Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Drama
  • Krimi

Recenze (1 357)

plakát

Jim Jefferies: This Is Me Now (2018) (TV film) 

Jim Jefferies zlepší i ten nejhorší den. Není to tak sofistikované (jo, vážně jsem to slovo použil ve spojení s Jefferiesem) jako Freedumb, ale řáchal jsem se u toho, až mi tekly slzy. Výborný stand up.

plakát

Slídilové (1992) 

Začne to jako hackerský heist movie, v půlce se to zhoupne do špionážního thrilleru a končí to jako Mission: Impossible říznutá Dannyho parťáky. A je to celé strašně příjemné, vtipné, napínavé a překvapivé. Což je fakt zvláštní, protože bych nikdy nečekal, že a) bude takováhle struktura držet pohromadě, b) v jejím rámci bude fungovat mix naivních dobráckých (a dost divných) postav, uštěpačných wisecracků, infantilního humoru a chladného násilí. Stylem nejbližší film bych řekl, že tomu je Midnight Run s De Nirem, ale co se děje týče, to jsme úplně jinde. Každopádně je to velmi zábavná a velmi feel-good záležitost. A možná nejúžasnější na ní je to, že přes orientaci na technologie nezastarala. Jasně, je to plné CRT monitorů, tiosmšestek, kazeťáků a vůbec všech těchhle krásných věcí minulosti, ale Sneakers to prostě sekne. A i když jim scénář propůjčuje sci-fi schopnosti, nikdy to není nic do očí bijícího a hackování probíhá velmi vkusně, bez přeplácaných holografických interfaců. Robinson si vystačí se třemi dosovými obrazovkami a jednoduchými pixelovými animacemi. Nepůsobí to reálně. Ale působí to jako uvěřitelná součást filmového vesmíru. A já jsem jim to sežral.

plakát

Dannyho parťáci 2 (2004) 

Je to překombinované. Ale všechny ty zvraty a zvraty na zvratech... a na zvratech a zvratech jsou tak strašně uspokojivé, podpořené chytrými filmařskými technikami a prezentované s takovou energií, že je nakonec úplně jedno, že půlku stopáže hrdinové jenom hrají divadlo. Navíc si tady Soderbergh maximálně užívá s formou: hektický handheld, náhlé zoomy, staccatové střihy, střídání filtrů a přeskakování z barvy do černobílého filmu – všechno to působí velmi tarantinovsky a neokoukaně. Má to spád, napětí, skvělou muziku a skvělé gagy. Parádní obsazení funguje ještě líp než v jedničce a charaktery si nahrávají vynikajícím způsobem. Až se jim skoro daří skrýt, že ne všichni tady mají co na práci. Každopádně, jediný výraznější mínus je Lookie-Loo. Není těžké přistoupit na to, že tahle série je sci-fi, ale pasáž Roberts-Willis mě totálně vytrhla z děje. Naštěstí po téhle slabší půlhodince najede film do známých kolejí a stíhá nejenom přijít s pointami ve svém vlastním rámci, ale přihazuje ještě payoffy motivů a postav z prvního dílu. Což tedy dělá celou dobu, ale myslím, že ten poslední je top. A samozřejmě si už v průběhu pokládá setupy zúročené v dalším pokračování. Nevím, nakolik by Ocean's Twelve obstála samostatně, ale v trilogii jde rozhodně o nezanedbatelnou část, nutnou vidět, krom vší té srandy, kvůli vývoji postav. A jasně, je slabší než jednička. Což ale pořád znamená zatraceně skvělá.

plakát

Je to soda (2005) (TV seriál) 

"I'm really sorry, you won't hear any more swearing from us, YOU MASSIVE GAY SHITE! Fuck off!" Supernahláškovaná (a supervulgární) politická satira, které nikdy neodpustím, že se nevrátila s novou sérií během toho, když všichni srali cihly z Brexitu. Ale jinak je to naprostá dokonalost. A to díky hlavně díky Peteru Capaldimu, který naprosto vládne jako Malcolm Tucker – muž, mýtus, legenda a cholerická svině řídící metodou mrkve a klacku (nejdřív vám nacpe do prdele mrkev, pak klacek a pak ještě víc mrkve) britskou vládu. A nejvtipnější na tom je, že celý ten cirkus nejspíš není moc daleko od skutečnosti. Každý díl mě naprosto vyřídil. Akorát to chce mít trochu přehled o dění v Británii a vychutnat si to v angličtině, protože překlad České televize sice adaptuje popkulturní odkazy pro naše reálie, ale v prvních třech sériích naprosto zabíjí – a především přehlíží – spoustu skvělých gagů. Sám o sobě seriál ale geniální věc.

plakát

The Core (2017) (TV pořad) 

Talk-show od lidí a pro lidi, kteří jedou v hororu fakt těžce. Takže pokud vám nic neříkají jména jako Adam Green, Simon Barrett nebo (z patrně neznámější) Danielle Harris, asi to nebude pro vás. Na druhou stranu, pokud vám nejen něco říkají, ale ještě vás zajímá evoluce halloweenských masek nebo jak mistři fx vyrábějí hlavy k dekapitaci, existuje jenom málo lepších věcí.

plakát

Mr. Mercedes (2017) (TV seriál) 

Za dlouhou dobu jediný seriál, co jsem sjel v jednom týdnu. Finále sice trochu zklamalo nedostatečně předestřeným motivem, ale celkově jde o velmi napínavou, emotivní a násilnou jízdu. Má to zvraty, je to výborně obsazené a násilí je tak chladné a sugestivní, že u něj budete skoro zavírat oči. Moc se těším na druhou sezónu.

plakát

Cold Skin (2017) 

Joe Bob Briggs vždycky říká, že film se může prohřešit jedině tím, že je nudný. Tak tady to máte. Nechápu, jak film, který je tak krásně natočený a má tolik bezvadných nápadů, může být tak nudný. Pochopil bych, že je nesoudržný, že je to takový sled kapitol. Ale nechápu, že je nudný. Nechápu, proč nefunguje žádná logická kauzalita, proč je celý ten konflikt úplně nesmyslný a proč se Gruner snaží všechno dělat těmi nejkomplikovanějšími způsoby. Nebo proč tam není žádný setup a žádné napětí. Během prvních deseti minut hrdina připluje na ostrov, najde šíleného strážce majáku, zaútočí na něj rybí lid, obrní se v domě, zapálí dům, odstěhuje se do majáku a zůstane naprosto netečný vůči všem těm věcem. Během deseti minut. Žádné tajemství, žádný vývoj, atmosféra, jenom bum-bum-bum různých motivů. A to je vlastně celý film. Jak jsem řekl – nápadů to má spoustu. Možná tolik, až je to tomu naškodu. Stejně jako, jak vážně se to bere. Protože všichni víme, co Cold Skin je. Je to Shoggoth Rising: The Movie. Jenom škoda, že nezůstalo u jednoduché a osvědčené premisy siege movie typu Dog Soldiers, Útok na 13. okrsek nebo Vetřelci. Od Xaviera Gense jsem, aniž bych věděl, že mají společného režiséra, viděl tři filmy a ani jeden se mi nelíbil. Příště si už dám pozor.

plakát

Kriminálka Las Vegas - Oběma nohama v hrobě II. (2005) (epizoda) 

Zjistil jsem, že Tarantino kdysi zaútočil na CSI a musel jsem to vidět. A zjistil jsem, že jsem to už kdysi viděl a že je to jediný díl (respektive dvoudíl), co si z tohohle seriálu, když měl premiéru na Nově, pamatuju skoro od začátku do konce, takže to je asi všeříkající. Je to samozřejmě super. Obě části se dají sledovat jako samostatná osmdesátiminutová procedurálka (ačkoliv je asi lepší mít nakoukáno, protože pak máte k postavám větší vztah), a i když se jim nedá upřít televizní původ, Tarantino do nich dokázal vecpat jak svůj trademark v podobě řízných dialogů a popkulturních odkazů, tak regulérní filmové kvality (všechno se to nejznatelněji sloučilo v pitevní sekvenci v závěru). Zbavil se filtrů a je podstatně drsnější než běžné epizody, v jednom momentu přímo explicitní ("exploze násilí" tady dostává doslovný ráz), má to pár skvělých payoffů, každá postava něčím přispěje k řešení a především to celou dobu drží napětí (jasně, klasickým trikem docházejícího času, ale stejně), je to řádně vyzvratované a v závěru už fakt zatínáte nehty do masa a doufáte, že to těm hrdinům vyjde. Skoro mám chuť sjet celý seriál od začátku. | Mimochodem, všimli jste si někdy paralel mezi Gilem Grissomem a Willem Grahamem z Manhuntera (a nemyslím jenom v tom, že ho samozřejmě taky hraje William L. Petersen)? A všimli jste si někdy, že typický díl CSI je vlastně ta pasáž z Manhuntera, kde technici analyzují Dollarhydeův dopis Lecktorovi? Já taky ne. Sláva podcastům.

plakát

Kriminálka Las Vegas - Oběma nohama v hrobě I. (2005) (epizoda) 

Zjistil jsem, že Tarantino kdysi zaútočil na CSI a musel jsem to vidět. A zjistil jsem, že jsem to už kdysi viděl a že je to jediný díl (respektive dvoudíl), co si z tohohle seriálu, když měl premiéru na Nově, pamatuju skoro od začátku do konce, takže to je asi všeříkající. Je to samozřejmě super. Obě části se dají sledovat jako samostatná osmdesátiminutová procedurálka (ačkoliv je asi lepší mít nakoukáno, protože pak máte k postavám větší vztah), a i když se jim nedá upřít televizní původ, Tarantino do nich dokázal vecpat jak svůj trademark v podobě řízných dialogů a popkulturních odkazů, tak regulérní filmové kvality (všechno se to nejznatelněji sloučilo v pitevní sekvenci v závěru). Zbavil se filtrů a je podstatně drsnější než běžné epizody, v jednom momentu přímo explicitní ("exploze násilí" tady dostává doslovný ráz), má to pár skvělých payoffů, každá postava něčím přispěje k řešení a především to celou dobu drží napětí (jasně, klasickým trikem docházejícího času, ale stejně), je to řádně vyzvratované a v závěru už fakt zatínáte nehty do masa a doufáte, že to těm hrdinům vyjde. Skoro mám chuť sjet celý seriál od začátku. | Mimochodem, všimli jste si někdy paralel mezi Gilem Grissomem a Willem Grahamem z Manhuntera (a nemyslím jenom v tom, že ho samozřejmě taky hraje William L. Petersen)? A všimli jste si někdy, že typický díl CSI je vlastně ta pasáž z Manhuntera, kde technici analyzují Dollarhydeův dopis Lecktorovi? Já taky ne. Sláva podcastům.

plakát

Jackie Brown (1997) 

Elmore Leonard hluboce ovlivnil Tarantina, takže kdo jiný by ho měl adaptovat pro film? Výsledek je super. Vlastně nebýt toho, že se děj – s výjimkou pasáže zopakované z různých úhlů pohledu – odvíjí klasicky lineárně, ani byste neřekli, že to není typický Tarantino typický Tarantino není. Má to všechno, co od něho očekáváte: skvělé dialogy, vtipné hlášky, tři negry za minutu i pohodovou notu utínanou výbuchy chladného násilí. Ale má to ještě něco navíc. Je z toho cítit melancholie, zamýšlí se to nad životem a stárnutím a všechno to je zprostředkované skrze vztah Pam Grier a Roberta Forstera. Komentáře o "nejdospělejším Tarantinově filmu" rozhodně nejsou mimo; Jackie Brown přesahuje stylové kriminálky a pozdvižený grindhouse. Není to Tarantinův nejlepší film, ale je to ten nejhodnotnější. A Jackson je v něm větší motherfucker než v Pulp Fiction.

Reklama

Reklama