Ippolito

Pro české romantické komedie mám trochu slabost, takže často hodnotím více hvězdičkami i snímky, které od většiny sklízí označení "odpad". Ale tohle bylo i na mě dost špatné. Námět naprosto stupidní, o humor člověk celou dobu ani nezakopl, postavy jsou trapnými karikaturami...

Samozřejmě že to bylo vykonstruované, umělé, plné stereotypů... ale mě to hrozně bavilo!

Příliš americké, a to filmu ubírá na kvalitě. Ale to se ostatně dalo čekat. Nebýt toho závěru, kdy se všichni objímají, tleskají, kdy proudem tečou hektolitry slz dojetí a úlevy, dala bych hvězdičky čtyři. Ten prvoplánovej americkej konec to zkazil, i když nemůžu říct, že na naivního diváka ve mně přece jen nezapůsobil.

Jedna hvěznička za ústřední písničku.

S Burtonem to jde čím dál víc z kopce...

Nechápu, co na tom diváci vychvalují - pravdivé zobrazení reality? Nažeňte do jedné místnosti dva jakékoli páry, dejte jim kafe, dort a láhev whisky, nechte je trochu se rozmluvit a celovečerní film máte na světě. I bez Polanskýho.

Samozřejmě, že všechny ty nevěry byly ve filmu vyhnané ad absurdum, ale to přeci neznamená, že s podobnými problémy se partneři po deseti a více letech manželství nesetkávají. Většina nespokojených diváků tu kritizuje buď zjednodušování vztahu mezi partnery, anebo rovnou moralisticky odsuzuje režisérovu prý "oslavu nevěry". Přitom filmů na podobné téma tu už bylo spoustu (v poslední době třeba http://www.csfd.cz/film/275867-zustane-to-mezi-nami/ a http://www.csfd.cz/film/223892-ctyri-slunce/) a své diváky si našli. Jaké diváky? Především asi takové diváky, kteří se najdou v hlavních postavách - vdané a ženaté již několik let, zbavené prvotních ideálů, že s pravdou nejdál dojdeš, že věrnost je samozřejmostí a nevěra se neodpouští. Divákům, kteří nežijí anebo nežili ve spokojeném manželství, film předvádí možnosti, jak by žít mohli. Ale byli by tak šťastní? Film jako by ukazoval, že partnerské štěstí zkrátka neexistuje. Za tohle srovnání mě mnozí cinefilové jisto jistě ukamenují, ale z filmu Muži v naději jsem měla podobný pocit bezmoci, bezvýchodnosti a nedostupnosti štěstí a spokojenosti jako z Hanekova Sedmého kontinentu - jedno je sice podáno vyšší formou a druhé podstatně nižší, ale poselství je stejné. A fakt, že Muži v naději jsou podáni lidověji a civilněji, takříkajíc "ze života", na mě působí snad ještě mrazivěji a nevyhnutelněji - jo, tak tohle mě za pár let čeká...

Souhlasím s veškerou kritikou... tohle není ani Carrollova Alenka ani Burtonova Alenka... je to jen na povrchu pěkně vypadající pohádka, což je sakra málo vzhledem k námětu, který nabízí mnohem víc... a Burton? Tohle byla od něj podpásovka, kam se poděl všechen jeho humor? Nadhled a nadsázka? Tahle Alenka byla pro mě jedno velké zklamání...

Iñárritu už třikrát dokázal, že umí skvěle skloubit několik lidských osudů v jeden příběh a na něm demonstrovat současné společenské problémy i problémy jednotlivců. Největší chyba Biutifulu tkví dle mého názoru právě v tom, že se narozdíl od předchozích děl zaměřuje jen na jeden osud. Jak napsal Tetsuo, snímek by mohl mít klidně 60 minut nebo tři hodiny a výsledek by byl úplně stejný, jen v druhém případě by byl divák o něco víc znuděn. Kdyby ale Iñárritu nechtěl za každou cenu inovovat a pokračoval ve svých vyjetých šlépějích, tzn. vytvořil snímek - skládanku alespoň ze tří životních příběhů (a že by se tu přímo nabízelo rozvinutí osudu černošské dívky nebo asijských homosexuálů), možná by vznikl film o něco působivější, záživnější a dynamičtější. Ne že bych nebyla pro rozvolněné, pomalu plynoucí, rozjímavé snímky, ale k Iñárritovi se mi to zkrátka nehodí.

Nemám ráda fotbal, ale tohle byla jedna velká báseň - ta hudba, ty obrazy - prostě nádhera!