Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Drama
  • Krimi

Recenze (1 357)

plakát

O mrtvých jen dobře (1985) (TV film) 

Naprosto v pohodě detektivka s charismatickým Eduardem Cupákem v hlavní roli. Na televizní inscenaci to překvapivě hodně využívá exteriéry a neméně překvapivě to zvládá vykouzlit úžasně depresivní a sychravou podzimní atmosféru. A ten případ za to taky stojí, už kvůli tomu, kolik postav v něm vstupuje a všechna mají tajemství. Snad jenom do role Hanouska si tvůrci mohli sehnat někoho méně třicetiletého.

plakát

Let Us Prey (2014) 

Kompaktní horor, odehrávající se v jedné lokaci. Produkčními hodnotami je to zhruba na úrovni Půlnoční vlak, Deliver Us from Evil a podobných spíše béčkovějších věcí – a je to styl, který mám rád, takže v pohodě. Zápletka a průběh (pár lidí v uzavřené lokaci a někdo je postupně kydlí) zase připomene Černočernou tmu, Doom nebo i Horizont události – což mám taky rád, takže pořád fajn. Navíc je tu Liam Cunningham a Pollyanna McIntosh, irské přízvuky a spousta explicitního násilí. A super hudba. Jenže to má i poměrně nudné pasáže a CG (oheň) jen o trochu lepší než ve filmech Neila Breena. Ve výsledku spíš dobrý, ale ten Půlnoční vlak je prostě o dost lepší.

plakát

Instalatér z Tuchlovic (2016) 

Vorel sice pořád ještě neumí s kamerou udělat nic zajímavějšího, než držet hercův obličej přesně na středu, jako by pořizovat fotku na občanku, a taky ještě pořád neumí napsat nic zajímavějšího, než "tady je hrdina a dějí se mu nahodilé věci", ale v Instalatérovi z Tuchlovic to zvládl splácat dohromady způsobem, který aspoň výrazněji neuráží váš intelekt. A nehraje v tom jeho syn, takže to je taky plus. Samozřejmě, je to sázka na jistotu skrz stoprocentní citové vydírání – jsou tu umírající matky, bité manželky, naivní hrdina s Vorlovou představou o autismu... ale Kohák, jehož obvykle moc nemusím, z toho – oproštěn od vlastního humoru – vybruslil překvapivě důstojně a docela mě mrzí, že Luboš Cafourek není lépe napsaná postava v mnohem lepším filmu. Nu což, Pelíšky to nejsou, ale nenudil jsem se, občas jsem se pousmál a nemusel jsem se stydět, že na to koukám. V neděli na Čt pohoda.

plakát

Love, Death & Robots (2019) (TV seriál) 

Těžko něco (kromě pubertální fixace na sexuální narážky) vyčítat projektu, jenž existuje pro absolutní tvůrčí svobodu – tady si prostě každý vyzobe to svoje. Co se mě týče, sice uznávám audiovizuální dokonalost, ale není pro mě stěžejní. Spíš mě otrávilo, že některé z co do zpracování nejvíc strhujících dílů příběhově buď nedrží pohromadě vůbec (The Witness), nebo se rozsypou, jakmile o nich přemýšlíte déle než deset vteřin (Beyond the Aquila Rift), a ty nejzajímavější nápady (Yogurt, Ice Age, Alternate Histories) jsou jenom hříčky s nic moc – pokud vůbec nějakou – pointou. Co se mi ale líbilo, se mi líbilo fakt hodně: komedie a přesah Three Robots, bombastičnost a upřímnost Suits, přímočará zábavnost The Dump a všechny tři military záležitosti – tak akorát patosoidní Lucky 13 a především oba brutální horory – originální Shape-Shifters i dramatická Secret War, která by si zasloužila celovečerák. A nakonec i Sucker of Souls, což je část s nevděčnou funkcí být v pořadí první ne-scifi, ale přesto – a přes inteligenci sobotního cartoonu (a pubertální fixaci na sexuální narážky)... nebo možná právě pro ni – působí jako intro k pokračování Sommersovy Mumie. Celkově dobře strávený čas a rád se podívám na druhou sérii, ale ten monstrózní hype si to klidně mohlo odpustit.

plakát

Angličan (1999) 

Stylový revenge thriller, ve kterém – vzdor převažujícím názorům – forma nezvítězila nad obsahem, ale pozdvihla ten obsah na mnohem vyšší úroveň. Děj je sám o sobě velmi přímočarý: starý britský kriminálník přijíždí do L.A. pomstít smrt dcery. A to, že je Brit, je důležité, protože angličtí kriminálníci jsou v tomhle světě mnohem inteligentnější a drsnější než ti američtí. Terence Stamp hraje v podstatě šedesátiletého cockney Parkera, takže pokud máte rádi Starkovy romány nebo Helgelandovu Odplatu, nemůžete si ho neoblíbit. A pak je tu ta forma. Soderbergh v inspiraci z pozdně šedesátkové/raně sedmdesátkové kinematografie absolutně kašle na časovou posloupnost a anarchisticky přechází mezi současným děním, flashbacky a flashforwardy (a pak si uvědomíte, že jsou flashbacky úplně všechno a je to pozdvižení a šílenství a svět hoří a tohle není spoiler!) stejně často jako mezi různými kamerovými filtry, ale vychází mu to. Příběh je naprosto koherentní a rapidní střihy pomáhají znásobit dopad emotivnějších scén. A "emotivnějších" píšu úmyslně, protože v tradici britských protagonistů tady plný rozpuk citů úhýbá chladnému pragmatismu. Je to hodně jiný Soderbergh, než jak ho znáte z Dannyho parťáků... a přesto – kamerový styl, timing vtipů i důraz na svérázné postavy, všechno už se formuje. A já jsem moc zvědavý, na jeho adaptaci Elmora Leonarda.

plakát

Čtyři pokoje (1995) 

V podstatě je to Rodriguez, pak dlouho nic... a pak všichni ostatní. The Missing Ingredient má opravdové čarodějnice a vtipné verše, ale nemá pointu. The Wrong Man má vtipnou zápletku a nic moc jiného (kromě toho, že David Proval vypadá jako Armand Assante). The Misbehavers je jednoznačně nejzábavnější, nejlépe napsaná a nejsvižněji natočená část. Má dobré nápady, geniální střih a skvělé načasování vtipů. Rodriguez ftw a vlastně jediná část, která film táhne výrazně nahoru. The Man from Hollywood má pěknou zápletku (zásluha Roalda Dahla, jež mu v titulcích vynesla pouze formální "special thanks"), ale trpí syndromem raných Tarantinovek a je příliš ukecaný a dějově příliš rozvláčný (a ty one-shoty to jenom podtrhují). Tim Roth je tahoun, hlavně v posledních dvou povídkách, kdy už může předvést i něco jiného než těkavé pohyby, ale existují lepší a konzistentnější bláznivé komedie. I černé bláznivé komedie. A ani pro ně nemusíte chodit daleko.

plakát

Blade Runner 2049 (2017) 

Nebýt toho, že Joe ve druhé polovině magicky najde přesně ten konvoj, co potřebuje, a meh konce, šel bych na pět. Snímek sice postrádá skvostnou stylizaci plakátů, ale audiovizuálně je to stejně to nejlepší, co jsem viděl za hodně dlouhou dobu – i když jednička v tomhle byla přeci jenom ještě o kus víc strhující. A nehledě na to, jak často tady postavy brečí, o podstatně větší kus fungovala v rovině emoční. To ale BR2049 nepotřebuje. Je to by design velmi chladný film, chladně prezentující násilí a držící si chladný odstup od postav – což všechno koresponduje s monumentálními, ale prázdnými a osamělými lokacemi, které ty postavy navštěvují. Žádného Rutgera Hauera a slz v dešti se tu tedy nedočkáte, ale film to vynahrazuje rovinou intelektuální a to je jeho největší plus. Děj je velmi přímočarý, ale pořád se hýbe dopředu a filozofické dialogy jsou do něj vkládány velmi účelně a vkusně. Povinné bloumání nad lidskostí replikantů je možná polopatičtější, ale to nakonec vyřešil už originál. Zato ústřední téma s naprogramovanými vzpomínkami a pochybnostmi o vlastním původu – opět podané velmi účelně, bez zbytečné sebezahleděnosti – je výrazné pozitivum a zdroj stupňujícího se napětí. I díky tomu těch 160 minut pocitově rozhodně 160 minut není. Za mě velká spokojenost. Historický milník jako jednička to není, ale důstojný sequel určitě ano. A z těch natočených po XX letech snad i ten vůbec nejdůstojnější.

plakát

Howl (2015) 

Největší hvězda tohohle projektu je Adam Biddle – geniální DOP, utopený v DTV béčkách. Samotný Howl... meh. Překvapivě to dost (sice přepáleně, ale stejně) pracuje s postavami, má to solidní CG, hodně krve a slušný soundtrack (hlavně poslední skladba vykrádající 28 dní poté je moc pěkná), ale taky to umí být utahané, má to scénář a režii, které kolísají od solidního průměru k naprosté pitomosti, a má to herce, kteří kolísají od solidního průměru k netalentovanému dnu. Příjemně překvapil Ed Speleers, jenž dospěl do podoby staršího bráchy Tarona Egertona (a mladšího bráchy Simona Bakera), zklamal (nikoliv vlastní vinou) Sean Pertwee, jehož si zřejmě filmaři mohli dovolit jenom asi na tři scény. Podobně i vlkodlaci a všechno ve vlaku vypadá docela dobře, ale všechny animované i neanimované exteriéry pokud ne přímo amatérsky, rozhodně – řekněme – velmi stylizovaně. Zmatečné akčnější části raději přejdu. Tragédie to není, ale od bývalého kolegy Neila Marshalla bych čekal trochu jiný (a zábavnější) level.

plakát

Démoni 2 (1986) 

Stejný scénář, stejní herci, jiné lokace. Bava na to měl rok a přesně tak to vypadá – uspěchaně. Přitom začíná to dobře – zasazení do hotelu je super, záhadné televizní vysílání je přesně tak tajemné jako film v jedničce a je tu dost hororu i gore i dobré muziky. Jenže většinu stopáže démoni akorát zmateně pobíhají z patra do patra, sice pořád v doprovodu dobré muziky, ale bez jakéhokoliv fun-factoru a gore a fun-factoru pramenícího z gore. Snaží se to být víc hororové než předchůdce, jenže se to tomu daří opět jen ze začátku, než nastoupí ten úmorný PG-13 prostředek (protože přesně to od pokračování italského Evil Deadu chcete, že jo...). A navíc to moc nefunguje ani jinak – co mohly být ikonické scény (schodiště), je natočeno z přílišné dálky, značnou část děje koukáte na to, jak lidé jedou v autě... a pak se vybourají a nemá to nic společného s démony, jsou tu (přeobsazení) pankáči jako v jedničce, ovšem protože je to PG-13, neuvidíte kokain ani kozy (a pak se vybourají a nemá to nic společného s démony), má to náběh na závěr, který by to pro mě skoro vykoupil... ale nemá to koule ho odpíchnout, a co je nejhorší – ten zasraně otravnej upištěnej gremlin. Ale má to trvanlivějšího Bobbyho Rhodese, takže to je zase plus. Dívat se na to dá, ale ve vesmíru, kde existuje dokonalost prvního dílu, si to místo na slunci obhajuje jen těžko.

plakát

Tichá zuřivost (1982) 

První polovina je o tom, že šerif vyhání z města motorkáře a má tak hloupej milostnej vztah, že ho scenárista musel napsat podle pravdy. Druhá polovina je vykalkulovaná kopírka Halloweenu a Pátku třináctého. Celkově docela kompetentně natočené (hlavně asi vlivem toho Halloweenu – celkově je tu hodně one-shotů a pasáží z pohledu vraha), s pěknou hudbou a mnohem míň hloupými postavami, než by se dalo čekat. Je sice úsměvné, jak neustále naráží na záporáka, kamkoliv se pohnou, ale popravdě do obhajoby zrovna tohohle někdo vložil hodně snahy – a dává to smysl. Spíš to trpí úsměvnými momenty v akčních scénách, kdy je postavě Chucka Norrise úplně jedno, jestli to jeho holka odsere (takže ji – v nejvíc wtf scéně – klidně vyhodí za jízdy z auta, a když se pověsí záporákovi na záda – aby Norrisovi pomohla –, sundá je oba dva), a karate zúčtováním na konci. Jinak je ale Norris docela v pohodě a dokonce má i jednu legitimně badass scénu. Jenom škoda té nerozhodnosti, jestli to chce být hororový film, nebo Chuck Norris vehicle. A toho otravného – a nekonečného jekotu (seriózně, co je se ženskýma v tomhle filmu?). A té první půlky. Prostříhat ji, věřím, že by to upoutalo podstatně víc. A možná by došlo i na pár sequelů.

Reklama

Reklama