fredisek

Barevnost vypůjčená od Almodóvara, klišé příběh funguje, není na co si stěžovat.

Klasický důkaz toho, jak je těžké udělat z divadelní hry film. Když z vás padá jedna životní pravda za druhou na jevišti, je to krásný, když přetékáte filozofií na obrazovce, působí to škrobeně nanicovatě a děsně vlezle. Stylizace do třicátých let, ať už měla ošálit diváky, aby si nepředstavovali Wilda, nebo vychytrale cílila na náš vkus....meziválečná Evropa, jůůů, krása (zajímalo by mě, jestli byli Američané na dovolené opravdu tak vítaní v Mussoliniho Itálii), nezafungovala. Můžeme se nechat unést tím, jaké by to bylo úžasné strávit léto u moře a plkat a chlastat, ale ve výsledku by bylo lepší plkat a chlastat ve Wildově Anglii na konci století.

Sherlock + The Big Bang Theory + Pokání = The Imitation Game. Standardní, až bolestně standardní, nahých scén Benedicta Cumberbatche se člověk taky nedočká. Vlezlost sheldonovského přesvědčení o vlastní genialitě v kombinaci s válečnou Keirou (jakou jsme zažili už v Pokání) a sherlockovským stínem dělají snímek podbízivým aktuálním trendům. Jakkoli se Cumberbatch na roli hodí a Knightley je skvělá herečka, film s sebou táhne nálepku čistého popu, což se k tak závažnému dramatu nehodí. A propo...dramatu. Zatímco v jednu chvíli člověk málem smáčí kapesníky, další scéna absentuje emoce úplně. Navíc se člověk o funkci a rozluštění Enigmy vlastně vůbec nic nedozví...zato se ztratí v časových skocích, které tak příběh rozsekají de facto na tři povídky...školní léta, Enigma, poválečný pád. A to je škoda.

Když vám v kostele leží mrtvola s třemi vypálenými šestkami, prostě se nemůžete zrovna zeptat patologa, jestli jezdí do práce na kole. Případ pro exorcistu jasně (opět) ukazuje českou neschopnost stvořit drama. Navíc tahle série přichází po roce, kdy se objevily True Detective (ač ho nepovažuji za něco dokonalého, ve srovnání s tímhle opravdu perfektní je) a Penny Dreadful. Satanistický případ nelze vyšetřovat jako šlohnutí flašky rumu v tescu. A opět si rýpnu do vizuální stránky. Opravdu takhle vypadá český venkov a opravdu se tam lidé oblékají jako před deseti a více lety?

Čekal jsem zásadně víc. Tohle nebyla ani příprava na The Others. Přímo se nabízely motivy rituálních obětí a tak podobně, Amenábar zůstal ale při zemi (nešel pod zem).

Jako existuje umění pro umění, existuje zábava pro zábavu. Spláchnutá hlava v záchodě a pochcanej koberec na mě nefungujou.

Almodóvarovská nálada, ale almodóvarovský příběh schází. Průměr, lepší filmy Almodóvar natočil až později.

Tyhle sondy do duše světa zpravidla skončí nárazem na dno. My Own Private Idaho se zastavilo těsně nad bahnem. Drama, které se mění v road movie, aby se pokusilo se opět změnit v drama, nic moc neříká (jakkoli se o to urputně snaží). Skvělé jsou "artové" záběry na americkou krajinu, bortící se domy a vtipné řešení sexuálních scén, ovšem příběh je nijaký, jak už to u filmů tohoto ražení bývá. Stále si ale myslím, že pokud hlavní postavou je někdo z ulice, je potřeba se snažit mu přimyslet i nějaký příběh. Dojímat se nad někým, nebo jím opovrhovat nestačí. Velké zklamání.

A pak se nemá člověk bát klaunů. Drastické a drsné, ale ne nechutné (překvapivě). De la Iglesiův cit pro detail, pro červenou a černou barvu, pro změny světla je geniální. Balada triste de trompeta asi nebude film, který si člověk pustí opakovaně, ale aspoň jednou by měl.

Holiday je asi tak důvěryhodný jako obličej Cameron Diaz. Film, u kterého se dá vydržet jenom kvůli Jude Lawovi. Chtěl jsem se dostat do vánoční nálady, ale uvědomil jsem si, že takový (navíc nedomyšlený) kýč pod stromeček nechci. Vrátím se na zem, k Bridget Jones.