Flakotaso

 „We know that we are bruised and infected and PREGNANT and terrified and insane and some of us are dead!" Sledování tohoto Tichého světla bez plautdietsch a přežvýkaného pro lobotomy mi poskytlo alespoň vedlejší zábavu, počet ohromujícím způsobem stupidních scén, momentů, vět a hereckých výrazů se totiž množil jako neštovice od první minuty a tak mi nezbylo nic jiného, než si o nich dělat tzv. nevěřícné poznámky, abych měl sám pro sebe důkaz o jejich počtu. Asi nemá smysl vypisovat každou tupost, kterou Women Talking obsahuje, ale některé jsou doslova fascinující.----> „Did you know that the migration period for butterflies and dragonflies is so long that it´s often only the grandchildren that arrive at the final destination?" Bravo, ani Paulo Coelho by to neřekl líp.__Babce se asi poprvé v životě s padajícím večerem zamlží brýle a myslí si, že umírá. Co to kurva...__Jedna z žen kvůli nějaké malichernosti nadává druhé a označuje ji jako whore. Ženy očividně sobě, takové slovo totiž dle logiky nelogiky příběhu mohly znát pouze od znásilňujících mužů. Aby toho nebylo málo, žena označená za "whore", se skoro obratem útočnici, jež použije proti jiné ženě slovo, které by mělo být pro přítomné trpící ženy naprosté tabu, omlouvá téměř na kolenou. Proč? Kdoví.__Ženy ve světě filmu vychovávají děti a ano, nepřekvapivě i syny. Přesto v průběhu padá smrtelně vážná otázka, mířící na zapisujícího Whishawa - co je to dvanáctiletý hoch a může být tento tvor nebezpečný? Whishaw nelení a obratem po odpovědích lačnícím ženám spatra dodává krátkou poetickou esej, kde se to jenom hemží přirovnáním náctiletých kluků k daňkům apod. Uf...__Přítomné 72 minut diskutují v podstatě o ničem, pouze opakují vše už řečené, o chystání jakéhokoliv smysluplného plánu ani stopy, aby finální ustanovení podoby akce a rozdání úkolů proběhlo během 21 sekund, během kterých navíc už většina žen sprintem běží ze schodů a skáče z balíků sena. Ok.__Ve filmu je řečeno, že ženy mají po každém z hromadných znásilnění možnost hlasovat zda zůstat nebo odejít. Ale - „But that day, we learned how to vote." To nemůže znamenat nic jiného, než že hlasovaly poprvé. Tak to je paráda, že až po x letech očividně dobrovolně trpěného násilí využily svou základní možnost ochrany svého života a svých dětí, jež byla i v oné sektě legální a rozhodly se konečně opustit komfortní zónu senných stodol a zarudlých prostěradel.__Samotné "volby", to je taky hezký hlavolam. Ve filmu nezanedbatelné množství obyvatelek hlasuje i pro možnost "stay and do nothing". Není se co divit, když přesně to dělaly všechny obyvatelky, až do dne D, kdy se dle svých slov "naučily hlasovat". Ale nenaučily se jak interpretovat výsledek hlasování, ženy hlasující pro status quo nikoho, ani ženy samotné, ve filmu nezajímají a jejich hlas se nebere ani v nejmenší potaz, přestože důvod mohl být zásadní, například děti nebo vstup do království nebeského, který ostatně hodně vrtá hlavou i "osvíceným" obyvatelkám.__Zcela podivné je i následné složení jakéhosi výboru, který má rozhodnout mezi dvěma dalšími možnostmi, které dostaly rovný počet křížků. Proč výbor, kdo jej vybíral (komunita žen asi těžko, když cca třetina hlasovala pro zůstat a nedělat nic a navíc jsou v něm potenciálně zaujaté osoby/uzurpátoři asi taky ne, když jsou ve výboru největší revolucionářky), proč se hlasování neopakuje už jenom s dvěma možnostmi, proč jsou do výboru vybrány zrovna tyto z různých důvodů problematické členky komunity (jedna seká srpem do uzurpátorů - asi odměna za hrdinství, další je manželkou "pořadatele" znásilňování, zapojené jsou i nezletilé dívky-zatímco nezletilý chlapec místo diskuze o možnostech schytá od matky herbicid do ksichtu, dále babka, která vůbec nemluví k tématu ale při každé příležitosti plácá jakési vyprávěnky o koních či co...zkrátka obočí pozorovatele stoupá až nad hlavu).__Je řečeno, že skupinka má 24 hodin na prodiskutování rozhodnutí. Přesto se přítomné v průběhu neustále tvrdě osočují za každou větu, která se jim nelíbí a nadávají si za "ztrácení času." Práce s časem uvnitř i vně: 0__Hluboce věřící ženy si po vzoru Ježíše před poslední večeří umývají nohy, aby dodaly události na glancu. Není to náhodou rouhání? Obřadní mytí nohou může provádět kněz. A jak k tomu přijdou ostatní věřící, které nedostaly privilegium rozhodovat o osudu jiných?__Bere se zde jako maxima, že bez mapy nelze odejít, přestože nikdo neví, k čemu mapa je a jak vypadá. Do komunity vede jedna silnice, kterou pravidelně přijíždí i pokuřující týpek, který sčítá lid. I naprostému magorovi by snad došlo, že stačí jít po silnici...někam a dřív nebo později narazí na civilizaci nebo aspoň osadu, kde zjistí vše potřebné. Navíc, když muži odjíždějí po akcích na dva dny do města, je asi jasné, že město nebude na druhém konci světa. Negramotnost opravdu neznamená, že dotyčný nechápe základní pojetí prostoru.__Proč to vypadá jak Jan Žižka? Vyblitější kamerový filtr s odpornějším barevným spektrem už asi Montpellier nenašel.__„Don´t we all want some sort of power?" - „I think so. BUT I´M NOT SURE."_____Nevěřil bych, že to řeknu, ale Polley měla natočit raději další marvelovku, například Woman: Tall King a nejlépe s digitálně omlazenou Nicole Kidman v hlavní roli.

Eine kleine Červená pustina. Před pár lety mě tento podivuhodný film neplánovaně zachytil ve svých spárech, ač bych tehdy přísahal, že bude mít nehty osekané jako pes. Až zarážejícím způsobem se mi zdá nedoceněna kombinace kleinovsko-básníkovského skanzenu se skanzenem raných 90s, přičemž obojího se podařilo nabrat lopatami doby sdostatek a promísit tak, že zadusit dvě hodiny časoprostoru není pro tento typický filmový doplněk/dodatek vůbec nemožné. Joška Vaniš sází na plátno jednu jadrnou barvu za druhou, občas prská jako Pollock, někdy vrství jako Rothko, ale přesto nebo právě proto kdesi vzadu čpí ona Krylova nakyslá sója bez sádla rozkvétající demokracie roku 1993. Pokud se k příjemci navíc dostane poněkud steroidová verze díla, filtrovaná skrze lehce přesaturovanou plazmovou televizi na straně jedné a mírně intoxikovaný mozek na straně druhé, nelze než i po letech konstatovat, že KBVČ si zaslouží své místo v panteonu raně devadesátkových podivností.

Už delší dobu ve mně bobtnal pocit, že Havelkův humor začíná být poněkud upocený a MU to hezky zosobňuje Koptovým čtvrtmaratonem, doslovným running jokem. Havelka se ani nesnaží o vytvoření jakékoliv uvěřitelné atmosféry a od začátku má herce narvané ve škatulkách, ti pak poslušně deklamují omšelé repliky a nevybočí k něčemu zajímavějšímu ani o milimetr. Srovnávat tento film s Kalamitou snad ani není třeba, ale i například ve své době tvrdě strhaná Göblova nádražní suchařina Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí poskytovala autentičtější poetiku trapnosti než MU, kde si tvůrci dali nejvíc práce s designem úvodních a závěrečných titulků a vše mezi tím je naplněné lhostejností povýšit scénář, založený na omezeném prostoru, kamkoliv nad úroveň toho, že se dá natočit a označit jako satirická komedie.

Buď jsem viděl jiný seriál nebo to nikdo nepochopil a neumí číst zcela očividné, průběžně vrstvené náznaky, o čem celé dílo je. Není to o znásilnění, ale o důležitosti orálního sexu. Lesba Tereza ještě zcela střízlivá podrobuje kamarádku, se kterou už cosi měla, nevyžádaným dotekům a několikrát se ji snaží sbalit. Té při setkání na toaletách dojde trpělivost a vpálí Tereze jako konečnou, uzavírající odpověď na otázku nejen ohledně jejich uskutečněného "sexu", ale celého možného "vztahu", že „s ní to přece žádný sex nebyl". Takže Tereza nedávala ani nepřijímala, jednalo se podle všeho jenom o nějaké mazlení či líbání, na víc neměla odvahu a proto za kamarádkou tak očividně dolézala, aby cosi psychologicky dohnala. Tereza se zhrzena naštve a v hlavě se jí zrodí plán, že především sama pro sebe toto zhrzení přebije tím, že bude mít orální sex se spolužákem (těžko si představit, že by chtěla z chvilkového vzdoru jít ještě dále a jako lesba přímo ztrácet pravděpodobné panenství s náhodnou hlavou, která ji dosud vůbec nezajímala, navíc i ve scéně namlouvání se chytře jako "předzvěst neuskutečněného" líže sůl a citron z kůže). Ale ejhle, plán nedopadne ani z jedné strany, protože Tereza po brutálním vyzvracení už nemá sebemenší chuť si něco vkládat do úst a vůl David zase neví, co se sluší a patří poskytnout slečně a místo lickingu jde hned na vaginální sex, za což ho stihne zasloužený trest. Dívce se v důsledku ještě prohloubí její nevyřešený lesbický problém s poskytováním orálního sexu partnerkám a svou budoucí tzv. partnerku nechává neustále všechno odedřít (potvrzuje to nejen jejich úvodní scéna, kdy Tereza po orgasmu vyskočí z postele jak vyplašená kočka, ani se na Lucii nepodívá, čímsi ji chladně odpálkuje a pádí za svými pochůzkami, ale i množství dalších momentů). Sama poté v několika hovorech s kamarádkami v kavárnách přiznává, že se ve vztahu citově ani jinak neangažuje a pouze vysvětluje, že se starší ženou udržuje kontakty jenom proto, že „je dobrá v posteli". Neříká „rozumíme si v posteli" či něco podobného, co by naznačovalo oboustrannou spokojenost a rovnocennou angažovanost. Říká to přímo a jasně, za nic se neschovává, ale na veřejnosti se ve zdánlivě podivném kontrastu naopak k Lucii nezná, neboť se stydí za svou sexuální nedostatečnost. Nakonec i možná lesbická či bisexuální nakladatelka s příznačným křestním jménem Róza (jež jistě ne náhodou implikuje ženské přirození), která Terezu minimálně očima a medovým hlasem nemálo balí a chová se spiklenecky, hned při prvním setkání vycítí dívčin "blok". Všechno předchozí se pak potvrzuje v závěru, kdy se při zoufalé snaze obnovit vztah Tereza sama vrhá na Lucii před lidmi v hospodě, v bytě jí následně aktivně stahuje kalhoty a chce konečně splatit své dluhy, načež si v náhlém osvícení Lucie uvědomí, že stejně nemá cenu lámat tak sobeckou a nevyzrálou osobu přes koleno, beztak by to za to ani nestálo a tvrdě jí oznámí, že jí s ní bylo hrozně a že si zaslouží někoho lepšího než Terezu a po eastwoodovsku hrdě odchází. Šach mat. Všichni zúčastnění opouští scénu poučeni, zadumaně pojídají pho nudle nebo příznačně zkoprněle hledí na postel, kde napáchali nejvíc škod a uvědomují si, doufejme, že jazyk je důležitý nejen v lingvistickém slova smyslu. Tak promyšlenou významovou mapu za pouze zdánlivě hlavním tématem-vějičkou jsem opravdu nečekal a ještě v polovině bych psal něco jako "kluci umí postavit kameru a obléct hercům hezky barevné oblečení, fajn", ale musím uznat, že to celé dává podivuhodný smysl.

To je mi ale falešný marketing. Když už začal ten otravný podzim, tak jsem si chtěl pustit něco tématického a ono se jedná o pády vedlejších postav. A nebo jde o odkaz na to, že dvěma nastala zima jejich lezení a jedné hodně krutý podzim, protože dle jejího chování v prvních dvaceti minutách se po následných zážitcích odstěhuje do Nizozemska. To hlavní, oč zde běží, respektive spíše sedí, tedy napětí, je vytvářeno lacinějšími prostředky, než bych čekal. Například detailů na uvolňující se šrouby mohla být klidně pětina a místo nich si lze dobře představit pár vyhrocenějších POV záběrů. Ty jsem si představoval i u sympatické Grace Fulton, která mi připomínala jinou herečku, Casey Calvert, ehm. Kromě klasičtějších fyzikálních boostů, kdy padesátikilová žena vytahuje desítky metrů těžší kolegyni i s jejími obřími nalejvárnami (často i jednoruč), mi nejvíc vadila zcela absentující výkyvnost konstrukce, jelikož při několikametrovém komíhání věže by se na oné plošince neudržel ani Tobey Maguire na vrcholu formy. Horem a dolem to ale relativně funguje, otočení supích rolí v závěru je hezké a vlastně co by člověk víc chtěl, je to jen survifall.

Velká spanice aneb jak shnít zaživa pod sladkým dohledem nymfy.

Kdyby hlavním zloduchem zůstala konfederační vlajka, zlověstně se třepotající v lehkém vánku, která naši milou skupinku foodpornhrdinů vyděsila víc, než celý nebohý třímetrový kožkař, možná by to byla menší sračka. "Who hired this clown (David Blue Garcia)?"

Hezký design scény a grafika, Havelka kultivovaný až nudný, na druhou stranu dobře korigoval povýšený hejt Malé Sonji směrem k ruským občanům - bez hrozby patnáctiletého vězení se lehce moralizuje a hraje na hrdinu. Ostrouhání extrémně přeceněné Okupace extrémně přeceněného Nohejla potěšilo. Za bombastickou informaci, že sedmaosmdesátiletý bůh surrealismu Švankmajer dokončuje dva nové celovečeráky (!!!) bych však po právu oceněného zvukaře Špajla a producenta Kallistu nejraději zulíbal.

"Co tu stojíš, děvko? Táhni kam patříš!" Nejdeštivější český film a jistě jeden z vůbec nejmokřejších filmů všech dob, protože Mac Frič to tlačí na plný plyn, voda je voda a i nabušení soudruzi mají plné brejle a podléhají nejen deziluzi, ale až existenciálním myšlenkám. Ti řadoví samozřejmě neváhají naskočit do nepříjemné směny i od piva a rozjeté dechovky, poslední opozdilec kopne rum a jde také. Vedoucí inženýr v kanceláři skládá hlavu do dlaní a nad ní mu visí podivuhodný obraz s kruhem, jak od Maleviče. Kolega Heverle tiše nahlédne do dveří a -  "Dejte na něj pozor, člověk nikdy neví". Nasraná řeka, klády, bláto, sténající tatry, pramice, kožené kabáty a Lohniský ve výjimečně kladné roli. Dojemná Řehořova minirole, ještě dojemnější osud Fialova "Bulhara" a Zuzky, Krejčův okolnostmi ke zdi tlačený slaboch nakonec z patové situace vytěží náhodné a dočasné těsné vítězství, přestože mu extrémně kyselej Štěpánek krade pečlivě ubalené cigarety. Množství krásných nočních záběrů, dlouhých kamerových jízd, agresivních smyčců a drobných, zdánlivě nedůležitých scén, tvrdých i měkkých pohledů do očí. Koncentrovaný přehradní thriller. "Já bych třeba šel...ale dyť to vidíte sám. Rodina, barák, dítě nemocný..." - "Vy jste ale chudák, Rybo."

Skromný, ale pěkný film, založený na houbařském pravidlu, že při nálezu jedné plodnice houby (či svině), se v blízkosti bude s největší pravděpodobností vyskytovat větší množství hub (či sviní) různého stáří, velikosti a stadia rozkladu. Otázka, co poskytuje podhoubí k růstu, je nasnadě a odpověď také. Velmi dobře zrežírované herecké výkony Kofflera a dětských hereček i sympaticky suše zachycené prostředí průmyslového okraje města drží Saat pohromadě a dodávají bezvýchodnému rodinně-sociálnímu dramatu tak často chybějící punc uvěřitelnosti.