Raziel_cz

Film, kterým si The Raid 2 přál být. Akce jede v podstatě non-stop a zápletka je jenom motorem pro další vraždění – ale ten motor a všechno kolem je tak kouzelně wooovsky patetické (říkal tu někdo Bullet in the Head?), že to Tjahjantoovi stejně sežerete. A i kdyby náhodou ne, prim stejně hraje výjimečná choreografie ve skvěle natočených (nečekaně dynamická kamera to zvedá ještě o level výš, a přitom je to tak jednoduchý trik), dravých a megabrutálních přesdržkách, kde lidem stříká z krku krev po litrech a survival jatka tři a dítě vs. padesát na mačety je jenom rozjezd. Joe Taslim je můj nový oblíbený indonésky drsňák a od Tjahjantoa se toho rozhodně chystám nakoukat víc. Jestli to bude aspoň z půlky tak dobré jako tohle a (napůl Evansovo) Safe Haven, zklamaný určitě nebudu!

Audiovizuálně orgastická fúze crime caperu a dokumentu, která se nebojí humornou první polovinu vyvážit fakt drsnou a depresivní polovinou druhou. Protagonisté o loupežích moc neví, takže jenom čekáte, kdy se věci obrátí posraným navrch – a když na to dojde, je to jako sněhová koule valící se do pekla. Lidé přijdou k úrazu, a není z toho dobře nikomu. Proložení rozhovory se skutečnými lidmi, na jejichž vzpomínkách je příběh založen, je nijak neruší – naopak je podle mě na American Animals tím nejlepším. Reální (především) Spencer a Warren si často odporují a pochybují o slovech i motivech toho druhého a snímek to důvtipně reflektuje přímo za běhu (např. se dohadují, jak vypadal člověk, s nímž jeden mluvil a druhý na ně koukal z dálky, a jeho vzhled ve filmové rekonstrukci se úměrně tomu mění). A samozřejmě, slyšet přímo od nich, co mají říct k událostem ve zmíněné druhé polovině je přesně tak devastující, jak asi tušíte. Výjimečný zážitek a nemůžu se dočkat, s čím milovník bizarních skutečných příběhů Bart Layton přijde příště.

Mnohem míň bad-ass, než se podle brokovnicového plakátu zdá. Michael Caine je sice drsňák jedna radost a líbilo se mi civilní zasazení, ale už o poznání méně se mi líbilo, jak málo se tu toho děje. Co se týče postav, můj dojem je, že to jde dost v tradici Raymonda Chandlera – takže všichni jsou divní, mají tajemství a především ženy se nechovají moc pochopitelně. Což... v dnešní době radši nebudu rozvíjet. Každopádně, ty bezmála dvě hodiny se dost vlečou, akce moc není, a ta, co je, zase nijak neokouzlí. Chápu, že je to o zmaru, padání do hlubiny, marné snaze a tak, ale nihilistické myšlenky se imho dají šířit mnohem zábavněji.

Nahláškovaný, zběsilý a krví nasáklý twist na všechna westernová klišé. Místy jsem měl skoro pocit, jestli na tom nějak neparticipovali pánové od Cranku. Škoda, že to po pilotu nepokračovalo – příběh byl rozjetý dobře a Max Martini by si svůj seriál zasloužil. A týdenní dávku Shanea Blacka bych si dal sakra líbit.

Víc toho samého, jenom s epičtější prezentací a spoustou skvělých nových postav. Zápletka je docela klasika, ale to byla i v jedničce. Tam to vyvážila dějová struktura, tady zvraty na zvratech. A Josh Brolin. A vynikající záporák, který má navíc veškeré právo záporákem být. A Peter. Akce je podle očekávání výborná, vtipy přesně tak pubertální, jak čekáte (všechno okolo Deadpoolova týmu je komediální zlato) a i co do emocí je to překvapivě silné. Dokonce ani Domino mi nevadila tolik, jak jsem si myslel, že bude – štěstí sice řeší všechno, ale jelikož se díky tomu film každou chvíli mění v best of Final Destination, nemám námitek. Konečně komiksová série, u které se fakt těším na pokračování.

Ultimátní serial killer pulp. Vzdor přepálené stopáži (a to je vlastně jediná chyba – pro větší údernost by to klidně šlo bez úvodních dvaceti minut) přímočarý, zábavně cynický a krutě černohumorný revenge thriller. Není to horor, není to procedurálka, je to film o tom, že Korea je plná sériových vrahů řídících taxíky a stravujících se lidským masem a hlavní hrdina, který k tomu nemá daleko, má na radaru jednoho z nich. Není to tak strašně temné (i když je to samozřejmě pořád dost temné), ani tak sofistikované, jak se vám snaží namluvit plakáty. Ale je to zatraceně poutavé, pekelně zábavné a zrežírované i zahrané s takovou jistotou, že se od toho nebudete moct odtrhnout až do talesfromthecryptovsky ironického finále. A budete se celou dobu parádně bavit.

Walter Hill noirový – a samozřejmě skvělý. Audiovizuálně naprostá božárna – stejně jako z pozdějších Streets of Fire si můžete kdykoliv típnout snímek nočního města osvětleného neony a přepálenými kandelábry a rovnou si ho pověsit na zeď. Příběhově – pro mě – lahoda. Stojí to na postavách, o kterých víte přesně tolik, kolik potřebujete, a všechno ostatní se dozvíte ze střídmých dialogů a jejich konání. Hill ve svých filmech vždycky zkoumal morální flexibilitu hrdinů, ale myslím, že nikdy tak efektivně, s tak chladným odstupem a tak subtilním vývojem jako tady. A pak jsou tu pochopitelně všechny ty vynikající automobilové honičky a rychlé a brutální výměny olova a víc vynikajících automobilových honiček. A správně nihilistický závěr. Takhle to má vypadat. Refn ať si trhne.

Poor man's Tom Hardy ve snímku, který je při vší své blbosti tak nezábavný, až mě to fyzicky bolelo. Dneska jsem viděl dva filmy, shodou okolností oba o pomstě. Prvním byl Blue Ruin – chytře napsaný, intenzivní thriller, kde má každá scéna a každý dialog své místo. Druhým byl Upgrade, v němž se každá informace opakuje třikrát, děj se zastavuje, aby mohly postavy sálodlouze vysvětlovat zbytečnou expozici, dialogy ani nezní, že by lezly ze skutečných lidských bytostí (vážně zrovna v tomhle někdo potřebuje povrchní filozofování o transhumanismu?) a zápletka je tuctová, až to mlátí dveřmi. "Tuctový" je ostatně přesně výraz, jímž bych Upgrade popsal. A mrzí mě to, jelikož Leigha Whannella uznávám (i když teď už je mi jasné, odkud se bere všechen ten patos The Conjuring) a na film jsem se těšil; premisa zněla zábavně a akční scény vypadaly parádně. A abych byl fér – akční scény parádní jsou. Všechno je přehledné, Whannell při nich dělá zajímavé věci s kamerou, všude stříká krev a hrdina do toho dělá vtipné obličeje. Škoda, že jsou jenom asi čtyři a všechny dost rychle odbyté. Ale hádám, že když utratíte peníze za – ano – tuctové sci-fi kulisy, které příběh nijak nevyžaduje, nezbude vám než se zbavit něčeho jiného. Bohužel to odneslo to jediné, co pro mě mohlo tenhle film udržet nad vodou.

Perfektní thriller. Přímočarý, intenzivní, dřenící jednoduchou premisu bez jediné přebývající scény nebo zbytečného dialogu – což je pro Saulniera vlastně stejně typické jako výbuchy explicitního násilí, ze kterých se vám udělá husí kůže a jenom podtrhnou budované napětí. Všechno má svůj účel, pro každý set-up existuje náležitý pay off. Macon Blair v hlavní roli naprostá špička a nese ten film skoro sám. A ke všemu je to krásně natočené, má to parádní muziku a atmosféru a všechno. Takže proč ne plná palba? Protože o dva roky mladší Green Room zvládnul zajít ještě dál. Těším se na Hold the Dark.

Přemýšlel jsem, co o Honu na pačlověky napsat, ale nejlepší výraz je prostě anglické: feel-good. Příběh o tom, jak si k sobě dva lidé nalézají cestu, to už jsme tu měli mockrát. Ale ne v podání Taiky Waititiho (aka mého oficiálně nejoblíbenějšího současného filmaře). Má to jeho typický humor, je to pro něj typicky dadaistické, vizuálně úchvatné, napínavé i naprosto šílené a umí to taky zasadit ránu do emocí, být smutné a dojemné a melancholické – ale vždycky se nakonec cítíte dobře a gebíte se vtipům a cítíte se dobře a potutelně se usmíváte a cítíte se dobře. A nedokážete se od toho odtrhnout ani na vteřinu. A cítíte se dobře. Úžasná filmařina s úžasným Samem Neillem a ještě o kus úžasnějším Julianem Dennisonem. Nejlepší Waititiho věc.