Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Drama
  • Krimi

Recenze (1 357)

plakát

Manhunt (2019) (TV seriál) 

Tak dobrá procedurálka, jak to jen jde. A jasně, není to Mindhunter nebo Mlčení jehňátek, nepracuje to nijak moc ani nijak objevně s postavami a nemá to filmovou kameru a super stylizaci. Manhunt se soustředí na jednu věc – vyšetřování. A v tom naprosto exceluje. V tom je stejně napínavý a dramatický a uspokojivý jako ty zmíněné tituly. Pokud vás zajímá, jak ve skutečnosti funguje odhalování zločinu a kolik odhodlání a frustrace a mravenčí práce za každým případem stojí, je tohle jasná volba. Přízemní, realistické, se středobodem ve skvělém Clunesovi. Opravdu nemám, co bych tomu vytkl. Plná palba.

plakát

Čára (2017) 

Parádně natočený polovičatý scénář. Vypadá to skvěle a zní to skvěle, ale je to jako natažená poslední třetina mnohem zábavnějšího filmu. Nemá to moc zvratů, a už vůbec to nemá zvraty, které by nebyly klišé a/nebo které byste neviděli přicházet. A taky je to víc drama než kriminálka. A chybí tomu proaktivnější hrdina. A přebývá deus ex machina na konci. A všechno je to ohromná škoda, protože Bebjakova brilance tím prosvítá skrz naskrz... jenže ani ta to bohužel nezvládá vytáhnout z příběhové tuctovosti. Moc bych si přál, aby se tenhle talentovaný filmař dostal k něčemu ve stylu Guye Ritchieho nebo Shanea Blacka, protože absurdně komické momenty ze života kriminálníků jsou na Čáře absolutní top. Snad se jednou dočkám.

plakát

Noční můry z temnot (2019) 

Umírněný Øvredal je pořád Øvredal, takže hororové scény (snad jen s výjimkou Jangly Mana) jsou skutečně intenzivní a napínavé a, inu, strašidelné. Problémem tedy ve výsledku není ani tak na del Torovu produkci překvapivá potřeba spoléhat na CGI nebo příšerná cover verze Season of the Witch od Lany Del Rey, ale pojivo mezi jednotlivými příběhy, jež si pro sebe urvalo většinu stopáže. Co totiž na začátku vypadalo jako celkem svěží přístup k antologii, se v průběhu proměnilo v docela standardní vykrádačku všech osmdesátkových dětských filmů, a i když s ní (kromě pochybné pointy a pochybného cliffhangeru) není nic fundamentálně špatně, tvůrci s ní ani nedělají nic zábavného nebo nedejbože invenčního. Čili mě sice potěšilo "příběhové" téma, ale celou dobu jsem si říkal, o kolik víc by se z toho dalo vytřískat, kdyby framing device bylo naprosto jednoduše to, že si hrdinové o Halloweenu vyprávějí strašidelné historky. Nebo ještě lépe – kdyby by si to osvojilo účelný přístup Southboundu a šlo to přes lehká propojení z jedné povídky do druhé. Takhle je to všechno strašně milé, ale dává vám to jenom zlomek toho, co byste chtěli. A rozhodně je to zlomek kvalitní... ale do Trolljegerena a The Autopsy of Jane Doe to má prostě daleko.

plakát

Jack Rozparovač (1988) (TV film) 

Z filmů o Jacku Rozparovači asi top. Je to mnohem přízemnější a inteligentnější než Z pekla a nemá to přehnaně umělecké ambice jako Vražda na úrovni (které je to ale v pár věcech dost blízko), odhaluje to vraha, ale zároveň to dobře pracuje s historickým kontextem a faktem, že dodnes nevíme, kdo to doopravdy byl, a vůbec je to prostě skvěle natočená a zahraná (scény inspektorů reagujících na brutální výjevy – které nám mimochodem film buď vůbec neukáže, a nebo jen v rychlých střizích či zprostředkovaně na rozmazané fotografii – jsou úžasně emotivní a mrazivé) a velmi uspokojivá procedurálka v atraktivních kulisách. Můj jediný problém je, že jako podkres hraje pořád dokola ten samý, na takhle temný film nevhodně pozitivní song. Ale zase – když to pak při napínavých scénách přepne na opravdu napínavou hudbu, žánrově se to posune skoro do hororu. Takže to tomu asi odpustím.

plakát

Cop Car (2015) 

Po tomhle filmu mě trochu mrzí, že Watts utekl ke Spider-Manům. A jo, jeho Spider-Mani mě baví, ale eh... možná bych radši viděl víc malých zajímavých filmů. Cop Car má opravdu minimalistickou premisu – dva kluci na útěku z domova najdou odstavené policejní auto. A tak v něm odjedou. Celá tahle linie je ohromně milá, a i když klukům občas zakolísá IQ nebo úroveň naivity, do dětství vás vrátí naprosto spolehlivě. No a potom je tu celá linie se zkorumpovaným šerifem Kevinem Baconem, který to policejní auto potřebuje dostat zpátky z podstatně pádnějších důvodů, než že mu ho někdo ukradl. A pak do děje ještě vstoupí jako vždy vynikající Shea Whigham a teprve to začne být opravdový nářez. Pokud máte chuť na čistý thriller, s tímhle rozhodně nešlápnete vedle.

plakát

Hellboy (2019) 

Na del Torova Hellboye si lidi stěžovali, že se nedrží komiksu. Tak gratuluju – teď tu máme nového feel-good Hellboye, který se komiksu nedrží taky (i když tenhle i – a to především – ten del Torův se ve skutečnosti komiksu drží dostatečně), nemá žádnou atmosféru, žánrově spadá spíš do komedie a úspěšně zvládá rozbít všechny vaše oblíbené postavy. Vychází hlavně z Divokého honu, k němuž přidává kousky vyzobané z různých jiných dílů, ale nejenže naprosto minul jeho pointu, ty vyzobané kousky navíc skoro do jednoho působí jako přilepené izolepou. (Dál lehké spoilery... ale fakt vám to zážitek nijak nezhorší.) Což se vlastně týká hlavně těch postav – je jich tady hooooodně. Fakt hooooodně, hlavně těch nelidských. A samozřejmě mezi nimi není Abe, Johann Kraus, Roger nebo Liz. Ale je mezi nimi Baba Jaga, čarodějnice z Temnota vábí, Henry Hood, všichni známí nacisté, Rasputin, Ben Daimio, Humr Johnson a řada dalších. A popravdě jediný důstojně zpracovaný je ten Humr. To je na jednu stranu fajn, nakolik je v komiksu moje oblíbená postava, ale taky je to trochu málo. Spousta z nich se tu mihne jenom na zlomek vteřiny (Hood), vteřinu (nacisté) nebo sice na více než vteřinu, ale nehraje je Roden a nevypadají jako Rasputin... a ten zbytek – profesor Bruttenholm je napsaný jako Reginald Hargreeves z Umbrella Academy, Hellboy jako náctiletý fracek (a i když se David Harbour fakt snaží, z tohohle materiálu sympaťáka udělat nezvládl), zmíněná Baba Jaga leze po čtyřech ve stylu Vymítače ďábla a Alice je otravná hláškující kravka. No, vlastně skoro všichni jsou otravní a hláškující. A nadávající. A asi tím půjdu sám proti sobě, protože jsem se na Rkového Hellboye těšil, ale nadávky i brutalita tu působí strašně samoúčelně. Marshallovy filmy mi obvykle vyhovují, ale jeho punkový styl je úplná antiteze pomalejší, přemýšlivé a často surrealistické předlohy. A jasně, já vím, že mu do toho studio dost hráblo (což je na tom dost vidět), ale těch věcí je tady příliš mnoho, aby se daly hodit jenom na to. Výsledek by každopádně víc seděl třeba Suicide Squad. Se kterou to má ostatně společného víc. Například to jako Suicide Squad vypadá. A taky to jako Suicide Squad zní. A samozřejmě to je i přesně tak hloupé a hloupě sestříhané. Začíná to voiceoverem (protože samozřejmě), jenž vám o dvacet minut později zrekapitulují expoziční dialogy. Expoziční dialogy jsou mimochodem skoro jediný typ dialogů, jichž se dočkáte. Ale nemusíte se bát, protože když už vás začnou nudit, proloží je to flashbackem. S voiceoverem. A musí se nechat, že komiks funguje přesně takhle. Jenže mu to vychází, protože jak už padlo, komiks je pomalejší, přemýšlivý a často surrealistický, a hlavně je to víc než co jiného příběh o příbězích a legendách a mýtech, a přestože by to narativně fungovat nemělo, nějak to funguje, a že se děj zastaví, protože jedna postava začne druhé vysvětlovat expozici, není nic neobvyklého. Jenže tohle je film. A místo toho, aby vám ukázal, co se děje, vám to povídá. Ale ani když se pokouší ukazovat, moc se to nezlepší, protože mu chybí struktura. Aspoň akční scény jsou většinou super... ale zase jak na jejich pozadí pořád buší rock, působí spíš jako videoklip. A jelikož ten rock potom buší i na pozadí všeho jiného, působí jako videoklip i to. A když pak asi ve dvou částech bušit přestane a ty dvě části se snaží být napínavé a strašidelné, zase to nefunguje, protože vám ten rock, co před třemi vteřinami bušit přestal, pořád buší v hlavě. Co dodat. Snad jenom, že kvalita CG je občas proměnlivá, ale celkově fajn. Obrovská monstra na konci dokonce vypadají fakt super a mají úměrně super design – škoda, že tam jsou jenom malou chvilku. A že titulky ve stylu Mindhuntera, když vám film oznamuje lokaci, byly milé. | Fun fact: V propagačních materiálech (včetně traileru) jsou věci, které ve filmu neuvidíte. A Abe tu ve skutečnosti je. Ale budete si přát, aby nebyl.

plakát

Parazit (2019) 

Film roku. V podstatě jediné moje dvě výtky jsou, že je tu pasáž, kterou zvládla líp jedna (nejlepší) epizoda Inside No. 9, a že to mělo skončit o pět minut dřív – a to jsou nic moc výtky, že jo. Ale seriózně – jsou to tři filmy v jednom. Budete se smát, budete napnutí víc než u Mlčení jehňátek a budete dojatí. A nebude rozumět tomu, jak je možné, že to všechno dohromady funguje, ale fungovat to bude a vy se tím vším budete pekelně bavit. Takže nečtěte synopse a nekoukejte na trailery, všechno, co potřebujete vědět, je, že je to kurva skvělý a ano, máte na to jít do kina! Ten film si to zaslouží. A vy taky.

plakát

Ve vysoké trávě (2019) 

Původně jsem chtěl dát tři, ale... První hodina je v pohodě. Je napínavá a atmosférická a klaustrofobická a divná – a navíc je natočená klinicky čistým Nataliho stylem, což je super. Problém je ale scénář. Už v té první hodině z toho totiž cítíte náběh na "Lost situation". Kupí se motivy a zvraty a zápletky a vy doufáte, že se to všechno nakonec nějak uspokojivě zúročí. Jenže pak přijde finále a nějak to skončí, ale o zúročování, natož uspokojivém, řeč být moc nemůže. Spíš to řve pozdním Kingem a v těch motivech a zvratech a zápletkách se to samo ztrácí. A taky to ztrácí to napětí a atmosféru a klaustrofobii a podivnost a zůstávají jenom lidé do úmoru (má to 100 minut, ne 90, a je to fakt znát) pobíhající polem a brečící, že tam budou navždycky. Ještě větší problém ale je, že se ve filmu střídá den a noc – a čím dál víc se protahuje ta noc. A ta noc je mnohem méně efektivní než den. Nejenom proto, že dokud se to všechno děje za světla, působí to podstatně znepokojivěji, ale taky že ty noční pasáže jsou naprostá antiteze jinak skvělých vizuálů. Což vás tedy nemusí moc trápit, protože v těch nočních pasážích toho v prvé řadě nejde moc vidět, ale pokud už jo, rozhodně to antiteze jinak skvělých vizuálů je. Doufám, že Natalimu Netflix zafinancuje další projekty, ale taky doufám, že to budou spíš jeho původní. Tohle se vyplatí vidět asi jenom kvůli Patricku Wilsonovi, který si toho záporáka dává jak pán.

plakát

El Camino: Film podle seriálu Perníkový táta (2019) 

Pohrobek Breaking Bad, o který se nikdo neprosil, ale který je stejně super. Sílu vidím oproti jiným podobným projektům hlavně v tom, že se nesnaží být otevřené nezasvěcenému publiku, ale opravdu to z původního seriálu přímo vychází a přímo to na něj navazuje. Bez potřeby nostalgicky se za ním ohlížet nebo přehnaně imitovat jeho styl. A dokonce to není ani samoúčelná přehlídka oblíbený postav – spoléhá to sice dost na (nově natočené) flashbacky, ale i v nich i v současnosti uvidíte pouze ty charaktery, které to potřebuje k odvyprávění svého příběhu. A který je tedy – jak už jsem napsal – super. Vlastně je to taková Gilliganova verze Odplaty. Svižná kriminálka s vyšperkovanými dialogy, co se neutápí v emocích, úspěšně buduje napětí (hitchcockovskými, potažmo depalmovskými postupy, yay!) a stejně úspěšně vrství zvraty. A nebojí se vtipu. A je přesně tak dlouhá, jak si žádá, a nikde není nic navíc. A nebudete z ní mít depresi. Hodně milé – a už teď se nemůžu dočkat poslední série Better Call Saul!

plakát

A History of Horror with Mark Gatiss (2010) (TV seriál) 

Příjemný průlet hororovými klasikami. Osobně mi už spíš vyhovují pětihodinové dokumenty zaměřené na superspecifické věci, ale tahle sbírka různých zajímavostí a detailů o spoustě filmů a herců, jež mám rád, mi udělala ohromnou radost, přestože do hloubky moc nejde. Spíš je to taková nahodilá krátkých rozhovorů buď s lidmi z žánru (Carpenter), nebo co třeba hráli v/pracovali na původním Draculovi nebo Frankensteinovi od Universalu nebo filmech od Hammeru, pamatují Lugosiho a Cushinga, jsou potomky Karloffa, spravují pozůstalosti po Lonu Chaneym a tak. A do toho Mark Gatiss, který je jako dítě v hračkárně a na všechny strany šíří nadšení a fun facty a osobní historky. Ale je to hlavně to nadšení, díky čemu je tenhle dokument tak strašně super. Je to vyjádření neochvějné a bezpodmínečné lásky k hororu, který to zobrazuje výhradně v pozitivním světle, jako zdroj adrenalinu i komfortu a porozumění. A je to rozhodně věc, k níž se budu pro tyhle hodnoty moc rád vracet.

Reklama

Reklama