Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Drama
  • Krimi

Recenze (1 357)

plakát

Avengers: Endgame (2019) 

Infinity War byl vesmírný Barbar Conan. Endgame jsou časoprostoroví Dannyho parťáci. Má to svoje problémy – z Thanose je úplně jiná, mnohem méně zajímavá postava, Captain Marvel devalvuje oběti všech ostatních, mělo by to větší drajv, kdyby to z Dannyho parťáků zkopírovalo i plánovací pasáž a trestuhodně tomu chybí scéna, ve které by si Rocket a Star-Lord podali ruce jako Dutch a Dillon v Komandu ("Quill, you sonovabitch!"), ale to vlastně ani problémy nejsou. A i kdyby byly, naprosto by je převálcovalo všechno ostatní – DÁL SPOILERY! – začátek s Hawkeyem, začátek s Iron Manem, skok o pět let do budoucnosti, Ant-Man v postapo New Yorku, tlustej Thor, přerostlej Banner, cokoliv se Spider-Manem, návraty k událostem z minulých filmů, finální bitva dalece překonávající cokoliv, co jsme v marvelovkách dosud viděli – kapitán America s Thorovým kladivem je nejvíc epická věc ve vesmíru... Čekal jsem, že to bude monumentální. Nečekal jsem, že to na mě bude fungovat až takhle moc. Není to lepší než IW. Ale zábavnější a emotivnější? No kurva! Tohle rád uvidím znova. Skvělý zážitek a skvělé zakončení. A skvělý setup pro Jamese Gunna. Fat Thor and the Guardians of the Galaxy? Nemůžu se dočkat!

plakát

Všechno nejhorší 2 (2019) 

Méně humoru, méně hororu, víc sci-fi. A víc nedořešených věcí (časoprostorový Ryan, Danielle). A víc nesmyslných věcí (elektrárna). Pořád je to díky skvělé a vtipné a akční a krásné Jessice Rothe dostatečně poutavé, jenom už to logicky není tak svěží a ani to (už nelogicky) nemá tolik nápadů. Přestože zápletka je jiná, stejně se vlastně jedou znovu události jedničky, jenom v alternativní dimenzi a s lehce proházenými rolemi. A i když to na jedničku přímo navazuje a má to slibný začátek, nijak to s ním nepracuje a bohužel to kvůli okamžitému návratu do známých vod a absenci vývoje hrdinky (ne že by se to nesnažilo, ale i s ní to dělá znovu to samé, a protože už začíná jako hodná holka, postrádá to jakýkoliv smysl) celé působí spíš jako prostřední část filmu než samostatně stojící věc. A to polopatické vysvětlení jednoduchého způsobu, jakým bude Tree svoji situaci řešit, zatímco to, co byste opravdu vysvětlit chtěli, zřejmě žádné vysvětlení nemá, je na pěst. Ale zábavné (byť o něco míň) je to pořád, Jessicu Rothe to má taky pořád a sebevražedná montáž je bezva i přes obludné CG. Jenom doufám, že jestli bude trojka (podle Jasona Bluma spíš ne, ale vyloučeno to prý není), napíše ji zase Scott Lobdell. Landonovy kvality zcela očividně leží někde jinde.

plakát

Mercy Black (2019) 

Začátek: Falešná lekačka–falešnálekačka–noční můra–falešná lekačka. Už Blood Fest nebyl žádná hitparáda a Mercy Black je přímo mizérie. Žádné napětí a většinou žádná atmosféra. Jenom učebnicově převyprávěný Slender Man. Bez invence a bez čehokoliv, co by vůbec ospravedlňovalo jeho existenci. Scénář, pracující s premisou, že když dostatek lidí na věří na monstra, monstra se stanou skutečnými, by byl přinejlepším tuctový, kdyby nebyl tak hloupě nesoudržný, ale ani to by film nezachránilo. On totiž selhává i ve své kategorii spotřebních hororů. Vyloženě se tam nabízí spousta míst, kde by schopnější režisér zaválel s fungující lekačkou a udělal z toho – když už nic – alespoň wanovskou horskou dráhu. Egerton se ale absolutně nechytá. Ze zamýšleně děsivých momentů je děsivý jeden (katatonická dívka) a zbytek nejenže vás nechá chladnými, ale ještě ho pak podkope směřování příběhu, který se neumí rozhodnout, jestli bude legitimní horor, nebo psychologický thriller. A obojí samozřejmě bez jasně stanovených pravidel. Ve výsledku tu tedy máme kotel postav, z nichž některé věří na Mercy Black a vidí ji, jiné nevěří na Mercy Black, ale také ji vidí, další na ni věří, ale nevidí ji a ještě další na ni nevěří a nevidí ji, ale stejně umřou. To všechno v podání ochotnického divadla a minimálně ze čtyřiceti minut ve třech místnostech toho nejnudnějšího domu v Texasu. Plusy: Kamera. Když se dění ve druhé polovině přesune do exteriérů, působí to hezky podzimně. To je všechno. Konečně můžu u něčeho říct, že pátý díl (Ghouli) jedenácté řady Akt X je lepší. A to fakt není nálepka, kterou byste na svém filmu chtěli mít.

plakát

Zmrtvýchvstání (1991) 

Nejvěrnější adaptace Lovecrafta, co jsem viděl. Děj je přesunut do současnosti, ale jinak jsou změny oproti předloze – povídce Případa Charlese Dextera Warda – minimální. A to i co se týče narativního stylu, který porušuje všechny zásady "slušné" filmařiny – je tu hodně voiceoverů, expozice (připravte se na postavy pravidelně čtoucí deníkové zápisky), flashbacků a flashbacků ve flashbacích (... a nakolik to je celé vlastně flashback – jop). Čili to obsahuje všechno, co Lovecraftovy texty a stejně jako v Lovecraftových textech to funguje, přestože by nemělo. A stejně jako ony je to taky tajemné a napínavé a probouzí to ve vás zároveň fascinaci i strach z věcí nepopsatelných a nevyslovitelných a nepojmenovatelných. Tomu ostatně napomáhají i lokace a kamera – obojí působí velmi atypicky, skoro bych řekl Evropsky – jako pozdní filmy Stuarta Gordona. Každopádně, pro příznivce HPL úžasná věc. Nemluvě o tom, že Chris Sarandon si to dává jak pán. Z O'Bannonových režijních počinů ten obskurnější, ale rozhodně lepší!

plakát

To (2017) 

Škoda že to nakonec nedělal ten Fukunaga. Ve staré verzi je hodně charakterových věcí a málo strašení. Tady je strašení dost, ale zase není moc strašidelné, a charaktery jsou zestručněné na: "Bill – vůdce, hledá bráchu" "Richie – mluví sprostě, má strach z klaunů" atd. Navíc jak je těch postav hodně a film se vám je snaží v první hodině všechny představit včetně jejich strachů, aby měli v později co překonávat, působí ta první polovina dost fragmentovaně a uspěchaně. Jak se to ve druhé trochu najde a tempo zpomalí, začne to fungovat trochu líp – i když to pro změnu sklouzne do monumentální prezentace, která ale jenom zvýrazňuje, jak prostý děj to ve skutečnosti sleduje. Že se postavy pochlubí, že všechny pravidelně vídají obludného klauna až asi po hodině, a že minimálně tři tam jsou úplně zbytečně, mi tolik nevadí. Spíš mě mrzí, jak schematicky se film odvíjí. Má sice pěknou kameru, ale obsah je naprosto učebnicové: Kamarádi se mají rádi–první konfrontace–kamarádi se nemají rádi–něco se stane–kamarádi se usmíří–druhá konfrontace + každých deset minut vložte Pennywise. Potěšilo mě, že to nepřetéká lekačkami. Problém ale je, že to nepřetéká ani ničím jiným. Má to občas bezva nápady na děsivé scény (maňásek), ale zase je to nedovede adekvátně vytěžit. Nemá to atmosféru, není to napínavé a i Pennywise v rukou jinak talentovaného Billa Skarsgårda působí, jako by se Tim Curry pokoušel imitovat Ledgerova Jokera. Navíc sebou ve svých scénách obvykle zrychleně škube nebo zrychleně skáče do kamery... prostě dělá to, co rychle vyčpělo s remakováním japonských hororů před dvaceti lety. Velká finální bitva potom disponuje střihem na úrovni Taken, takže z ní nevidíte skoro nic, a z Pennywise je v závěru tvor vyloženě ubohý. Což je ale dost možná věc předlohy – netuším, ještě jsem ji nečetl. Každopádně mi přijde, že se To vždycky samo podkope. Dokonce i fakt, že to má rating R. Skvělá zpráva. Až na to, že brutální scény jsou buď samoúčelné (jatka), nebo tu brutalitu dotáhnou za hranici absurdnosti (všechno ostatní, kde teče krev). Těch pětatřicet mega je na tom vidět, nenudí to (byť za cenu toho, že to vedle Kingova opusu působí jako stodvacetistránkový pulp), herci jsou obecně famózní, funguje tomu zaláskovaný trojúhelník a má to skvělé triky, ale ve výsledku mi to nepřijde o nic lepší nebo horší než Wallacova adaptace, a už vůbec ne jako záležitost, u které by mi trhalo žíly, že jsem na ní nebyl v kině. Uvidíme, jestli tuhle moji perspektivu nějak převrátí sequel. Insidious 2 se to povedlo.

plakát

Superhvězda z Francie (2019) (TV seriál) 

Obsahuje lehké spoilery. Jsem dokonale zmatený. Je to dobře natočené i zahrané, má to zábavnou premisu a dobré tempo... ale má to taky tak neskutečně odpudivé postavy, že mě bolelo na to koukat. Gad je totální narcista, jeho exmanželka klišovitá hollywoodská panička s potřebou absolutní nadvlády nad vším a jejich syn jednorozměrný rozmazlený fracek, co posuzuje lidi podle prospěšnosti své kariéře. A nic z toho není nadsazené nebo brané jako parodie. To, jestli jste dobrý nebo špatný člověk, je zde posuzováno podle toho, jak moc jste slavný. Jediná (zřejmě omylem) dobře napsaná a sympatická postava, je Jason Alan Ross, kterého nejen hraje nejlepší herec, ale taky projde vývojem a za celý seriál neudělá nic špatného. Naopak, naprosto nesobecky se vzdal herecké dráhy, snaží se vyhovět ženě, již z nějakého důvodu miluje, a pomoct se uplatnit adoptivnímu synovi. A všichni při tom po něm šlapou a jebou ho za prostou existenci. A když konečně udělá něco pro sebe, což ještě ke všemu odstartuje Gad léčkou, nikdo ho nepodpoří a chytne zjeba ještě většího. Nechápu, co si lidé, co tenhle seriál napsali, mysleli. Nebo jak moc musejí být odtržení od reality. Dokonce ani poslední díl, jakkoliv vykupitelsky se tváří, to nijak nevylepší. Gadovi se sice uzavře jakýsi příběhový arch, ale to nijak výrazně neovlivní ani jeho, ani nikoho jiného s výjimkou Jasona. Gad je přesně v takové situaci, jakou si zaslouží. Tím to mělo skončit. Místo toho Gad je v situaci, jakou si zaslouží, ale skrze ni najde způsob, jak být sám sebou. Což znamená, že je pořád stejný narcista, ale už zase dělá komedii (která je jinak v jeho rodině sprosté slovo a on se jí vzdal pro dobro všech – aka další dafuq), a protože všichni komici musí nutně pocházet z nuzných poměrů a deprese, najednou jsou jeho vtipy vtipné i pro Američany. To je všechno. Dvě hvězdy za JAL – opravdového hrdinu s opravdovým vývojovým archem. Který to ale jako vedlejší postava bohužel nezachrání.

plakát

Duchařský příběh (1981) 

Oldschoolová duchařina s pulpovostí Amicusu a produkčními hodnotami Changelinga. A nejvíc zavádějícím českým plakátem ever. Užil jsem si to moc – díky zamotanému příběhu, více časovým rovinám, creepy atmosféře a skvěle budovanému napětí. A taky Fredu Astairovi, který tu vypadá jako John Carradine. Škoda jen, že tajuplnou femme fatale hraje Alice Krige, což je bezpochyby skvělá herečka, ale ze všech žen v tomhle filmu ta neméně sympatická.

plakát

February (2015) 

Chytrý a chytře natočený horor, který jede na znepokojivou atmosféru a buduje napětí až do skoro nesnesitelné míry... a pak vám dá efektivní a tolik zasloužený release, jímž všechny části nelineárně vyprávěného příběhu zapadnou do sebe. Pokud u toho zapojíte hlavu, uvědomíte si, o co jde, už asi v půlce. Ale na to film sází a naprosto jistě vám pak tu skládačku dokresluje. Vlastně je to stejná situace jako třeba u Šestého smyslu – máte všechny stopy a náznaky, a jak s nimi naložíte, je na vás. A napodruhé je zážitek z filmu ještě lepší, protože máte novou perspektivu a dovedete ocenit všechny detaily, co jste předtím nepochytili. Kiernan Shipka tomu naprosto vládne v poloze přesně opačné, než jak ji teď známe z Netflixu, podpořená vždy skvělou Emmou Roberts a Oz Perkins to celé má pevně v rukou a dělá mnohem zajímavější volby než Aster s tematicky podobným Hereditary. February je mnohem lepší. Škoda, že s vydáním netrefilo ten pravý čas.

plakát

Potichu (2019) 

Kvalitní herci, krásné lokace, skvělá kamera... ale film blbej jak necky. A Quiet Place jsem neviděl, takže premisa mě nijak neuráží – navíc je to natočené podle knihy z roku 2015. Co mě uráží, je, že se The Silence neumí řídit vlastní logikou, mění pravidla podle podle potřeby a dvacet minut před koncem hodí lacinou nábožensky motivovanou výhybku, jejíž záminkou je navíc věc absolutně nepodepřená žádným smyslem nebo důvodem. O konání postav nemluvě. Jediný, komu jde trochu fandit, je Stanley Tucci, jenž aspoň občas dělá trochu pragmatická rozhodnutí. Jinak na všechno, co se tady děje, koukáte a říkáte si: "Proč?" Proč lidé paralelně komunikují znakovou řečí a normálně mluví? Proč komunikují ve znakové řeči s postavou, co umí normálně mluvit a odezírat? Proč dělají znakovou řeč ve videohovoru, když mají ruce mimo záběr? Proč paralelně komunikují znakovou řečí a normálně mluví postavy bez hendikepů s postavami bez hendikepů? Proč dělají rámus, kdy nemají, a naopak, proč nedělají rámus, když by jim to zrovna mohlo pomoct? A především – proč nenechali zapnutou tu štípačku na dřevo, do které se monstra dobrovolně vrhala, nevyřešilo by to celý problém? Celé to působilo strašně uspěchaně a televizně. Jako všechny ty filmy od Syfy s vražednými pavouky a netopýry a Edwardem Furlongem. Produkční hodnoty to sice má větší, ale co do vývoje příběhu a CG si s nimi nezadá. Jenom nevím, jestli je to spíš vina scenáristů, režiséra, nebo předlohy. Tim Lebbon je typ spisovatele, co píše bestsellery na zakázku – enough said. Na druhou stranu, i spisovatelé, co píší bestsellery na zakázku, bývají inteligentní lidé, zatímco bratři Van Dykové napsali Vlkodlaka: zabijácký virus a – ač možná geniální kameraman – Leonetti režíroval Mortal Kombat 2 a Annabelle, takže... taky asi enough said. Mít to v ruce někdo s pevnou vizí, kdo by nenechal všechny zajímavé nápady vyšumět do ztracena, mohlo to být fakt super. Potenciál tu byl. Takhle jsou na tom nejlepší úvodní titulky. Použity v seriálu by určitě dostaly nějakou cenu.

plakát

Book of Monsters (2018) 

Na 2,2 milionu (CZK) dobrý. Jasně, vypadá to lacině a chtělo by to vykašlat se na ty neustálé close-upy a vypilovat střih (ve filmu se vyskytuje měňavec a v jednu chvíli to skočí od něj k postavě, co napodobuje, takovým stylem, že není poznat, že se aktér změnil – a záměr to fakt nebyl, jeden zrovna táhne mrtvolu a druhého honí monstrum), ale herci jsou fajn, příběh se moc nevleče (i když scénář rozhodně není moc chytrý, viz postava, co perfektně rozumí angličtině, ale schytá to kvůli tomu, že stejně mluví německy) a monstra mají super design. A není tam CG, haj hou! Tak snad tvůrci vyberou dost peněz na pořádný sequel!

Reklama

Reklama