Raziel_cz

Audiovizuálně podmanivý malý horor, který umě propojuje znepokojivost a chladné násilí Fincherova Zodiaka s estetikou Texaského masakru (nebo toho, co si všichni myslí, že viděli v Texaském masakru). Má to co říct o umění a říká to sice mnohem brakovější, ale také mnohem stravitelnější a především zábavnější formou než třeba Begosův Bliss. A že to má perfektní kameru a soundtrack taky není na škodu. Tohle se Baruchelovi zkrátka povedlo. Doufám, že i do budoucna plánuje dál režírovat – a ideálně se samozřejmě držet žánru.

Výukové video, ve kterém vám banda milionářů povídá o tom, jak je to blbý bejt chudej. A mechaniku praní peněz skrz off-shore společnosti to stejně moc jasně nevysvětluje. Soderbergha mám rád, ale tohle bylo velký špatný.

Arizonské Čelisti. Na začátku se to rozjede, a už to nezastaví (hey-oh!). Pasáž s motorestem úžasně channeluje Hitchcocka a zbytek filmu je čistý thriller. I přesto, že v jedné dost podstatné části podrazí napětí nohy soundtrack (což mi ostatně přijde jako neduh více Spielbergových filmů), a ne úplně bombastický konec tomu toho nejde moc vytknout. Snad jen ty voiceovery. Ale Dennis Weaver si i ty dává jak pán. Z hororů s auťáky určitě povinnost.

"I thought you was my friend. I thought we was partners." Čistý thriller, do kterého je zabalena spousta velkých myšlenek. Adrenalinová tour de force Voighta i Robertse (který toho Oscara vážně měl dostat), jež vám nedá vydechnout od rozjetí vlaku až do poetického finále. Pasáž s helikoptérou to sice na chvíli stáhne do béčkovějších vod, ale jinak je to něco, co bych pod nálepkou Golan-Globus fakt nečekal. Nejlepší nedoceněný film.

Taková celovečerní epizoda Zóny soumraku. V první polovině možná trochu moc roztahaná a ve finále možná příliš rychle useknutá, nicméně velmi efektivní, co se týče paranoidní atmosféry, hororových sekvencí (siluety za okny jsou stuff of nightmares) a překvapivého rozuzlení. Hitchcockovská technika thrilleru, kdy má divák víc informací než hrdina, sice – alespoň při prvním zhlédnutí – nefunguje úplně dokonale, protože vztah si k šerifu Gillisovi vytvoříte spíše až díky dvěma odhalením na konci (z nichž to první možná ne každý postřehne, ale ve skutečnosti je ještě mnohem děsivější než velký zvrat), ale napětí každopádně prospívá i tak. Nečekal jsem to, ale líbilo se mi to ohromně – což by mě ale u filmu, pod kterým jsou podepsaní Shusett a O'Bannon, asi překvapovat nemělo.

Svižná buddy cop kriminálka s přímočarým dějem, sympatickými charaktery a spoustou hlášek, humoru a dobré muziky. Je mi jasné, že s předlohou to asi kdovíkolik společného mít nebude, ale Spenserova odpadlíkovská mentalita mi sedne. Doufám, že to nezapadne – moc rád bych viděl dalších pár dílů.

Otrocky detailní hitmanovská/policejní procedurálka, zaměřená na stereotyp a rutinu obou profesí. Skvěle natočená, ale ve druhé polovině nesmyslně padající do propasti nelogických zvratů – snad to byl pokus ozvláštnit přímočarý děj, ale ten byl sám o sobě dostatečně nosný. Le Cercie Rouge je od tohohle neskutečný skok nahoru.

První půlka není sice zrovna subtilní s věcmi, které se snaží říct, ale přesto je to velmi elegantní, poutavá, zábavná a procítěna pocta významným černošským osobnostem. Potom zhruba v půlce přijde ta nejvíc traumatická věc, co jsem kdy viděl (z toho, co jí předchází, sice absolutně pozitivně poznáte, k čemu to povede, ale stejně). A potom to z nějakého důvodu ještě hodinu pokračuje – a pořád to není zrovna subtilní, což by bylo v pohodě, jenže už to není ani elegantní, poutavé nebo nedejbože zábavné. Nejzajímavější z protagonistů se změní v naprostého kokota, vedlejší postava z úvodu se znovu vynoří zmutovaná v bondovského záporáka, začne to pravidelně bourat čtvrtou zeď a vůbec celé je to jenom nucená objížďka k předem jasné pointě (která je tedy předem jasná hlavně proto, že se to k ní dostává tak dlouho) a neuspokojivému akčnímu finále, kdy už je vám úplně jedno, jak to skončí, jenom když to skončí. Jako nositel poselství asi dobrý, jako film 50 %. Svým způsobem mi to připomnělo Bullet in the Head – akorát že Bullet in the Head je samozřejmě skvělý od začátku do konce. Od Spikea Leeho bych doporučil spíš předloňského BlacKkKlansmana.

Vystřídali se na tom tři scenáristé a každý očividně psal úplně jiný žánr. Být to s trochou nadsázky braný erkový Sám doma/v lese, mohla to být zábavná exploitační řezničina. Jenže se to až na nůžtičkovou operaci bere smrtelně vážně, čímž vzniká divný paradox mezi vynalézavou hip hrdinkou (která není ani vynalézavá, ani hip) a naprosto chladně prezentovaným násilím a z výsledku spíš než zábavný večer máte pocit, že potřebujete sprchu. O faktu, že to nemá žádnou strukturu a že se to nemůže rozhodnout, jestli být obráceným slasherem, home invasion nebo dramatem o napraveném nacistickém kultistovi, a že to tedy pro jistotu zkouší všechno a všechno stejně neefektivně, nemluvě. A o věcech, co postavy vypouštějí z úst ne proto, že by to sedělo k situaci, ale protože si scenáristé mysleli, jak to zní cool, radši taky ne. Kevin James s plnovousem a svastikovým Voldemortem v některých scénách překvapivě hrozivý, ale bohužel naprosto ztracený ve filmu bez jakéhokoliv řádu, stylu či invence. Mordy sice dobrý, ale i ty jsou bez nápadu. Ale plakáty pěkný, no.

Trochu ostřejší drama/černá komedie (žádná řachanda, ale stejně) z pohledu lidí na okraji. Neurazí (nebo možná jo, ale to už musíte bejt fakt přizdisráč), ale ani nic extra nepřináší. Což je škoda, protože jsem přesvědčený, že to mělo potenciál dostat se na úroveň Kober a užovek – jenže na to tomu chybí asi tak dvacet minut character developmentu, který by připravil půdu pro co mohly být fakt silné momenty (národní hrdina, otec na balkoně...) nebo vůbec vytěžil motivy, co jinak nikam moc nevedou (vztah otce a matky, Psychounova závislost, bratr...), a důmyslnější děj. Vadila ta vážná zvuková stopa, co spustí hned na dvou místech a ani na jedno se nehodí, a závěr (měli to utnout nástupem do auta), ale určitě nelituji, že jsem to viděl. I když jak už napsalo mnoho jiných – MOST! je prostě lepší, no.