Flakotaso

Flakotaso

Filip K.

Česko
jaromil, cinefil a samozvaný guru

54 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 9 16 24 31
    • 5.5.2020  23:26

    Pocítil jsem u této první české porevoluční hořké komedie podivnou lítost nad filmem, který je snad i součástí určitého folkloru a přitom se stal kultovním jaksi neprávem/nechtěně, jelikož je po všech stránkách poměrně slabý a dnes nedostojí ani sníženým nárokům. Zklamala mě hlavně zde už těžce vyvanulá, ve zdejších krajinách velmi populární poetika "tajtrlíkujících bolševiků", kde vychází se ctí snad jenom Donutil (ale i ten má mnohem lepší momenty v jiných filmech) a neschopnost odvyprávět tento příběh jinak než hranatě a bez jakéhokoliv pnutí mezi jednotlivými scénami, z nichž "kultovní" mi svou profláklostí připadala jenom jedna (k poctě zbraň). A vlastně filmu ani nemůžu přičíst k dobru nic moc campového (snad jenom Simonu Chytrovou), protože se sice jedná o rané devadesátky, ale neuměle maskované do raných padesátek, což při sledování působí ještě více odcizujícím dojmem.

    • 11.4.2020  12:41

    18.1.1968, Berlin (West). V podstatě jednoduchý a ne až tak zajímavý štafetový nápad, ale jako časová kapsle to funguje skvěle, zejména když se člověk zaměřuje na detaily. Jedním z běžců je i Holger Meins, v té době již dva měsíce nestudující na DFFB, který zanedlouho poté vstoupil do RAF. Je to tady https://dffb-archiv.de/dffb/farbtest-die-rote-fahne

    • 9.4.2020  19:07
    Výstraha (1953)
    ***

    "Dáváme průmyslu mour, ze zbylých hmot umělá hnojiva, lékařům dezinfekční prostředky, farmaceutům hormony a vitamíny, náš mladý stalinec dává koželuhům třísloviny, takže už nemusíme kácet naše krásné lesy, my zkrátka v odpadu nenecháme ani sazi!" Pepa Mixa alias Trnka a poslanec Horský (těžko říct, kdo jej hrál, v titulcích tato postava není) se v závěru parádně rozohní. Škoda, že z takových těžkotonážních monologů, střídaných ovacemi nadšených posluchačů, není složen celý film. Jako vyprázdněná narace říznutá sveřepými hereckými výkony, by to v této podobě fungovalo lépe, než neustálé poplácávání po zádech až za hrob poctivých komunistů střídané záludnými plány reakce, které se děje po většinu stopáže snímku. Kazí to i úvodní směšné přestřelky s nácky, kde se muži a ženy se samopaly ani nesnaží krýt a pojímají souboj na život a na smrt jako dětskou hru, kde se nic nemůže stát, protože jejich přesvědčení kulky odrazí. Ale za ty pěkné barvy, hromadu slavných i neslavných herců a jména postav jako Drnec, Zbuch, Skop, Karas, Hrdla, Smith nebo Ing. chemie Burdová a Dohnalovo "právě se vracím z hradu" stejně přidám třetí hvězdu. Je množství sušších propagand a tupých komedií z 50. let, které si zaslouží nižší hodnocení a z pěti Cikánových filmů z této dekády, které jsem viděl, je Výstraha nejzábavnější a nejmastnější. "Jak je to s plýtváním uhlí?!" - "Díky za otázku. Z našeho odpadového uhlí je zužitkován každý gram!"

    • 9.4.2020  01:39
    Antonia (1995)
    ****

    Docela mne překvapuje, s jakou dávkou samozřejmosti je tento film mnohými hlasy považován za silně, až militantně feministický. Samozřejmě - pokud se na něj jako na takový film díváte a berete v potaz pravděpodobný záměr autorů...rek, najdete zcela po právu nezpochybnitelný důkaz v každé větě a každém obrazu. Ale záleží přece jenom na úhlu pohledu a na tom, co a jak chce příjemce interpretovat. Byl by ten film mizogynní, kdyby byl z hlediska prezentace událostí a chování postav až na nutné rozdíly zcela totožný, avšak byl by příběhem rodiny samých mužů, kteří mají na háku společenské předsudky, navzájem se respektují jako samostatné myslící bytosti, schopné dělat vlastní rozhodnutí bez tun zbytečných rad a "dobře myšleného" poučování od "starších a zkušenějších" a především navzájem uznávající svoji jinakost bez utkvělých představ o tom, jaký by kdo měl být, aby mohl být považován za plnohodnotného člověka? Nebyl a ani by nemohl být, protože by se ve filmu děly stejné věci, pouze s opačným genderovým znaménkem. Jisté ale je, že by nebyl oceněn žádnými cenami a nenávist vůči němu by propukla násobně větší, ženy jsou v západním světě přeci ještě stále utlačované...ehm. Ta věčná problematika statu quo, který nelze nikdy určit a prohlásit za pravdu, lze pouze jeho předestíranou podobu přijat či nepřijat, protože v základu stojí vždy jednotlivec a až na něj se nabaluje vše další. Navíc Antonia je žánrově samozřejmě čistá utopie, takže dumat nad jakoukoliv realističností, prvoplánovostí nebo naivitou čehokoliv v diegezi je zde zcela zbytečné, utopie slouží k jiným účelům.

    • 5.4.2020  22:16

    U tohoto filmu u mne došlo k uvědomění, proč jsem nikdy neměl rád příběhy o teenagerských vědátorech a šprtech. Teenagerského šprta a vědátora totiž většinou bůhvíproč definuje především absence jakéhokoliv nadhledu či lépe řečeno schopnosti se alespoň na chvíli upřímně pobavit nad realitou (nebo vlastnostmi reality), kterou vlastníma rukama proměňují (v něco jiného). Stejně tak otrocky suše napsaný a zahraný je i hrdina Smrtící přítelkyně, což o to více drhne s nadsazeně podanými událostmi, které se dějí především ve druhé polovině filmu. Paul neustále jenom hledí do jakéhosi neurčitého bodu před sebou, je nad slunce jasné, že v duchu propočítává rovnice a chemické vzorečky a velmi vážně zkoumá, kde udělal chybu (a co hůř, to i momentech, kdy mu nevídané věci dokonale vychází a prochází, tzn. už s chybou dopředu počítá, přestože jí úplně nevěří, dokud nemá důkaz) a to je u podobných filmů strašná otrava.

    • 2.4.2020  20:34
    La Paloma (1974)
    ****

    Moc dobrý camp se srdcervoucím výkonem Petera Kerna :). Jedinkrát chudák Isidor nevyhoví a...

    • 1.4.2020  03:49

    Berthold Hoffmann, význačný správce svého biogenetického statku, se stane nepravým mužem v nepravé situaci. Stav věcí je ale vždy složitější, než se může zdát, ačkoli mnozí rádi tvrdí opak a když se navíc Kopf odpojí od Körper und beginnt alleine zu denken, může se v ní objevit i Messer. Je až k nevíře, že film, vyjadřující se k tolika tématům a zároveň s nimi polemizující, podmíněně i nepodmíněně dobou, zůstává přesto v závěru brutálně úderný ve svém vyznění. Dopomáhá k tomu mimo neméně skvělých stylistických kvalit i dokonalé rozvržení vedlejších postav po šachovnici, nad kterou sedí, ostatně jako vždy, stát.

    • 1.4.2020  02:28
    Neviditelný (2020)
    *

    "Surprise." Proč záporák nemůže hrdince vzkázat například "bububu, ty kurvo!" ? Ne, musí vzkazovat "surprise" a hrdinka mu to musí v závěru vrátit, protože tak kážou pravidla subžánru moderních béčkových horrorů, který sám Whannell svými cheesy scénáři spoluvytvářel. A proto film obsahuje další desítky klišé, se kterými se nijak objevně nepracuje (pokud nepočítáme na poměry Hollywoodu tak úžasné inovace, jako že kamera občas najede tam, kam zdánlivě najet nemá nebo že je záběr do prázdna o sekundu delší než by měl být), pouze jsou skládány za sebe a s postupem času i na sebe. A tahle pyramidka klišé, antiromance o toxicky maskulinním miliardáři, který má přesto v sobě tolik ženskosti, aby svoji nejcennější věc zahesloval datem prvního rande a ošklivce, která si ani s dolary na účtě nepořídí střelnou zbraň a musí se spoléhat na co největší kuchyňské nože, je označována za chytrý film, který se údajně naléhavě vyjadřuje k naléhavé realitě. Ok.

    • 31.3.2020  22:14
    Vlkodlak (2018)
    *

    Až neuvěřitelně stupidní pokus o "dramatizovaný realismus", zvláště s přihlédnutím k zemi původu. Velice rád bych se milého Adriana Panka zeptal, jestli by po vysvobození z koncentráku nosil koncentráčnické hadry celé následující týdny, jakoby to bylo jeho nejoblíbenější pyžamo se Supermanem a ještě si je navíc pral a vyvářel (!), aby je mohl hrdě nosit dál. Poselství filmu aka voda teče, pokud není zamrzlá: vlčáci jsou špatní páni, ale dobří sluhové.

    • 15.3.2020  23:09
    Rodin (2017)
    **

    Člověk by čekal, že z filmu o jednom z nejuctívanějších sochařů se dozví něco hlubšího o sochařství, dnes pohříchu už docela zanedbávaném umění. A nemyslím tím samozřejmě faktické informace, ale spíše něco z podstaty, techniky, senzuality...ale ono ne. Tvorba soch je omezena pouze na opakované, velmi krátké "dolaďování" bust, ale jak Rodin do svých soch dostával ono napětí svalů, které ho fascinovalo, neuvidíme ani náznakem. Je třeba se spokojit s tím, že Rodin na procházce s manželkou občas ohmatal kůru stromu, jako by ji viděl poprvé. Sochy i brutálně osekaný proces jejich tvorby je navíc zabírán ve velmi suše, bez nápadu rámovaných větších celcích, kterým naopak vnitřní napětí zcela chybí. Film se bohužel uchýlí i ke zjednodušenému popisování vztahů a tak divák pozná osobu Camille Claudel jako průměrnou, nepříliš charismatickou dívku (zpěvačka Izia Higelin nebyla Doillonovou šťastnou volbou), která citovou krizi vyřeší hádkou, hrdelním křikem na Rodinovu manželku a následným odchodem. Převést do obrazu plynutí času se bohužel nepodařilo téměř vůbec - když při dokončování Balzaca Rodin říká, že mu socha zabrala 7 let přemýšlení a práce, stejně tak bychom v ten moment mohli tipovat, že uběhlo 7 dní.

    • 15.1.2020  18:53
    Joker (2019)
    **

    V kině jsem si každých 5-7 minut říkal, proč zrovna tento čirý mainstream, vysoustružený přesně pro masy, dostal Zlatého Lva a co vůbec dělal v Benátkách. Nakonec jsem usoudil, že oním úhelným kamenem, který přináší kritikům a divákům vědomý či podvědomý šok bude asi onen závěrečný náznak čehosi jako počátku revoluce nebo spíše vzpoury proti panujícím pořádkům a asi to má od Hollywoodu vypadat jako odvaha, protože přece jak by tohle mohlo být v kulisách pouze lehce stylizovaného světa reálné, že? S časovým odstupem ale dojem z filmu ještě slábl a připadalo mi to čím dál plošší, včetně ohraného triku s dočasně nespolehlivým vypravěčem (opravdu tyhle filmy někdo prožívá tak, že ho takové...ehm překvapení, které se navíc týká v podstatě nevýznamné, nudné a plakátově napsané vedlejší postavy, může opravdu zasáhnout? dle hodnocení asi jo). Jak nejpolopatičtěji znázornit "šílenství"? No přece šíleným smíchem, to dá rozum, že ano...meh, Zulawski se směje z hrobu. Ale potměšile, nikoli tak nechutně exaltovaně. Vůbec jsem také nepochopil, proč by měl někdo obdivovat filmového Murraye Franklina a dokonce být pro budoucího komika nedostižným vzorem, z postavy i celé jeho show trčela jenom prkennost, nebál bych se říct až zatuchlá rigidní dřevnatost. Ale nesleduju současné americké talk-show (a ani neznám talk-show amerických televizí 70.let), možná to tak bylo a možná je to pořád podobné a lidem se to líbí a pořád vděčně čekají na stále stejnou úvodní a závěrečnou větu (ke mě se z těchto věcí dostala pouze tato ojedinělá situace, kterou jsem si docela oblíbil, protože Nicole Kidman https://www.youtube.com/watch?v=-nH0JTvt0Nw ). O filmových tanečcích by bylo lépe pomlčet, ale zmínit je musím. Když Joker tančí na schodech, křivil se mi z toho ksicht už při sledování traileru a ve filmu jsou bohužel ještě více cringe. V podstatě bych je označil za nejtrapnější scény roku obecně. Co při nich má divák cítit? Říkat si: "ó, ten Džoukr ale krásně tančí, sice to neumí, ale užívá si to" a ženy/... si mají doplnit "a navíc je u toho docela sexy". Nebo se ztotožňovat se smíchem zmrda a upřímně, radostně se smát s ním (nebo se dokonce roztančit v sále?). Nebo to má být zcizovací muzikálový prvek, který má masy varovat, že tohle nakonec přece není realita, tak se takhle nechovejte a frustrace si vybíjejte pozitivně, třeba tancem? Nebo to má být cool? Co prosazení těchto scén do konečné podoby snímku a navíc s takovým důrazem exponovaných, Sinatrou podbarvených, prozrazuje o tvůrcích prý temného, drsného filmu, který má otevírat oči? Nic pěkného.

    • 19.11.2019  23:12
    White Girl (2016)
    ***

    Dobrý debut. Má to drajv, film se u žádné podzápletky dlouho nezdržuje, protože vše má bílé, sypké řešení a kolotoč se točí, dokud jej nezastaví jeden hasák, který se zčistajasna objeví v ruce až do té doby nejrozumnějšího dealera v dějinách kinematografie. Trochu škoda, protože do profilu jeho postavy onen závěr příliš nezapadá, na druhou stranu...k dikci filmu to sedí, jelikož amerických filmů ze současnosti, které se tak velkým obloukem vyhýbají otravnému klišé o "silné, chytré a nezlomné ženské hrdince", opravdu není zas tak mnoho. Jednou totiž trpělivost zákonitě musela dojít. Morgan Saylor výborná - nechápavé pohledy a tiky doslova probodávají plátno a její mrdavost je zahraná opravdu rozšafně v téměř každé scéně.

    • 31.8.2019  12:51

    Přiznám se, že jsem od tohoto filmu v mantinelech normalizačně-budovatelského subžánru čekal mnohem více. Místo nepřetržité zábavy a nefalšovaného okouzlení, které nastalo například v případě Lettrichova plynovodního opusu Desatinka citu nebo Kačerova dehtem přetékajícího odpustku Město mé naděje, následovalo pouze čekání na několik zajímavějších momentů, které jsou však rozmělněny v poněkud letargickém rytmu snímku, suchých dialozích a dějových zvratech, dějících se často pouze v jejich rámci. Za vypíchnutí z podprůměru stojí především nečekaná scéna oslavy v hospodě, kde hraje geniální song Dotyk od Gombitové. Dobrý je i rozhovor dvou žen v závěru, z něhož vyplyne na poměry filmu docela nadčasová pointa o tom, že lidé na sebe neustále čumí, aniž by jim to jakkoliv pomohlo k poznání. Poměrně nečekané je i netelevizní pojetí Ďurišova snímání - občas se objevují i složitější, delší záběry, kamera někdy hovořící postavy objede dokola nebo je například sleduje kráčející mezi stromy.

    • 4.6.2019  17:47

    Charef *, Kusturica **, Lee *, Lund *, Scott *, Veneruso ***, Woo *.

    • 26.5.2019  03:12

    Tak toporný a tupý film se jenom tak nevidí, je to v podstatě instant classic českého polistopadového trashe. Autorské dílo podle Dabrowské snad ani nemohlo být myšleno vážně, sveřepě uvědomělé pohledy hlavních hrdinů, jež se v průběhu filmu až podezřelým způsobem kupí jako lavina, však vypovídají o opaku. Only me only you tyvole.

    • 2.2.2019  03:35
    Hastrman (2018)
    **

    Začátek vypadal docela nadějně, hlavně díky opravdu pěknému prostředí Holanských rybníků a pár desítek minut jsem si také pochvaloval, že to má na český film poměrně dobře zvládnutou výpravu, respektive historické či historizující filmy jsou většinou odsunuty do televize, kde tvůrci nemají takové prostředky, aby bylo prostředí řekněme v dikci filmu "ponoruhodné" a divák necítil hned za okrajem záběru moderní svět. Postupně se však začne nehezky odkrývat špatný, nezvládnutý scénář, kde se nálada zcela nelogicky mění ze scény na scénu nebo dokonce v rámci ní (projeví se to už při první vodníkově zkoušce oné vytoužené české vody, kdy poprvé zahlédne lesem pobíhajícího faráře, načež následuje vyhrocený velký detail oka a hudba polopaticky přepne z poklidné lyrizující polohy na divoké bubny s vysokým tónem smyčce a jakmile o pár vteřin později onen děsivý vetřelec zmizí ze zorného pole hastr-mana, stejně rychle máme původní hudbu zpět s tím rozdílem, že nyní původní hudební téma pateticky vrcholí a má z toho asi stříkat hrdinovo nadšení vodou). Tyto přechody či spíše nepřechody jsou velmi nepříjemné a rozbíjí už tak chatrnou kontinuitu celého hastrmaního univerza. Bohužel je jich snímek plný a promítají se do mnoha složek filmu, včetně herectví, střihu, pokusů o vypointování scén (jeden příklad za všechny - vlasy v knížce o Korsice), charakterizace postav a vztahů mezi nimi. O téměř žádné z postav se ani po 3/4 filmu nedá říct nic moc konkrétního a uvěřitelného, protože chování jednotlivců i masy často jednoduše nedává smysl z žádného úhlu pohledu. Nejvíce mě v tomto ohledu dostal závěrečný trapný zvrat, kdy postava učitele, o kterém všechny postavy v průběhu děje mluví jako o trotlovi atd., během několika vteřin a bez jakéhokoliv důkazu přesvědčí celou vesnici o tom, že dosud zbožňovaný a už jenom díky šlechtickému titulu nutně obávaný a respektovaný baron, je ve skutečnosti jakýsi neurčitý "netvor" a nejen to, dokonce se hned přechází k nefalšovanému lynči v podobě kamenování! Deus ex kamena a čtení Feuerbacha milému učiteli asi moc nedalo. Množství lopotně skládaných konstrukcí snímku tedy nakonec bohužel stojí na tak chatrných nožkách, že je nutno se spokojit s dobře vypadajícími exteriéry, typově velmi zajímavou a uvěřitelně přitažlivou Simonou Zmrzlou a nadprůměrně ošetřenou výpravou a kostýmy. To je na dílo, které samo sebe chce vnímat jako oživený mýtus, vyvěrající přímo z hlubin české krajiny, tragicky málo.

    • 31.1.2019  00:52

    Jak se kalí ocel (Gajer) ****, Místo (Brynych) *****, Optimista (Krška) ***a půl.

    • 29.1.2019  09:30
    Penelopa (1977)
    ****

    Tak tohle bylo poměrně mohutné překvapení. Člověk čeká minimálně jeden z nejhorších Uherových filmů v podobě jalového psychologického dramatu/podobenství a místo toho dostane možná jeho nejujetější dílo, nad kterým zůstává rozum stát přibližně každé dvě minuty, zato imaginace plesá radostí nad tím, co všechno a s jakou samozřejmostí se v něm děje. Většina postav, včetně ústřední hrdinky Evy, je napsána zcela neotřelým způsobem a jejich chování je opravdu nepředvídatelné, obraty nálad se dějí v řádech vteřin, zdánlivou absolutní vyrovnanost střídají nečekané výbuchy hněvu a škodolibosti a v zasazení do sítě vztahů ve filmu působí ještě absurdněji. Penelopa také obsahuje množství různých navracejících se motivů a v některých případech spíše "running jokeů", na čemž by nebylo nic zvláštního, ty jsou ale ve svém množství využívány či spíše nadužívány až neuvěřitelným způsobem (pokud zkusíte během filmu počítat alespoň ty nejvíce bijící do očí a uší - tedy "láska sa rodí v...", "čekanka", "počkaj ma pod akloporou" a "rýč, lopata a hůl" - nedopočítáte se). Podivuhodná zaplněnost filmu se projevuje i na úrovni výběru lokací a jejich podobě - krajina kolem vesnice, studánka, hrad, lom, sál s freskou, hospoda, dvůr zaskládaný stavebním materiálem - všechno je z jistého pohledu neobvyklé nebo alespoň neobvykle vyhlíží. Příkladem budiž i závěr na zahradě před svatební slavností, kdy Uherovi nestačí pouhá plocha s rozestavěnými stoly, ale nad trávníkem se musí rozvalovat husté chuchvalce mlhy. K tomu má Penelopa navíc skvělé úvodní titulky. Nejedná se jistě o žádnou kanonicky kvalitní klasiku, ale jako normalizační kuriozita, vyhýbající se množství klišé, je to velmi osvěžující.

    • 17.12.2018  15:24
    Holky sobě (2018)
    *

    Angloameričtí kritici se museli už absolutně zbláznit, pokud tento film dávají do žebříčků nejlepších děl roku. Hlavně, že je to o ženách, které jsou tak odvážné a emancipované a správně genderwomansky uvědomělé, že se v baru dokážou rádoby rebelsky postavit na stůl a vřískat na zákazníky a na ničem jiném už nezáleží, o umění přece dávno nejde. Jedna hvězda za tělo Shayny McHale.

    • 5.11.2018  17:22

    Vylhaný a neupřímný film od začátku do konce. Je docela podivuhodné, že i když se odehrává v realistických prostředích a forma jaksi taky logicky inklinuje k realismu, výsledný tvar působí až nepříjemně strojeně. Na Vnitřní slunce se nedá napojit ani skrze banální procházku po ulici, protože i ta je natočena jalově. Nepříjemné postavy se motají po Paříži a tváří se jako intelektuálové, k troše nadhledu jim nepomáhá ani množství sexu a peněz - v něčem mi to připomnělo Garrelovy slabší filmy nebo Desplechinův Vánoční příběh. Vlastně mi tohle "typicky francouzské zcizování zdánlivě neprostupným intelektualismem" (cituji sebe po vzoru Kikiny), postavené na podobném principu jako zde nebo ve zmíněných filmech, uvěřitelně fungovalo jenom v méně známém, ale po všech stránkách skvělém Chéreauově filmu Všichni kdo mě mají rádi, pojedou vlakem. Kdyby se na Vnitřní slunce alespoň dobře dívalo díky rafinovanému stylu, tak bych to i v tak špatném filmu ocenil. Člověk se však dočká pouze otřesně přesvícených záběrů s mohutným šumem, vyblitých barev a podivně vedené kamery (ani ta denisovská taktilnost tady moc není). Ale pozor! Je tady dialog, natočený pomocí švenkování mezi herci, nikoli záběrem a protizáběrem! To asi ještě nikdy nikoho nenapadlo, padá mi brada. Za zmínku stojí snad jenom ve své stupiditě vtipná scéna s olizováním prstů a postava Bruna Podalyése, ve které je kupodivu cosi správně vystiženo a která mi připomněla jednu nejmenovanou reálnou osobu.

    • 19.7.2018  17:51
    Zomerhitte (2008)
    ****

    Ukázkový příklad filmu, který je z jistých úhlů pohledu tak špatný, až začíná vykazovat nečekané kvality, blížící se téměř campu. Pustil jsem si to hlavně kvůli lákavému spojení předlohy od Wolkerse a debutu herečky a nyní už i režisérky Monique van de Ven, která natočila v 70.letech geniální dílo Turksfruit s Verhoevenem a Hauerem, a ano, také podle Wolkerse. Patrně pro ni tato role i spolupráce se spisovatelem hodně znamenala, pokud se kruhem vrátila právě k tomuto autorovi. Hlavním kladem Zommerhitte je především fascinující prostor ostrova Texel, díky němuž má snímek i přes víceméně sterilní filmařské techniky poměrně dobrou atmosféru a je zajímavé ono prostředí už jenom sledovat a objevovat, přestože se z pochopitelných důvodů lokace často opakují. Člověk postupem času dokonce začíná věřit, že by dění ve filmu mohlo být realističtější, než se z kostrbatě lámané zápletky o dvou krosnách narvaných drogama a lehce podivných hereckých výkonů dalo na první pohled usuzovat. Kde jinde, než na ostrově, který vypadá tak "jinak"? Celé to završuje tak nepředpokládaný dějový zvrat a happyend, že nad tím zůstává rozum stát. A nebo ne? K dobru filmu bych přidal dvě skvěle podivné a opět pravděpodobně nepravděpodobné vedlejší postavy s výmluvnými jmény Federico Federici a Mumie. Pro mě měl film navíc bonus v tom, že hlavní herec Waldemar Torenstra vypadá jako frontman mé oblíbené rakouské skupiny Bilderbuch a že hlavní herečka Sophie Hilbrand je vysoká blondýna. Nelze také nezachytit velice očividné odkazy na Zvětšeninu, které jsou docela roztomilé. Nesouhlasím však s předkomentátorem hygienikem, na poměry Jana Wolkerse zde bylo erotiky překvapivě docela málo.

    • 17.7.2017  22:19

    Krásně dynamický film s parádním "nervním" hereckým výkonem Mircei Diaconu (dále viz Huppert v Schroeterově Malině, celý Zulawski, Petri apod.) a skvělými ženskými postavami. Vytahování jablek z všemožných kapes při každé příležitosti ála Pan Tau či jiný kejklíř je velice stylové - divím se, že se toho nápadu dosud nikdo nechytil.

    • 17.7.2017  22:09

    Rebelství podle Malicka Coelha: skákat v obleku do moře. WOW! Otravnějšího režiséra snad neznám.

    • 24.6.2017  16:59
    Jizva (1976)
    ***

    Celovečerní debut Krzysztofa Kieslowského vychází ještě z režisérových dokumentárních kořenů a tak se zdaleka nepodobá jeho pozdějším opusům, směřujícím k mnohem větším přesahům. Na dobu vzniku se však Jizva dotýká poměrně odvážného tématu – rozdávání státních zakázek na výrobu továrny a s tím spojenými morálními, pracovními, osobními a politickými problémy. Divák se do jinak docela chladně a s odstupem natočeného filmu dostává pouze skrze postavu nově dosazeného ředitele vznikající chemičky, což byl jistě režisérův záměr (výborný Franciszek Pieczka). V závěru filmu, který obsáhl několik let jeho ředitelování, je hlavní hrdina vyčerpán – ví, že udělal množství chyb, ale zároveň se snažil jednat dle svého vědomí a svědomí. V jeho mysli jsou tyto dvě veličiny neoddělitelné a v „systému“, nikoli pouze socialistickém, to možná ani jinak nejde. Z dnešního pohledu je zde zajímavá významná role novinářů, kteří se samozřejmě nesnaží přímo odhalit „nepravosti“, ale mluví o popsání věcí a lidi takových jací jsou (a nepravosti už snad vyplynou samy, což je tázajícím i dotazovaným jasné) – že by novináři nebyli hlídacími psy pouze demokracie?

    • 24.6.2017  16:57
    Ten třetí (1972)
    ***

    Egon Günther, který se často věnoval historickým látkám a adaptacím klasických románů, se ve filmu Ten třetí zabýval tématem zcela odlišným a to postavením ženy v moderní socialistické společnosti. Hlavní hrdinka, matematička na počátku středního věku, se zde potýká právě s předsudky této společnosti – žena si prý nemůže vybrat muže, dle standardů to musí být právě naopak. A tak když v jistém Hrdlitschkovi, kterého zná od vidění z práce, najde ideálního potenciálního partnera, snaží se jej spíše zaujmout než ulovit, jelikož sama nemá příliš zkušeností. Film lavíruje mezi experimentálnější narací konce 60.let, obsahující skoky v čase tam a zpět a poměrně suchým realismem. Výsledkem je docela kvalitní, ale přesto poněkud „vlažný“ film, jehož nejvtipnějším momentem je scéna v bytě u „prvního“, kdy v hrdince, dosud nesmělé panně, probudí oheň až náhodně zaslechnutá revoluční píseň „Bandiera Rossa“.

    • 19.5.2017  23:58

    Svou strohostí a zároveň analytičností, úhlem zkoumání postav, důrazem na realističnost, popř. rámováním obrazů a střihem mi to připadalo jako takový kompromis mezi bergmanovským a hanekeovským přístupem. Výborný, nenávodný a pečlivě "zosnovaný" (zrovna toto slovo nebylo použito náhodou) film. Není se co divit, že Malmrosovy díla jsou v Dánsku klasikami.

    • 15.5.2017  02:30
    Jackie (2016)
    ***

    Jak nemám Natalii Portman rád, tak lze říct, že tuto roli zahrála docela působivě. Podivuhodná je především modulace hlasového projevu, která kolem filmu možná časem vytvoří kultovní status, kdoví...každopádně jako komplexní herečka mě zajímat nezačala a ani nezačne, tyhle typy jako ona, Rooney Mara, Marine Vacth a podobné mě nudí herecky i esteticky. Pakliže je ale Larraínův film myšlen jako tryzna, tak se mě nedotkl a vlastně je mi obecně nesympatické vytvářet kolem "hlav" jakési polobožské aury jenom proto, že byly/staly se "hlavami" nebo manželkami "hlav" a proto strašně trpěly. Takže tři hvězdy spíše jenom za poměrně svěží formu - kamerové, střihové a hudební nápady to hodně táhnou. Larraín mi ale stále připadá jako poněkud přeceňovaný filmař. (škoda, že ten film není radši o jazzmanovi Jackie McLeanovi, mnohem důležitější osobnost)

    • 15.5.2017  02:10
    Uteč (2017)
    **

    Zatím asi nejméně zajímavý film roku 2017.

    • 26.3.2017  03:16

    Jeden z oněch bájných kazetoidních buddy movie přelomu osmdesátek a devadesátek, který mi dnes už připadá těžce za zenitem všeho, co dělá film živým. Postnoirová stylizace první poloviny je fajn, ale stejně tomu nakonec trčí sedlácká sláma z bot na první pohled od žehlicího prkna (nebo pohled zpoza mísy sladkého popcornu). Že se někdo tváří znuděně a u toho fuckuje už dnes nikoho nezajímá, sorry Bruci a Halle Berry onen lascivní odér sexbomby taky dávno ztratila, pokud ho kdy vůbec měla nad rámec průměrnosti. Poslední věty jak z libovolného dílu Kobry 11 už to taky nezachrání. Avšak záporáci v Citroenu DS pobavili upřímně. A předpokládám, že tento film mají hodně rádi zubaři.

    • 16.1.2017  16:14
    František svého druhu (TV film) (2014)
    **

    Gogola je případem tvůrce, jehož teoretické přístupy a politické názory jsou mnohem zajímavější než samotné výsledné filmy. V nich se to poté všechno většinou ztratí a sleje v jakýsi unylý a příliš chtěný pokus, který přitom na papíře určitě přetékal zajímavými a podnětnými nápady. Stejně je tomu i u tohoto filmu, nemluvě o nepříjemné přítomnosti ČEZu.

<< předchozí 1 2 3 4 9 16 24 31