flanker.27

Světovost zase doháníme mrdáním. Ta vulgarizace pohyblivých obrázků už mě vysloveně uráží. Na druhou stranu se není co divit, že do sebe všechno zapadne, když všichni zobrazení jsou buď čuro nebo pičo, slušně řečeno nesympatické kreatury. Trochu jsem uvažoval, zda nemám dát alespoň jednu za ty výpovědi skutečných pacientů na konci, ale to není umělecká zásluha. Víc nemám co říct.

Zase se projevuje zahraniční původ. Chlap jde z domu takřka bez odporu, ač nebyl nevěrný, ženu nebil, nijak se neprovinil a živil rodinu. Ač do demence míříme mílovými kroky, přesto tak daleko ještě nejsme. U nás, kdyby našel jiný zámek a svoje jméno na zvonku škrtnuté, patrně by se dva dny nic nedělo, a třetí den by ta kráva, co s ním sdílí jméno, už na to voko trochu začala vidět. Jinak jsem se nadále nechytl, pořád stejně nesympatické až odpudivé, co má být vtipné nebo dojemné je spíš trapné a k tomu musím konstatovat, že Brodská zapomněla hrát (i když na druhou stranu to její postavě dodává na nesnesitelnosti). Dál už utrpení protahovat nebudu, ostatně asi tuším, kudy se to bude vyvíjet, ale nemám potřebu si to ověřovat.

Pohádka celá o předstírání a napodobování. Filip Březina a Lukáš Příkazský v rámci děje předstírají nápadníky, ale již mimo samotný děj Sabina Remundová předstírá v roli dvorní dámy svou matku, Petr Nárožný po devadesáté osmé předstírá, že je senilní král (přičemž znovu vzbuzuje otázku, kdy asi tak takoví králové počnou potomka), David Novotný napodobuje všechny, kdo před ním hráli zištné a pokoutné rádce/ministry/kancléře/správce, Sára Korbelová předstírá, že je hezká princezna a tvůrci pomocí "svatopetrského" motivu napodobují Anděla páně a vůbec že stvořili zábavnou pohádku pro štědrý večer, u které se vám neklíží oči. Varovným signálem je opět orámování Třemi oříšky a králem, který jednou Byl, k tomu kroku česká televize sáhne vždycky, když je výsledný produkt ještě horší než obvykle. Osobně bych to pouštěl pacientům ústavu pro léčbu insomnie, protože spánek je to jediné, co mi to celou dobu přinášelo. Vidím, o co se tvůrci pokouší, ale zoufale jim to nejde. Všechno už tu bylo mnohokrát a lépe. Dialogy jsou chabé, postavy jsou zase neživotné splácaniny několika atributů, kterými konkrétní role (princeznu, krále, kancléře, vodníka) obdařili jinde, aniž by k nim dodali aspoň špetku opravdovosti, "vtipné scény" postrádají vtip a tvůrci asi ani nevidí rozdíl mezi filmy, ze kterých čerpají a ve kterých to fungovalo a tím, co sami stvořili. Ale asi nám chtěli taktně připoměnout, za co příští rok ČT utratí zvýšené koncesionářské poplatky.

Karel Dvořák je takový novodobý major Hradec, kolega majora Zemana, kterého Česká televize zřejmě bude vysílat všude tam, kde bude (námi podporovaným) náckům nejhůře. Rozdíl bude asi jen v tom, že Jelínek je lepší herec než Novotný.

Přiznávám, že film byl úplně jiný než jsem čekal. Myslel jsem, že je to klasické soudní drama ve stylu jiných filmů na tohle téma, ale nakonec to bylo víceméně romantické melodrama se špionážní podzápletkou a nějakou tou akcí, kde samotný proces tvoří jen pozadí a prostředí příběhu. Základ není špatný, ale na mě to působilo trochu nedotaženě a na ruské poměry poněkud "vyměkle" nebo jak to říct, Současné ruské válečné filmy můžou někoho popouzet gerojstvím a podobně, ale nikdo jim nemůže upřít, že jdou opravdu hodně na krev. Tady to bylo takové učesané, pořád nevím jak to říct, asi příliš poplatné té romantické linii. No abych to řekl po sexisticku, moc pro holky. Oceňuju, že Rusové a Američani se tady nemají moc rádi, ale v rozhodující chvíli táhnou za jeden provaz a (spoiler) zrádce, který donáší informace pozůstatkům SS, je tu Rus. Co mi naopak dralo uši je věc pro ruské filmy typická, oni osadí film rodilými mluvčími a každý mluví řečí jak by měl, ale přes to pustí voiceover tlumočící dialogy do ruštiny. Kdy se konečně tohohle zbaví. Jsou to takové lepší tři, bohužel je to film spíš na vyplnění ospalého zimního odpoledne než na večer, kde se zasedá k hlavnímu filmu večera. Kolegyně jezinka.jezinka si asi přihodí čtvrtou za Sergeje Bezrukova (a já si to možná ještě rozmyslím kvůli Ljubov Aksjonovové).

Před třemi lety jsem se nadlouho rozloučil s kiny Nolanovým Tenetem (který u mne propadl) a teď se do kina vracím symbolicky zase s Nolanem, který mne přivítal svým vzkazem určeným přímo pro diváky pražského IMAXu a já se naučil mít rád bombu... Oppenheimer není nejlepší film, který jsem kdy viděl. Není to asi ani nejlepší Nolanův film. Ale je to film zatraceně dobrý a i díky svému vyznění zatraceně potřebný. Náš národní hrdina Švejk je autorem výroku "i kdyby padla nějaká ta facka", ale spousta dnešních lídrů chce být také národními hrdiny a chová se způsobem "i kdyby padla nějaká ta atomovka": Důležité je zachránit si tvář, zejména co se týče čtyřpísmenné organizace, která není zvyklá prohrávat a je schopná otočit na pětníku svá mnohá předešlá prohlášení, co bylo dříve špatně je dnes dobře podle toho, kdo to dělá. Takže přes všechny vrstvy filmu vyjadřující se k osobní zodpovědnosti za vlastní činy v osobní i vědecké rovině, k politickým rozhodnutím z minula, k přátelství a důvěře, politickým ambicím a tak dále, je v Oppenheimerovi obsaženo i jasné stanovisko k současnosti a je tedy velmi aktuální. Aneb "Řetězovou reakci jsme stejně spustili," jak je ve filmu řečeno. Z filmařského hlediska je třeba chválit vynikající řemeslo, kdy několik časových linií je pointováno zároveň velmi podobným způsobem jako v Dunkirku, dialogy jsou skvělé, kamera dechberoucí, gradace zejména v klíčové scéně testu Trinity je přímo učebnicový příklad, jak stupňovat napětí. Přesto nemyslím, že je IMAX zcela nezbytný pro ocenění všech kvalit filmu, zejména ne ze druhé řady, což bylo jedno z mála míst, kde byla volná místa před týdnem, kdy jsem rezervoval vstupenky :) Taktéž bych se připojil k těm několika lidem, kteří mají drobné výhrady stran až přílišného nadužití hudby, občas by to skutečně chtělo více pracovat s tichem. Ale to jsou drobnosti. Na závěr chci vyzdvihnout to, co je na filmu ze všech jeho aspektů a momentů pro mne nejlepší, a to scéna Oppenheimerova projevu po úspěšném (jak zvláštní slovo v dané souvislosti) shození bomb na Japonsko. To je emocionální štěpení na prvočinitele. Na závěr nezbývá než spolu s Werichem říci "přijde na to, jaká hlava té energii velí."

Samozřejmě poněkud nadhodnocuju, z hlediska příběhu a scénáře by se tam našly mouchy, sem tam možná i masařka, z tématu se určitě dalo vytřískat víc. Ale! Opravdový vesmír je opravdový vesmír a sebelepší triky v Gravity nebo jiném "vesmírném" filmu to nikdy nenahradí. Technická stránka je prvotřídní a ten pocit stísněnosti a dezorientace, prvního rozkoukávání se a nutnosti se soustředit na daný úkol udělají pro zážitek z filmu své. Spousta věcí je tu opravdových ne jen co do prostředí, ale i do reakcí na situaci, protože mnoho scén samozřejmě nešlo zopakovat. Např. výraz hlavní hrdinky po přistání a vynášení z přistávacího modulu, to je skutečně autentické. Velká gratulace Julii Pěresild, že do toho šla a úspěšně prošla nejen regulérní přípravou na let ale i letem samotným, stejně tak i režisérovi, který letěl s ní. A pochopitelně i opravdovým kosmonautům, za jejich práci vůbec.

Krásná slovenská příroda nezachrání plytký děj, v němž chybí pořádný úkol postavený před hlavního hrdinu a nějaká konfrontace. Už ta konstrukce kletby je podivná, protože v ní nešlo o nějakou poctivost nebo vůbec osobní vlastnost. Dejme tomu kdyby to bylo postavené tak, že obdarovaný nepoužije dukát pro sebe, ale pro někoho, kdo ho potřebuje víc než on, pak budiž. Ale třeba na těch holkách, co si koupily ty panenky nic nepoctivého nebylo. Vůbec tam ty dva předchozí neúspěšné pokusy vlastně neměly žádnou roli, protože nijak neovlivnily chování zakleté hraběnky. Předpokládal bych, že když šlo o poslední pokus, že by více vážila slova a činy a více se obávala výsledku a nic. Antagonista je vlastně směšný a nijak nebezpečný, čeho chtěl vůbec dosáhnout, i kdyby mu to panství patřilo, stejně by byl pořád zadlužený. O eliminaci nebezpečí se hrdina nijak nezasloužil a dukát vrátil, protože si to přečetl v knize, takže spolu s tou kletbou to netvoří nějaké rozřešení a nedává mu to jinou zásluhu než že otevře jednu mříž. Vysvobozená hraběnka pak náhle nestrádá a zadlužené panství už není zadlužené a vůbec to zasazení do přelomu 19. a 20. století k ději nesedí, těžko by se v té době nějaký správce pokoušel vymáhat daně, a pak ty sny o Demerice jsou vysloveně nepohádkové. Celkem sympatické obsazení (vyjma Čvančarové, kdo by tuhle tlustou krávu chtěl do filmu) s krásnou představitelkou zakleté hraběnky v čele pak nemá moc co hrát. Není to sice vyslovená katastrofa jako včera, ale do lepšího průměru stále hodně chybí.

Někdy je lepší nebýt reprezentován.

Takže, co je v jiných krimipříbězích funguje tak nějak samo, jako zajišťování důkazů, technika a podobné vymoženosti, je tady samo o sobě zdrojem zápletek i napětí. Možná máme na dně přehrady sudy, ale i kdyby tam nakrásně byly, jak se k nim dostat? Jak je vytáhnout a odvézt? Jak je otevřít? Na základě písemného příkazu... A kdo to zaplatí. Zkrátka realita. Což nefunguje u většiny krimipříběhů vůbec, zatímco tady, stejně jako v Příbězích prvního oddělení, autoři dokazují, že reálné neznamená nudné, ba naopak. Teď už jen zbývá otázka, zda můžeme čekat Devadesátky II, tentokrát o LTO.