Bush13

V podstatě lehce divočejší varianta klasického coming of age motivu v partě z nižších sociálních vrstev, které ovšem láká svým zasazením do devadesátek, které i pro mě, ač tehdy caparta, znamenají ranně formativní léta a jakési utopické vzpomínky na "Belle Époque". Všechny ty discmany, sbírky filmů, časáky, dodnes nevymírající skejtování a točení filmu na 16 mm všemu dodává ten správný 90s punc. A i když to bude znít pre-boomersky (post-boomersky?), tenhle ještě nevirtuální a nedigitální svět bez mobilů, byl v lecčems hrozně krásný. Jenže když jste se narodili na chudém předměstí, v ghettu, ve špatných rodinných podmínkách, hrozně zle se nachází východisko ven - přimknutí se k frajírkům vypadá jak cesta... Super výkony mladistvých neherců a naprosto vynikající soundtrack.

Celkem vtipná, vizuálně příjemná a typicky česky pojatá černá divadlení groteska o tom, jak se popasovat s nečekaným ožraleckým bolševickým zmr*stvím, přičemž alkoholový opar vládne i na straně řešitelů náhle vzniknuvší extrémní situace. A ačkoli se člověk celkem pobaví, jedná se na konci spíše o jednu jen lehce rozvinutou filmovou anekdotu.

Možná si Sorrentino místy až trochu hrál a "pouze" rozvíjel to dobré, co stvořil v Mladém papeži, každopádně dokázal stvořit dva (vlastně tři... vlastně čtyři!) úžasné a velice komplikované charaktery papežů. A ačkoli J. P. III. kraloval výrazným intelektem a charismatem, je to Lenny, kdo stvořil hlavní mystérium a emoce celého seriálu. Oba však pod taktovkou nejsympatičtějšího, leč neméně nejednoznačného Voiella. Netřeba pět znovu ódy na Sorrentinovu estetiku a vizuál, vždyť ono zachytit krásy, byť často studiového Říma a Vatikánu je v podstatě jednoduché, stačí zapnout kameru... ale ano, Sorrentino to opět všechno pozvedl na vyšší metu. Důležitější ale je, co zobrazuje hlubšího, abstraktního, neviditelného, niterného. Fascinující, kterak zde režisér funguje spíše jako básník, který zde pomocí obrazů a vložených vět do úst postav, přemýšlí o světě kolem nás, o víře, Bohu, lásce a obyčejných lidských strastech, to vše obohacené o nevysvětlitelné zázraky. To vše v postmoderním prostředí a špíně nedobrého lidského chování. A naopak jako sochař jemně ohmatává nejrůznější morální a filosofické otázky, hněte je v ruce, ale nikdy nedá jednoznačnou odpověď, kterou by nakonec vystavěl na podstavci. Dogmatický katolík seriál brzy znechuceně a uraženě vypne, ale i militantní ateista si zde se svými postoji vyláme zuby, až zůstane zcela bezzubý, protože se zde funguje na zcela jiné mentální úrovni. A nakonec střídavě zlý, šílený, dobrý a svatý Lenny budiž krásnou ukázkou a symbolikou církve... bývá hrozně fajn, dokud nemá moc a nevládne.

Po zhlédnutí tří autorových filmů (byť opačně chronologicky) lze konstatovat, že Omerzu točí na české poměry velice zajímavé a originální filmy, přestože zůstávají v lecčems poměrně civilní, vizuálně líbivé. Jeho přístup je humanistický, přičemž své zápletky rozvíjí krom rodinných nesnází kolem poněkud divokých a extrémních situací na hranici uvěřitelnosti. Zde ještě film, který už měl příběhový základ, vygradoval v cosi zcela nečekaného. Ale co, když trpí lidé, to se stává, ale co teprve, když trpí zvířátko...

Velmistr existenciálně tísnivé a ponuré atmosféry Eggers se tentokrát noří do přelomu 9. a 10. stol., do doby, kdy se rodí nová Evropa a její společnosti, doby, která opravdu stojí na hranici vynořující se historické skutečnosti a mytologie. A severskou mytologii zde v rámci islandské scenérie, pánprstenovských krajin a za krátkých obrazů jak vystřižených z Aronofského Fontány Eggers vytěžuje bohatě. Nejvíc mi pak film několika téměř totožnými momenty připomněl komiks Erika Krieka Psanec (Argo, 2022), který se odehrává na tom samém místě v tom samém čase; ale zatímco Psanec je o snaze zapomenout staré křivdy, Seveřan je o tom je připomenout a pomstít. A jak je téma pomsty sice běžné, filmařsky více než vděčné a mnou osobně velice oblíbené, zde se Eggers dostal do osidel jakéhosi "killbillovského syndromu", kdy všichni naprosto dokonale víme, co se stane, a čekáme jen na to, až se to stane. Kde Kill Bill nudí svou přímočarostí, Seveřan trpí čekáním. Osud je také narýsován, ale musí se nějak udát, pomsta bude vykonána, ale trvá to, byť na první pohled zdánlivě nemusí, neb je vše svázáno notičkami proroctví. A pakliže dojde v mezičase k nějakému násilí, a že ho je hodně, mnohdy, ne vždy, působí škrobeným divadelním dojmem: "teď vás praštím. Ano? Děkuji. Nastavuji nohu, já dělám kotrmelec, já umírám, nyní dostanete ránu vy." Ač opět oslněn Eggersovým filmovým uměním, jeho prací s prostředím (tma, oheň, bláto, déšť, teatrální Dafoe mě stále nenudí) a severským duchem, samotný příběh mě nakonec záhadně nepohltil, čehož upřímně lituji, neboť dva předešlé režisérovy filmy považuji za geniální kinematografické úkazy.

Jaký kolosální průšvih vznikne, jestliže se namíchá apokalyptický koktejl z touhy po moci a penězích, pocitu nedotknutelnosti, zbytnělých eg a přehnaných ambicí. Jako fanoušek gangsterského žánru a mafiánské atmosféry jsem si přišel na své, neboť Suburra kromě své napínavé propletenosti nabízí velmi uhrančivé střídající se filmové tempo, přičemž pomalinku rozněcuje nová a nová ohniska zápletek; nechá jedny lehce doutnat, aby je zase jiné nečekaně rozfoukal do parádního plamene - to vše zabalené v moderní "sorrentinovsko-italské" estetice obrazů Věčného města bez kladných hrdinů. Vytknout se dá snad jedině poněkud očekáváná vyústění, ale pakliže je 95 % filmu celkem hustý "divácký námrd", lze to lehce odpustit. Výrazně působí i rozličnost mafiánských charakterů, kde mohou hrát roli elegantní vyžehlená saka, ale taktéž nenápadní strýcové v bundě, nebo chuligánské tlupy feťáků či romských rodin, které naznaly, že tradiční výpalničina už je nebaví a rádi by si čuchly trochu větší hry, což v takovém případě znamená méně rukaviček, méně skrupulí a méně nonšalance. Asi bude pár dní trvat, než se budu chtít do Říma, či znovu do Itálie podívat, brrr.

Krásná tečka za geniálně vtipným a úžasným seriálem, který - to mě podržte - je už dvě desetiletí starý.

V podstatě celkem zajímavý film o geniálním skladateli stojícím na prahu dvou hudebních epoch, dá-li se to tak říct. I přes některé delší (ba operní!) scény drží diváka bdělého a zainteresovaného. Škoda jen té delší ohniskové vzdálenosti a snaha se až na výjimky vyhnout velkým byť retušovaným obrazům měst i interiérů, která mi subjektivně vzato degradovala historický životopisný "velkofilm" spíše na něco televizně-inscenačního, lehoulince provinčnějšího. Škoda také toho dějového oblouku, který od retrospektivního okamžiku samotného konce vypráví příběh pozvolného vzestupu a velmi málo se věnuje možná zajímavějšímu pádu. Chválím naopak plastičtější obraz aristokracie potácející se mezi dekadentními nafoukanými retardy a vzdělanou kulturní elitou.

Depresivní lehce tragikomická roadmovie s místy poměrně nehereckými výkony, bez kladných hrdinů, obalená takovou tou ušlechtilou nudou a hezkým omerzuovským vizuálem.

Někdo věří prodejcům hrnců za desetitisíce, někdo věří Babišovi, někdo sňatkovým podvodníkům, někdo rodině a prachům. Posledně jmenovaní jsou v tomto případě nejvíc a vlastně jediní "legit", takový autoritativní manažer v podání Miroslava Donutila je pak krásně zahraným archetypem. Film je i přes slabé hodnocení bezesporu dobře natočen, s estetickou kamerou a dobře a pomalu dávkovaným napětím. Jediné, čemu moc nerozumím, jsou poetické ptačí vložky s rolí vypravěče případně s hlásáním podivných klišé podobajícím se asijským moudrostem či trapným motivačním citátům, které zaznívají ve chvílích, které řeší spíše cosi materiálního a přízemního: peníze a seznam "okřídlených" žen.