fascinující, příběh, na jehož námět lze civět s nevěřícně otevřenou pusou, asi jako když si zajímavá Milena Smit se rty jako Arwen četla genetickou zprávu. Proč to ale všechno vypadá jako kdyby Woody Allen točil telenovelu, nebo co chtěl vlastně Almodóvar nakonec vyprávět, to popravdě netuším.

Sledováním tohoto filmu, jakéhosi předstupně k Ingmarovi Bergmanovi, jsem se dostal na kinematografickém levelu Beginner minimálně už na takových 6 %! Zároveň mohu letos říct, že jsem viděl více než sto let starý film... anyway, tato půvabná záležitost s určitými rysy a poselstvími dickensovské Vánoční koledy je po formální i obsahové stránce naprosto uhrančivá. Hlavní postava, která by měla po smrti nosit více betonových kvádrů připoutaných k řetězu nežli Jacob Marley, se svou nesnesitelností ovšem nevyrovná nebohé naivní sestře s nápisem SLUM na klobouku, u níž se nezištná a bohulibá dobrota trochu překlápí do magorství, které páchá více škody než užitku. Ovšem tohoto moralizující patosu je v němém filmu trochu třeba; zvlášť, když v kontrastu s parádní duchařskou - a ve své době formalisticky experimentální - atmosférou a drsně sociální rovinou nikterak nepřekáží. Máme tu začátek ledna a možná přitom opět jeden z největších osobních filmových zážitků roku doprovázený výtečnou a vhodně zakomponovanou hudbou.

Vždy jsem viděl jenom minutu někdy na přelomu milénia na Silvestra, teď konečně jsem to zhlédl celé. Zprvu rozpačitý rozjezd skeče se promění v humornou jízdu brilantního Freddie Frintona, ač je to humor vlastně dost jednoduchý. Ale spojení britského a opilého - to funguje snad vždy.