Tom Hardy

S vědomím matného finále, občasného hrubého střihu (souboj ve skladišti na lodi nezakryje násilné krácení kvůli ratingu) a možná až zbytečně košatých vedlejších linií natahujících stopáž (škola) stejně musím s odstupem let trojku označit za svou nejoblíbenější Smrtonosnou past. Jasně, jednička zůstane jedničkou, ale trojka má podle mě nejchytřejší scénář, ať už se bavíme o výchozím plánu záporáka, jeho nástupu až po hodině do děje, nebo o dynamice Johna a Zeuse. Je pravda, že poslední zmíněné bylo dílem šťastné náhody, protože kdyby v roli byl původně zamýšlený Laurence Fishburne, nikdy by to myslím tak neseplo, jako mezi Willisem a Jacksonem. A pak je tu akce. Jo, zlaté devadesátky. Žádné zbytečné CGI prostředí, ale skutečné Wall Street, honička přes Central Park a poté divoké kličkování v plném provozu za sanitkou. MILUJU! A nakonec vlastně i to, jak trojka překročila vlastní stín a orientuje se na více postav, takže alespoň působí svět kolem Johna McClanea skutečně a ne jen jako chabá výmluva k jeho existenci. Takže jen to finále. To jediné, proč filmu dávám 90 %. Ale i tak je to má nejoblíbenější Past.

Fantastický díl, který jde nicméně proti očekávání fandů předlohy i nových diváků. Je bezpochyby překvapivé věnovat většinu času novým postavám, navíc takovým, které nakonec budou na "jedno použití". Ale proč ne. Jako milovník hry jsem tenhle prodloužený alternativní pohled na věc hltal plnými doušky. A pokud se i další epizody nebudou bát ukazovat příběhy ostatních postav, aspoň se svět The Last of Us jen tak neokouká.

Skvělá vize vykoupená bolestí. Ať už Snyderovou osobní nebo vpravdě těžko pochopitelným soubojem se studiem, protože v Lize spravedlnosti Zacka Snydera - kterou nemá smysl označovat za prodlouženou verzi, protože je to až na pár scén úplně nový film - není vlastně nic, co by mělo producenty děsit a tlačit k přetáčkám. Jistě, je to dlouhé. V rámci toho, že Snyder mohl tentokrát cokoli, možná často i nad rámec původních plánů. Ale nenudilo mě to ani minutu. Kostky totiž mohou být vrženy jen pokud jdeme s postavami, které nás upřímně zajímají. A Snyder si tu dává sakra záležet na expozici všech. Každý je důležitý, každý má svůj příběh. Včetně v kinoverzi ukrutně nezajímavého Cyborga. Pokud jde někdo jen po akci, bude se u téhle verze nudit. Snyder miluje, podobně jako Ridley Scott, měřítko. A velký moment nutně neznamená velkou akci. V tomhle mi v dobrém slova smyslu Liga spravedlnosti Zacka Snydera připomíná jeho Watchmeny. Téměř každý záběr je vypiplaný k dokonalosti a je to především pečlivě poskládaný příběh, kde jsou emoce stejně důležité jako činy. Právě proto mě Liga dokázala strhnout, i když jde v rámci dramatického oblouku vlastně jen po cestě vyšlapané původní verzí. Opravdu se tu všechno jeví lepší. Střih, hudba, práce s gradací i napětím. Jen některé triky drhnou, ale to je drobnost. Málokdy se povede, aby s velkým očekáváním přišel tak velký film, který vše ustojí. Se závěrečnými titulky pak kromě nadšení přichází i smutek. V prvé řadě proto, že jsme si zatím nejsilnější DCEU zářez nemohli užít v kinech, kde by tomu IMAX (neboli v televizi oldschoolový 4:3) formát slušel mnohem více. A hlavně - konečně jsou karty rozdány správně a nikam to nejspíš nepovede. Což je prostě škoda, protože je patrné, jak skvělá série by nás mohla čekat. Ale třeba, třeba se Warneři rozhodnou jít dál touhle cestou. Přál bych si to už kvůli skvělému castingu, tahle silnou sestavu se málokdy povede dát dohromady. 90% P.S. Pocitově jsem to vnímal spíše jako fantastickou minisérii než film. Což je dáno jednak rozdělením na kapitoly a také rozmístěním příběhových vrcholů. Váhám ale, jestli je můj pocit ovlivněn strukturou samotného díla nebo zkrátka jen faktem, že dnes seriály vypadají podobně velkolepě a cokoli delšího než dvě hodiny mi vnitřně evokuje seriál. Kdyby dnes člověk například poprvé viděl prodlouženou verzi Pána prstenů, možná by z ní měl velmi podobný pocit.

Klobouk dolů. Romero měl těsně před sedmdesátkou a pořád se uměl skvěle přizpůsobit aktuálním tématům! Kombinace klasické kousavé zombie-satiry s westernovými prvky a ryzími komediálními gagy (!) je obdivuhodná a velmi chutná. Pravda, vůbec to není o strachu, ale to nevadí. Filmařsky je to prakticky bez chybičky, u řady scén jsem se opravdu výborně bavil (třeba celá téměř-komediální-sekvence s výbuchem granátu na mole a následným předáním dynamitu do ruky zombie je naprosto geniální) a postupem času se Romero krásně vyjádří ke všemu, co ho trápí. Poslední záběr je zcela bez debat jednou z nejlepších Romerových scén vůbec. Bezvadná žánrová lahůdka a další Romerova trefná reflexe doby. 90%

Inu, máme tu dalšího Jokera. Poprvé s opravdu propracovaným originem a přestože často platí, že půlka kouzla je v tajemnu, zde se naopak drobnokresba s narůstajícími minutami sakra vyplácí. Celé je to natolik pečlivě promyšlené a poskládané, až si říkám, proč Todd Phillips (Pařba ve Vegas) tak dlouho váhal s přechodem na drama. New York 70. let vystihl přímo bravurně, kamera nabízí řadu opravdu fantastických (a přitom nepodbízivých) záběrů a celé je to zabalené do opravdu ukázkové ‚špinavé‘ atmosféry. To vše by nicméně vyšlo vniveč, kdyby hlavní roli nezískal Joaquin Phoenix. Právě jeho soustředěný výkon může za to, že Jokerovi divák zpočátku drží palce a později zažívá silný vnitřní morální boj, když je svědkem toho, kam až sahají důsledky jednoho šíleného klauna. V tom je podle mě největší vítězství filmu. Napřed si nás omotá (podobně jako Americká krása) vztyčeným prostředníčkem vůči společnosti, ale nadšení postupně střídá hrůza z toho, jak se celá situace vyvíjí. Nejsilnější je na Jokerovi syrově gradované finále. Na konci jsem se cítil hodně rozpačitě z otevřené oslavy anarchie, ale to nemyslím jako výtku. Jde o evidentní tvůrčí záměr a je MOC dobře, že dokáže nějaký mainstreamový (a dvakrát tolik komiksový) film způsobit, že se divák cítí v kině podobně rozpolceně a nekomfortně. Jen mám menší obavu, jestli tenhle snímek nepřichází v trochu nešťastné chvíli (přeci jen je podobných Jokerů v poslední době společnost plná). Nějaká negativa? Pokud vezmu v potaz pro inspiraci klíčového Taxikáře (čímž se ani sám Phillips netají), v jeho případě jsem měl pocit, že si za blbou realitu hlavní hrdina může sám, kdežto Arthuru Fleckovi život vyloženě (a tím pádem scenáristicky občas okatě chtěně) hází klacky pod nohy. Je to cílená one man show, pár minut navíc se ale mohlo věnovat příběhu dvou vyšetřujících detektivů (v současném dietním pojetí ani nemuseli mít jména a konkrétní tváře). A... to je asi vše. Pocitově je pro mě Joker v tuhle chvíli nejsilnějším filmovým zážitkem letošního roku. 90%

Alita má výhodu underdoga, kdy jí cestu v posledních letech "vydláždilo" tolik tématicky spřízněných propadáků (Jupiter vychází, Valerian, Země zítřka, Smrtelné stroje, Ghost in the Shell), že málokdo čekal víc než další k uzoufání nudný generický digifest. Platilo by to nebýt skutečnosti, že zdejší triky slouží precizně vystavěným akčním scénám a relativně tradiční příběh má hned několik překvapivých momentů (jakkoli se s nimi vyrovnává možná až moc rychle). Hodně to také táhne skvělé obsazení, přičemž největší výhrou je sama Alita. Může říkat sebevětší naivní cancy a přesto jí to díky roztomilosti člověk žere i s navijákem. Ona zkratkovitost (hlavně v první půli) a naivita jsou ve výsledku to jediné, co lze vnímat jako extrémní slabiny. Zbytek je vypiplaná, dynamická a nápaditá podívaná, která mi dala osobně to, co jsem čekal od Ready Player One - zase mi bylo 12 let. Roberte a Jime, díky za to. To jsem v kině nepocítil dobrou dekádu! 90%

Vzácný příklad filmu, u kterého jsem si hrozně přál, aby šlo o seriál a já si tak mohl na ploše deseti hodinových dílů užívat interakci všech postav. Martin McDonagh možná nenapsal (pokud mluvíme o ději) svůj nejlepší scénář, ale pokud jde o charaktery, ještě nikdy mě jeho paleta podivuhodných existencí tak nebavila. Životem otrávená Frances McDormand, buranský Sam Rockwell, otcovský Woody Harrelson nebo Peter Dinklage s psíma očima. Ti všichni byli do jednoho fantastičtí. Radost být v takové společnosti, i když je to v Ebbingu, Missouri, zapadákově s třemi bilboardy. 90%

Dotažený Interstellar. Od Solarisu jsem neviděl tak skvělé a silné dilema ve sci-fi díle (na téma "jak moc jsme ochotni žít v iluzi před bolestivým probuzením"). Oscaři neoscaři, pro mě jsou Příchozí jednoznačně nejlepším filmem roku 2016.

Poslední a nejlepší. Víc netřeba říkat. Mazejte do kina, ať si uděláte za touhle sérii poslední křížek (!).

Naprosto excelentní hra se žánrem s opravdu vymazlenou pointou, na které není nejlepší to, že je nečekaná, ale PROČ je nečekaná. Takhle se vysmát tomu, co divák věří, že vidí, aniž by si uvědomoval podstatu vyřčeného, to chtělo hodně odvahy.