Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Drama
  • Krimi

Recenze (1 357)

plakát

Mořská horečka (2019) 

Obsahuje lehké spoilery. Trpím podivnou fascinací irskými horory, takže jsem na tohle byl zvědavý, ale čím blíž závěru, tím byl bohužel můj názor víc a víc negativní. Je to pěkně natočené, herci jsou v pohodě (potěšil velmi umírněný Dougray Scott), zápletka sice standardní, ale funkční izolace-nákaza-paranoia – to na mě funguje vždycky. Problém je, že Neasa Hardiman je mnohem lepší režisérka než scenáristka. Potlačit pochyby o fanatické pověrčivosti námořníků ještě není tak těžké, ale právě ta funkční izolace-nákaza-paranoia se vůbec nevyvíjí plynule, ale ve skocích bez pořádného buildupu, a což vás pokaždé z děje spolehlivě vytrhne. Na druhou stranu ale pořád ještě ne tak hrozně rušivé jako to, co postavám ve vypjatých momentech leze z pusy. A zatímco na začátku vás přes IQ klepne jenom kapitánova wtf pobídka, aby se hlavní hrdinka šla potápět za neznámou věcí, která rozežírá loď zvenčí, ve dvou třetinách už máte pocit, že půlka posádky by radši měla být zbavena svéprávnosti... což tedy trvá jenom do závěru, kdy se ukáže, že jsou idioti úplně všichni. A nejhorší je, že vy sice obvykle chápete úmysl dostat tam specifickou krizi (např. dostat se na pevninu a zachránit umírajícího člena posádky vs. nechat umírajícího člena posádky umřít, ale aspoň neriskovat, že nakazíme další lidi), ale obě strany konfliktu pravidelně argumentují naprosto bezcitně a nesmyslně (a nikoho ani nenapadne doplout poblíž přístavu a nechat pobřežní stráž zavolat CDC). Což by mě takhle zpětně asi nemělo překvapovat, nakolik se tu víc věcí (ztráta vysílačky hned na začátku) děje jenom proto, že to situace vyžaduje a nikdo nepřišel na to, jak to provést trochu přirozeně (loď se zastaví na místě a z nějakého důvodu neupevněná vysílačka spadne – ke všemu proti setrvačnosti). Záběry na moře jsou fajn, ale na napětí a atmosféru třeba Carpenterovy Mlhy si to ani nesáhne. O letošním Underwater nemluvě.

plakát

The Vast of Night (2019) 

Je to jako flashbacková epizoda Akt X režírovaná Stevenem Spielbergem – v tom nejlepším slova smyslu. Sympatické charaktery, jistá kamera, podmanivá muzika, konspirační zápletka, hutná atmosféra a přetrvávající pocit, že jste na hranici objevu, který může být tou nejúžasnější věcí na světě... nebo, jakmile překročíte určitou hranici, tou nejhorší. K tomu naprosto excelentní přechody mezi hřejivými interakcemi hlavních hrdinů, nadšení pro dobrodružství a hororovými buildupy a jejich nečekanými vyústěními, všechno směřující k poetickému a vizuálně strhujícímu finále. Úžasný film.

plakát

Scream and Scream Again (1970) 

Technicky je to jeden ze dvou filmů, ve kterém si spolu zahráli Peter Cushing, Christopher Lee a Vincent Price. Realita je ale taková, že všichni hrají vedlejší postavy (Cushing je na plátně asi minutu, Lee ne o mnoho déle a Price výrazněji zasáhne do děje až v závěru) a jenom dva z nich (Lee a Price) se v nějaké scéně potkají. Většinu stopáže přes poutavý plakát sledujete Alfreda Markse a Christophera Matthewse – a oba odvádějí skvělou práci, jenom prostě budete zklamaní, pokud jste se těšili na koncert tří legend. Zápletka sama o sobě není ani tak chaotická, jako že spíš dost dlouho trvá třem příběhovým rovinám se protnout. To protnutí ale dává perfektní smysl a vysvětlí úplně všechno, takže podle mě si v tomhle ohledu film spíš než kritiku zaslouží uznání, že dovede být nepředvídatelný až do konce. Za co si zaslouží uznání podstatně méně, je, že linie s pronásledováním vraha, která dostala o nepřeberně víc prostoru než dvě zbylé, je ta nejnudnější. Ne proto, že by byla nezajímavá, ale proto, že v ní zase nejvíce prostoru dostala zbytečně natahovaná akční pasáž, jež (alespoň z dnešního pohledu) funguje jedině jako dokonalý nárazník ději a způsobuje, že i při devadesátiminutové délce snímek působí utahaně. Výsledek je vlastně přesně takový, jak se od adaptace pozdně šedesátkového morzakoru vydaného pod sdíleným pseudonymem dalo čekat: not great, not terrible. Ale kvůli nešťastné propagaci přes trio Cushing-Lee-Price bude Scream and Scream Again navždycky jenom "ten druhý – a mnohem horší – film", ve kterém si tihle pánové spolu zahráli. Což je trochu škoda, protože o tomhle on nakonec vůbec není.

plakát

Arkansas (2020) 

Klobouk dolů. Sice jsem se na to těšil, ale že Clark Duke přijde s takhle jistým a osobitým debutem, jsem vážně nečekal. Poklidným tempem, rytmem dialogů a prací s tichem (a pochopitelně účastí Vince Vaughna) mi to nejvíc připomínalo filmy a knihy Craiga Zahlera, především Dragged Across Concrete. Má to správně jižansky bizarní zápletku, zajímavé charaktery i strukturu, funguje tomu napětí, humor i zvraty a umě to úročí připravené motivy ("Nechcete koupit mrtvolu?") – zkrátka jestli máte rádi kriminálky ze zapadákova jako Hap and Leonard nebo Justified, Cormaca McCarthyho, Joea R. Lansdalea nebo i Kena Bruena, je tohle jasná volba. Jdu si koupit knihu a doufám, že se Duke v žánru natočí ještě spoustu dalších filmů. Tohle byla fakt pecka.

plakát

Vyproštění (2020) 

Film, ve kterém Chris Hemsworth zabije chlapa jiným chlapem. Hodina a tři čtvrtě prakticky nonstop drsné, brutální akce v přelidněných ulicích exotické Dháky. Scenáristicky je to sice celkem předvídatelný standard, který nevyrukuje s ničím novým, ale filmařina je na úrovni Černého jestřábu a akční scény na úrovni Johna Wicka nebo Atomic Blonde – skvělé choreografie, spousta one-take pasáží, každou ráno skoro cítíte, mwah! Kaskadéři přebírající režisérské otěže ftw. Takhle měl vypadat poslední Rambo.

plakát

Templář (2011) 

První půlka je svižná, přímočará men-on-a-mission akčńárna. Druhá půlka je utahané čekání, až ti Francouzi konečně přijedou, které bůhvíproč ovládla podzápletka o nadržené šlechtičně. Ale pár na pár bitev a dojemných i vtipných momentů se taky dostane, takže je to snesitelné. Co je snesitelné o poznání méně, že ty bitvy jsou stylem plně poplatným roku 2011. A přestože kameraman trpěl méně pokročilým parkinsonem a střihač disponoval menší zásobou kokainu než kolegové od Taken nebo Quantum of Solace, pořád je to slušný stihomam. A ohromná škoda, protože herci/kaskadéři měli zcela očividně nacvičenou choreografii, která mohla být v kombinaci s jaksepatří brutálními efekty fakt super. Takhle vás z toho sice nejspíš nerozbolí hlava, ale pořádně si užijete jenom to druhé. James Purefoy ve formě ze Solomona Kanea tomu jako templářský stroj na zabíjení každopádně kraluje, Brian Cox si takhle moc užil snad jenom Red a Jasona Flemynga a hlavně Vladimíra Kulicha jako (opět oholeného) vůdce vikingů je vždycky radost vidět. Nebýt té kamery (a desaturovaných barev), klidně bych to – už díky tomu Kulichovi – doporučil jako double feature s McTiernanovými Vikingy. Takhle ale důvodů, proč na Ironclad koukat, když žijeme ve světě právě s těmi McTiernanovými Vikingy, zase tolik není.

plakát

The Last Man on Earth (1964) 

Bezútěšné atmosféře rozhodně prospívá černobílá a evropské kulisy, ale jelikož upíři v tomhle filmu jsou spíš zombie a prakticky pro protagonistu nepředstavují nebezpečí, není to bohužel prvních třicet čtyřicet minut moc napínavé. Mnohem zajímavější to ovšem začne být, když nastoupí flashbacky a celá ta věc se šířícím se virem, který může nebo nemusí měnit lidi na upíry, reakce hrdinů na tohle zjištění a depresivní způsob, jakým se s ním společnost pokouší bojovat (což bylo extra zvláštní, jelikož jsem si nejdřív vůbec neuvědomil, že se chystám koukat na film o epidemii uprostřed epidemie). A potom samozřejmě přijde skvělý zvrat, předcházející závěrečné akční pasáži a ještě mnohem depresivnějšímu vyvrcholení. Není to nejlepší film na světě, ale rozhodně má i dnes co říct – ať už jako moderní variace poeovského hororu, nebo jako alegorie toho být outsiderem. A potom je tu samozřejmě fakt, že takových 98 % stopáže kamera sleduje Vincenta Price. A to je myslím argument úplně nejsilnější.

plakát

Cursed Films (2020) (TV seriál) 

Série s nekonečným potenciálem a zavádějícím názvem. Jakékoliv kletby a pověry jsou většinou těžkopádně přeglosovány hned na začátku a místo toho se to věnuje věcem typu jak Vymítač ďábla ovlivnil život Lindy Blair nebo smrt Heather O'Rourke. Přistupuje to k věcem skoro výhradně ze sociologického hlediska – nebo se to o to aspoň pokouší, ale na ploše pětadvaceti minut to holt nemá dost prostoru ty jevy plně rozebrat – a spíš než dokument o nadpřirozenu nebo víry v nadpřirozeno je to tedy taková 13. komnata lidí, co měli něco společného s některými z nejslavnějších hororových filmů. Forma je dost volná, nemá to jasně daný směr a klidně to skočí od toho, jaký je Friedkin tyran, k ukázkám opravdového exorcismu (asi nejzajímavější část, která by si ale zasloužila vlastní, mnohem delší dokument), takže ve výsledku je taky dost těžké v tom najít, co se to snaží říct. A to, co se to snaží říct, kromě toho, že to nemá moc společného s kletbami a pověrami, obvykle bohužel nemá ani moc společného s těmi filmy. Na druhou stranu, i ta 13. komnata lidí, co měli něco společného s některými z nejslavnějších hororových filmů, je zajímavá, díky té zmíněné pětadvacetiminutové ploše to nemá šanci nudit a po technické stránce si to nezadá s dokumenty od Netflixu. Jenom by bylo hezké, kdyby se to nevydávalo za něco jiného. | UPDATE: Epizoda o Omenu je přesně to, čím tenhle seriál měl být celou dobu – soustředěnou studií divných okolností týkajících se určitého filmu. Vyjadřují se k nim lidé, co na něm pracovali (dokonce možná přijde i Richard Donner), pedagogové a autoři zabývající se fenoménem víry v nadpřirozeno a funkcemi mozku a samozřejmě i praktikující okultisté. Snad se zbývající díly ponesou spíše v tomto duchu, než ve stylu prvních dvou.

plakát

Terminátor: Temný osud (2019) 

"I am reliable. I'm a very good listener. And I'm extremely funny." Samoúčelná, protiřečící si slátanina s asi tak stejně dírami jako Genisys a stejně zoufalá jako scenárista snažící se vysvětlit, jak to, že si ženská žijící s terminátorem nevšimla, že žije s terminátorem. Bez napětí, bez atmosféry a bez emocí, zato s tuctovou hrdinkou (jejíž charakterový arch je být vyděšená/náhodně pronášet motivační proslovy) a superhrdinsky megalomanskou digibordeloidní akcí, na kterou tvůrci nejenže neměli dost peněz, takže vypadá dost béčkově, ale navíc ji ovládly closeupy a je tak hekticky sestříhaná, že i kdyby na ni dost peněz měli, stejně si ji neužijete. Tedy kdyby vás jako superhrdinsky megalomanská digibordeloidními akce v kontextu terminátora vůbec brala. O tom, že terminátoři nic neváží, skáčou salta jak čamrdy, létají kilometry, případně plavou nemluvě. A o tom, že dvě části hlavního kvartetu jsou tu úplně zbytečně jakbysmet. Jinak tady samozřejmě opět máme budoucnost bez Skynetu... ve které lidi sice taky holokaustuje AI, ale je to úplně jiná AI. Která se chová stejně. A taky vyrábí terminátory. A opět tady máme i remix "I'll be back!", utržených rukou a všech těchhle skopičin. Gabriel Luna překvapivě solidní, hlavně proto, že neSkynet konečně zase vyrobil infiltrační jednotku opravdu schopnou se někam infiltrovat (mimochodem, chlastací hra: dejte si panáka pokaždé, když Rev-9 rozbije čelní sklo auta, náklaďáku, helikoptéry nebo letadla). Nejhorší postava překvapivě neuvěřitelně otravná Sarah Connor, nejlepší podle předpokladu (a přestože patří k těm dvěma zbytečným postavám – v podstatě je tu jenom proto, aby aspoň někomu fungovaly vtipné hlášky) Carl. Chtělo to mnohem menší měřítko bez nonstop akce a aby to bylo jenom Grace nebo Sarah a Dani (když už tam nemůže být ten John) vs. Rev-9. Tohle se tak strašně snaží být Avengers (i v rádoby zábavných dialozích), až to mlátí dveřma. A vůbec to tomu nesluší. A ta nucená pointa ("Nemáš porodit žádného muže, který by zachránil lidstvo..."), kterou vás to bez jakékoliv subtilnosti a inteligence mlátí po hlavě (kdyby vám jako od začátku nebyla jasná) už vůbec ne. Nu což. Člověk by si taky myslel, že po 35 letech protagonisté konečně přestanou na terminátory střílet z pistolí, nebo že si budou pamatovat, že T-800 má v sobě nukleární reaktor – a ono taky ne. Tim Miller se může jít bodnout i se svými výkřiky na Twitteru. Smiřte se s tím, že tahle značka má jenom dva dobré díly a nechte ji konečně bejt.

plakát

Impractical Jokers: The Movie (2020) 

Film pro fanoušky seriálu. Nakonec, ono je to lautr to samé, jenom jsou výzvy proloženy skeči a rámovány deseti minutami příběhu o tom, jak Jokeři jedou na párty s Paulou Abdul. No a jinak je tam úplně všechno, co čekáte – kočky, Salův táta, Jaden Smith, hasiči, Murray v tangách, Joey Fatone, softcore porno Brianových rodičů... Joe v jeskyni je to nejlepší, co kdy v Impractical Jokers bylo, a navíc se dozvíte, co Murr dělá po nocích. Takže jo, pro příznivce seriálu jasná volba. Ale kdo jiný na to taky bude koukat, že jo.

Reklama

Reklama