Ippolito

Absurdistán je taková příjemná dospělácká pohádka, která svým stylem trochu přípomíná "balkánské klenoty" Čarlston za Ognjenku a Ivkovu slávu, ale jejich kvality nedosahuje...

Souhlasím s veškerou kritikou... tohle není ani Carrollova Alenka ani Burtonova Alenka... je to jen na povrchu pěkně vypadající pohádka, což je sakra málo vzhledem k námětu, který nabízí mnohem víc... a Burton? Tohle byla od něj podpásovka, kam se poděl všechen jeho humor? Nadhled a nadsázka? Tahle Alenka byla pro mě jedno velké zklamání...

Musím přiznat, že jsem od tohohle kultovního, všemi tolik opěvovaného snímku, čekala rozhodně víc. Jak tady bylo už několikrát řečeno, první polovina filmu se tváří jako romantická komedie, a k nějakému hlubšímu ponoru dochází až v půlce druhé, kdy se děj konečně začíná dramatizovat, kostlivci ve skříních hlavních postav vycházet, a kdy se pomalu začne odhalovat celková pointa filmu. Ten zbytečně dlouhý "úvod" je ale asi to jediné (i když celkem zásadní), co bych Americké kráse vytkla. Naopak konec mě příjemně překvapil a myšlenkové poselství dostalo do kolen.

Anděl Exit se drží své knižní předlohy jako hovno košile a dle mého názoru to není vůbec na škodu. Kdo četl knihu, pochopitelně najde řadu menších či větších drobností, které mu nebudou sedět, protože si je představoval zkrátka jinak. A kdo knihu nečetl, možná shledá příběh roztříštěným, nedotaženým či zmateným (a někdo možná i blbým) - ale taková je i sama kniha. Problémy, které jsem měla s knihou, se přenesly i do filmu... takže shrnuto podtrženo: Filmové zpracování se mi líbilo, sice mě ničím nepřekvapilo, ale ani neurazilo. Spolu s filmem tedy hodnotím i knihu, obé je u mě za 4*.

Jedinečný historický snímek, připomínající osudy (mně až doteď neznámého) malíře Andreje Rubleva, skvěle zobrazuje výsek ze středověkého dění na východě, se všemi válkami, mory a hladomory, a k tomu všemu ještě rozjímá nad pravdivostí/opravdovostí křesťanství. Film-báseň. Minimalisticky maximalistický, či naopak maximalisticky minimalistický hudební doprovod a netradiční záběry kamery navozují hluboký estetický prožitek...

Film, na který se jen tak nezapomíná...po přečtení několika komentářů tady na CSFD na mě působí ještě silnějším dojmem, než jakým na mě působil bezprostředně po jeho zhlédnutí. Pořád musím přemýšlet nad určitými momenty, motivy, jejich funkcí a významem...proč obouvala botičky naruby? Byl to výraz její zvrácené morálky...? Atd. Snad budu mít po dalším zhlédnutí trošku víc jasno...

Příliš americké, a to filmu ubírá na kvalitě. Ale to se ostatně dalo čekat. Nebýt toho závěru, kdy se všichni objímají, tleskají, kdy proudem tečou hektolitry slz dojetí a úlevy, dala bych hvězdičky čtyři. Ten prvoplánovej americkej konec to zkazil, i když nemůžu říct, že na naivního diváka ve mně přece jen nezapůsobil.

Ačkoliv dokumentárním filmům zrovna neholduji, tenhle mě vzal za srdce. Tolik úžasných myšlenek a názorů vyplývajících ze skutečné lidskosti, nikoli té intelektuálské pseudohumanity, které je všude plno! Dokument představuje osobnost Michaeala Reynoldse nejen jako experimentujícího architekta, ale především jako humanistu, jehož hlavním cílem je pomoci, a to nejen lidem k lepšímu bydlení, ale i k celkovému zlepšení životního prostředí. Kéž by bylo víc lidí jako je on. A více dokumentů o nich.

Tak v tomhle filmu bylo tolik pravdy, až mě to děsí. Konečně ale někdo nastavil zrcadlo vztahuchtivým dívkám a možná je i upozornil na co si mají dát při hledání toho pravého pozor. Ginnifer Goodwin byla naprosto skvělá, tragičností svého příběhu si mě získala na celé čáře. I příběhy ostatních protagonistů byly neskutečně poutavé. Ani chvíli jsem se nenudila. Super filmík na nedělní odpoledne, řekla bych. Jen je nutno upozornit na to, že Až tak moc tě nežere není druhou Láskou nebeskou. Tudíž radím nesrovnávat, jinak budete zklamaní. Ale vedle romantických komedií, jako 27 šatů, Báječný svět shopaholiků apod., se Až tak moc tě nežere jeví jako silný nadprůměr hodný čtyř hvězdiček.

Babel. Biblické zmatení jazyků, ale zároveň i zmatení kultur. Jedna kultura koexistuje vedle druhé, ale jejich vzájemná komunikace je problematická. Mexiko a USA, to jsou především nelegální přistěhovalci a uprchlíci na jedné straně, na straně druhé pak spořádaní Američané. Zákon akce a reakce funguje jako hodinky a to vzájemné vztahy ještě přiostřuje. USA a Maroko, jedni jsou teroristé, o druhých už bylo řečeno výše. Neříkám, že by Inarrito chtěl obviňovat USA z nesnášenlivosti, ale každopádně poukazuje na rozpory vzešlé především z kulturní odlišnosti. Co ale „japonský“ příběh, který se v kontrastu k ostatním příběhů „velkých“ problémů zabývá individuálními obtížemi hluchoněmé japonské dívky a nepřesahuje do kultury jiné? Mezi těmi zbylými se jeví jako nepatřičný. Ale právě on dělá film úplným. Zde se neřeší otázka odlišné kultury, ale naopak „zmatení“ v rámci kultury jedné, kultury, ve které si hluchoněmá dívka (že by přece jen chápána jako příslušník jakési subkultury?) nerozumí s opačným pohlavím. Snímek se mi v kontextu ostatních Inarritových filmů nejeví jako slabší, jak je mnohými označován, ba právě naopak. Jako by Inarrito právě tímto snímkem sjednotil prvky dávající jeho předchozím filmům své kouzlo a obohatil ho ještě o něco, co vybočuje, a to právě o japonský příběh, jehož zařazení dělá z Babelu film sám sebe přesahující, ale zároveň tvořící dokonalou jednotu.