Larky

Všechno špatně. Imbecilní dialogy, příšerná hudba, zoufale podprůměrná kresba a hlavně naprosto špatně napsané postavy dělají pro mě z Ao Haru Ride jen těžce usledovatelnou hloupost. O nějaké chemii mezi hlavními postavami absolutně nemůže být řeč. Vůbec nefungují komediální vložky dementní hlavní hrdinky. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nemůžu najít byť jen jedno marginální pozitivum. -------- Žánr romantických Anime seriálů obsahuje daleko lepší kousky. A to pro kvalitní tituly nemusí člověk sahat nijak daleko do minulosti . Takové Kimi no Iru Machi a Golden Time, dva čistokrevně romantické seriály z minulého roku, jsou o parník lepší než tahle neuvěřitelně přízemní banalita.

Fuck Bush!

Podprůměrné, jen málokdy vtipné, ecchi s extrémně repetetivní a otravnou rovinnou, kdy neuběhne minuta, aby některá z holčin nevymlátila z hlavního, únavně nudně úchylného, hrdiny duši. Bylo to trapné a nudné v příšerné Love-Hině, je to takové i tady. Průměrná animace a podprůměrný hudební podkres na lepším dojmu také zrovna nepřidávají.

Komentář DaweF bych, tak jako ostatně vždy, bral s velmi výraznou rezervou. Daleko víc, než znalost angličtiny u Bokura wa Minna Kawaisou hraje roli jak nároční komediálně založení diváci jste. Tenhle seriál jde vstříc těm opravdu nenáročným, protože mnohokrát viděné, svým charakterem špatně napsané, postavy, tu pronášejí často velmi nevtipné a neoriginální vtipy. A ano, lehčí forma ecchi samozřejmě nechybí. Hodně s rezervou je také nutné brát údajný důraz na dvojsmysly. Jsou tu, nicméně scénář z nich těží jen zcela rámcově. -------- Středobodem seriálu je kombinace ujeté, uřvané komedie a romantiky. Oboje téměř nefunguje. Být postavy podstatně propracovanější, mohlo by tohle Anime být super, ale takhle ? Obyčejný nezajímavý hlavní hrdina zamilován do extrémně nudné, nehezké a tupoučké holčiny. Dále se tu promenádují tisíckrát viděné charaktery jako je neukojená, prsatá ženská kolem třicítky, co si stěžuje na celý svět a na chlapy, rádoby vtipná postava úchyla, který je tak strašně ujetý, až je vlastně zcela nudný a zapomenutelný. ------- Ničemu ve výsledku nepomáhá příšerně barvičkami přepálená stylizace a podprůměrná hudba. Být mi 13 jako DaweForemanovi, tak jsem zřejmě nadšen, takhle je ale pro mě jen tisíckrát viděná, uječená nuda. Silná 1*.

Otřesná vykrádačka. Zcela a naprosto dementní scénář. Přihlouplý a nesympatický hrdina. Zoufale špatné souboje. Příšerný hudební podkres. Maximálně průměrná animace. To vše = Strike the Blood. Rovná se to také seriál, který soustavně pokukuje po nejnenáročnějších divácích. --------- Nikomu neberu jeho názor a vedle toho také nemám žádnou velkou nenapadnutelnou pravdu v rámci Anime, ale Strike the Blood považuji za extrémně přízemní mainstream ze snahou se zalíbit úplně každému. Za sebe tedy rozhodně nedoporučuji v podstatě v žádném ohledu, nicméně šance, že máš, ty diváku, vkus opravdu dost jinde, než mám já, tu samozřejmě je :) Téměř odpad.

Čistě romantické seriály nejsou, možná bohužel, nějakou zásadnější doménou současné Anime produkce. Je sice zvykem míchat zaláskované pohledy s v podstatě libovolným žánrem, ale vystavět seriál jen a pouze na citech postav, na lásce atd. už dneska působí lehce archaicky. -------- Nabourat tenhle standart se ale rozhodlo právě Kimi no Iru Machi a dá se říct, že se jí to v mnohém i daří. Je to totiž titul, který jakoby z oka vypadl některým seriálům, které svůj úspěch slavily před nějakými deseti a více lety. Největší výhrou je podle mého skutečnost, že bude bavit i diváky, jež se v rámci věku s postavami v seriálu poměrně míjejí. Dospěle napsaný romantický scénář o neopětované lásce a k tomu i nějaké té lásce nalezené funguje až na některé momenty skvěle a minimálně za sebe jsem byl opravdu zvědav, co se s kým stane dál. ------- Naneštestí, Kimi no Iru Machi obsahuje vedle spousty skvělých i pár scén, kdy jednání postav nedávalo příliš smyslu a zejména moment, který bude asi každý předvídat, protože se nabízí ale je zároveň strašně hloupý a je z něj poznat, jak by si tvůrci ulehčili práci. A on pak opravdu nastane. Navíc má vliv na další průběh děje, takže ho jen nějak odignorovat nelze. -------- Celkově, ale nelze než skončit tenhle komentář v pozitivním duchu. Částečně možná hladem po čirých romancích, zejména ale díky své vlastní kvalitě je podle mého Kimi no Iru Machi i přes některé nepříjemné přešlapy seriál, který by neměl takto žánrově pozitivní divák minout. Slabší 4*.

Individuální hodnocení Kill La Kill hodně záleží na tom, jestli jako jeho diváci přistoupíte na hru tvůrců, že jde o primárně bojovou záležitost a nebudete moc řešit logiku, některé pochybně napsané postavy a jejich místy smysl příliš nedávající motivace. Třeba takový Hromino na jejich hru nepřistoupil a poměrně poutavě dal svůj vcelku vyhraněný názor velmi jasně najevo. Jeho argumenty navíc dávají smysl a komentář, který se honosí jeho nickem, je tím pádem kvalitním protipólem místních, ve valné většině, nadšených reakcí. Takže doporučuji přečíst. ---------- Něco málo k příběhu: Černovlasá předsedkyně Kiryuuin Satsuki vládne japonské škole Honnouji nejen slovem, ale i svým bílým mečem. Podle svých vyhraněných preferencí rozdává místním studentům tzv. Goku, uniformy, které podle svého označení (1* až 3*) propůjčují svým nositelům nadlidské schopnosti. Tou dobou na akademii nastupuje sedmnáctiletá Matoi Ryuko u které se ukáže, že její síla je v podstatě srovnatelná s tou jakou oplývá Satsuki. Scénář je dál pochopitelně detailněji rozpracován a co se zdá napřed jako jasná věc může ke konci trochu překvapit. -------- Takhle začíná Kill La Kill a také tím začíná neuvěřitelný kolotoč dávání si po držce. Tvůrci totiž vsadili v podstatě všechny karty na souboje. To sebou nese svoje negativa i pozitiva. Plusem určitě je, že seriál má skvělé tempo, výborně vymyšlené i zrealizované souboje, přepálenou choreografii, hláškující bad-ass ženy i muže. --------- Naopak problematicky působí samotný scénář, kdy je naprosto jasné, že líp napsané postavy a zejména poutavější rozepsání ve vztahu toho proč vlastně bojují by seriálu pomohlo opravdu nadměrně. Rovněž samotná příšerně uřvaná hlavní hrdinka mi hlavně ke konci už docela lezla na nervy. Naštestí jsem se ale mohl tím spíš soustředit na Satsuki, která díky osobní rovinně ke konci seriálu patří k nejlepším postavám. Škoda i některých předvídatelných momentů, ale to jsem v rámci bojového typu seriálů ochoten prominout. -------- Animace svou stylizací rozkročena někde mezi devadesátkovou produkcí a současnými seriály sice ze začátku může divákovi připadat nepřitažlivá, ve výsledku ale bojům a celkovému dojmu velice pomáhá. Stejně jako vynikající soundtrack, který až na jeden motiv dodává zejména bojům patřičnou šťávu. ------- Kill La Kill je silně stylizovaná na boje vyloženě zaměřená záležitost. Za sebe jsem se bavil poměrně dobře, ale přímo doporučit ho určitě nemohu. Né každý totiž snese poměrně slabý scénář, který zajímavější dramatický oblouk naplňuje až ke konci. Na druhou stranu bojových seriálů mnoho v dnešní době nevychází a tak jeden přímo zaměřený na to, určitě neuškodí. Slabší 4*.

O-Č-I-S-T-E-C a to doslova. -------- Je jasné co se bude odteď pouštět hyperaktivním capartům za trest. Po Pupě budou mít svoje mozky tak vygumované, že nejenže nebudou všude dělat binec, možná, že zapomenou i chodit. Možná i mluvit a jedinou větu co občas vydají bude - PUPA kurva už ne! ------- Pupa je tak špatný seriál, že při jeho sledování možná z nudy napodobíte jednání hlavních postav v seriálu, ovšem ne na někom dalším, ale na sobě. Nedivte se tedy, když se z PUPOvské letargie proberete bez nějakého orgánu a nezapomeňte - Larky to říkal ! ------- Pupa je tak strašně strašný seriál, že vám nepomůžou ani teplí draci Aleše Fajxe, ani pročištění čaker jedné z velmi důvěryhodných televizních věštic. Na nic vám navíc bude i Aštar Šeran a jeho samozřejmě vůbec né imaginární loďstvo kroužící kolem Země. Pupa vás stejně dostane. ---------------- No dobře, humory teď stranou. I přes svou krátkost je Pupa téměř nedívatelnou záležitostí, která nemá jedinou pozitivní vlastnost. Naprosto imbecilní děj o slečně, která se pro přežití musí krmit lidským masem a jejím bratrem, který se stává jejím krmivem, protože mu maso a orgány dorůstají, vymýšlel nejspíš nějaký postarší japonský šimpanz s pokročilým stadiem demence. Jak jinak si vysvětlit, že i přes pouhou půlhodinu stopáže jde o absolutně neuvěřitelnou sérii těch nejdebilnějších situací a s tím spojených dialogů co tu v rámci posledních let bylo. Naprostým vrcholem je v tomhle ohledu pětiminutovka (jeden díl), kdy holčina požírá svého onii-chana...5 zkurvenejch minut. Co to do prdele je ? To se nás tvůrci snaží unudit k smrti ? U tohohle dílu jsem upřímně přemýšlel, že se obětuji ve jménu nějaké potrhlé církve, ale pak mi došlo, že vlastně žádnou neznám, takže jsem se dál díval na Pupu. ------- To vám za sebe nicméně nedoporučuji, pár nás šlo s kůží na trh a možná budeme mít i nějakou tu mozkovou deformaci až do konce svých dnů. Pokud už se k téhle naprosté sračce dostanete, budete ji velmi pravděpodobně nenávidět. Tedy pokud nejste z ranku jako DinoRaptor, který by dal 4* nebo 5* i videu, kde je natočené hovno na botě v rozlišení 240x120.

Čistá pocta kultovním a naprosto výtečným devadesátkovým Pokémonům (Blue, Red, Yellow) od Nintenda, které jsem já osobně tenkrát hrál na Gameboyi. Krásné vzpomínání. -------- Sám o sobě The Origins nejsou díky málému počtu dílů a tím pádem velkém počtu skoků v ději příliš soběstačným dílem, ale pokud jste hráli výše uvedené hry, budete nejspíš velmi spokojeni. Nechybí známá hudba, některé významné momenty ani úvodní menu z Gameboye. Zároveň to nicméně neznamená, že by se neznalci her nutně museli nudit. Všechny čtyři epizody odsípají bez větších zaškobrtnutí. Čisté 4*.

Postavit seriál na postavě docela jasně vybočující ze zažitých žánrových a lidských konvencí může být cesta do pekla. Tím spíš je na místě skepse skrz fakt, že hlavní člověk stojící za Anime adaptací Watamote, Oonuma Shin, má za sebou v rámci své kariéry spíš pády (katastrofální Fate/kaleid a C³ nebo nepovedený Kokoro Connect) než vzestupy (ef: A Tale of Memories.). Hned takhle na začátku je potřeba říct, a ostatně mnou udělené hvězdy tomu napovídají, že Watamote bude podle mého patřit spíše k těm vzestupům. V rámci celkového příjetí nicméně čekám rozporuplné reakce, než nějaké obecné nadšení. Proč si myslím, že tomu tak bude napíši dále -------- Watamote vypráví o dívce Kuroki, která není na první a ostatně ani na žádný další pohled zrovna přitažlivá. Nemá kamarády, má problémy vůbec na někoho cizího promluvit a sama má pocit, že svět je tak trochu proti ní. Jeho pravidla sama nechápe, to jí ale nebrání se do něho skoro po celou stopáž 12-ti dílů snažit dostat. Cesta je to vskutku trnitá a nepomáhá tomu ani poněkud zvláštní charakter hlavní hrdinky. Na jednu stranu zklamaná světem, který ji tím pádem pořádně štve a minimálně pro sebe neváhá nadávat na všechno, na stranu druhou holka, která navenek působí zcela neškodně a která, jakkoliv je jí to proti srsti, praktikuje často praktiku „muchy sežerte mě“. V rámci toho jaká je, se nakonec není moc co divit, že spíš než někde venku s kamarády, které má problémy si najít, kempí celé dny doma buď u nějaké vizuální novely nebo se útápí v myšlenkách a představách, jaké by to bylo mít kamarády, kluka atp. -------- Divnost Kuroki a nepovedené pokusy konečně začlenit se do pro ní vzdáleného světa „normálních“ lidí je tím největším tahákem Watamote. Zároveň se ale dá bez problému pochopit, že pro někoho to bude ten zásadní problém. Né každému totiž sedne styl vyprávění, který se v zásadě nikam moc neposunuje, rovněž mu nemusí být po chuti charakter Kuroki, která ho bude vysloveně odpuzovat. Možná se také někdo vytasí z tvrzením, že Watamote je v rámci své prezentace lidské abnormality naprosto prvoplánovou sračkou. I tohle může být za jistých okolností poměrně platným tvrzením. -------- Osobně se mi ale přístup tvůrců povětšinou líbil. Věčně v myšlenkách útápějící a velmi osamělé hlavní hrdinky mi bylo docela líto. Tuhle lítost nabourával občas nějaký ten vtip, občas nějaké ty vypečenější Tomočiny představy, které sice, pravda, jsou možná občas docela přehnané až nechutné, ale osobně je beru spíš jako způsob prohlubení zoufalství hl. hrdinky a jakéhosi prohlubování divákova citového pouta s ní než jen nějaké jednoduché pokukování po těch nejnenáročnějších divácích. -------- Dobrý dojem navíc podtrhuje skvělá animace a její výtvarná stránka vůbec. Ta má nejblíž asi k serii Monogatari, kterou ale kopíruje spíš jen rámcově a spoustu věcí dělá po svém. A dělá to dobře. Rovněž hudba je skvělá, ať už je řeč o parádním openingu nebo hudbě přímo v seriálu. V rámci namluvení postav jasně vládne snaživá seiyuu, která hraje Kuroki Tomoko. Celkově nemám audiovizuálnímu zpracování v podstatě co vytknout. -------- Pokud bych měl kritizovat, musím si trochu postesknout nad absencí nějaké zajímavé další postavy. Tomoko sice má jakýs takýs protipól ve své kozaté rádoby kamarádce z nižší střední, ale přišlo mi to nedostatečné. Pro druhou řadu bych vedle toho taky prosil třeba divností podobnou postavu jako je sama Tomoko. Rovněž její bratr, jakkoliv by se z něj dalo, jako postavy, vytěžit docela dost, je v seriálu jen zcela minimálně. -------- Ve výsledném součtu se ale podle mého nedá svítit. Watamote je skvělý seriál, seriál jiný, chytrý a přitom dost svérázný. Jeho přijetí bude nejspíše velmi rozporuplné, ale osobně ho považuji za jedno z nejlepších Anime roku a tak trochu i seriálem, který rozvířil dosti stojaté vody aktuálních animovaných japonských serií. Čisté 4*.