Akana

Přesně takhle má vypadat smysluplná filmová adaptace knižní předlohy. Román jsem četl relativně nedávno, takže ohledně děje mě nemělo co šokovat a byl jsem s tím dopředu srozuměný. Co mě ale jednoznačně nadchlo, byl způsob, jak si s tou látkou Lynne Ramsay poradila. Přesně si uvědomila, kde končí literární způsob vyprávění a kde začínají možnosti toho filmového. Díky tomu nesledujeme zmrzačený výcuc z knihy, ale naprosto soběstačný tvar, kde starou belu sejde na tom, že se do něj z předlohy nemohly vejít všechny nuance. Film si je totiž nahrazuje jinými, z vlastních zdrojů. Skvělá Tilda Swinton je bez diskuse, ale je tady ještě taky fantastická hudba Johnnyho Greenwooda. Ten kluk mě znovu přesvědčil, že na poli filmové hudby je v tom zástupu řemeslníků, jakkoli kvalitních, jedním z mála se skutečnou vizí.

Mě by ani tolik nevadilo, že Speciální jednotka pokulhává za svými americkými vzory, jako spíš to, jak usilovně se jim snaží vyrovnat. Připadá mi, že hlavním cílem filmu je dokázat, že "my Francouzi to umíme taky". Všechno ostatní je jen přívažek. A těch logických facek je tam opravdu až hanba, na to nemusím mít zkušenost s prací speciálních jednotek.

Chirurg Haneke nekompromisní jako vždy. V minulosti už mi dokázal zasadit hlubší rány, ale to možná jen souvisí s věkem. Jinak opět skvělé, zdá se, že Haneke neuklouzne na jakémkoliv povrchu.

Jistě, příslušnost k linii Zločiny a poklesky - Match Point je zjevná. Nemyslím si ale, že by se Allen vysloveně opakoval, prostě jen zpracovává téma z jiného úhlu, v němž velkou roli hrají rodinné vazby. Expozice je trochu vypravěčsky i herecky strnulá, ale postupně jak McGregorův, tak především Farrellův výkon nabírají obrátky. Nakonec právě díky nim mi snad Kasandřin utkví v paměti, což bývá při setrvalé Allenově produktivitě trochu problém. Zrovna nedávno jsem si uvědomil, že si třeba ze Sólokapra nevybavím prakticky nic.

Ona je vlastně idea La La Landu hodně podobná té ve Whiplashi. Co je člověk ochoten obětovat pro svůj sen a jestli to za to stojí, přičemž v obou případech je odpověď kladná. Samozřejmě je to jiný žánr, jiný způsob vyprávění, ale v podstatě je to o tom samém. Ne, že by mi to vadilo. Muzikálový formát zvládl Chazelle skvěle, šikovně míchá žánrovou abecedu s vlastní invencí, romantiku dávkuje uměřeně, i když jsem čekal přeci jen o něco temnější vyznění. Nicméně jsem zvědavý, jestli v příštím snímku nakousne i nějakou jinou myšlenku. A ani by mi nevadilo, kdyby k tomu zase vyhrával jazz.

Neuvěřitelně zpackaný velkofilm, především po scénáristické a režijní stránce. Občas jsem jen nevěřícně kroutil hlavou nad těmi odnikud nikam vedoucími dialogy. Chápu, že jde o co možná nejvěrnější rekonstrukci historické události, ale i v takové se dá pracovat s nějakou dramatickou výstavbou, vykreslením charakterů a hlavně dynamikou, kterou tady nahrazují k uzoufání statické a vzájemně nekomunikující pasáže. A to se bohužel příliš nelepší ani ve druhé půlce, kdy dojde na samotnou bitvu. Jediné, co jsem skutečně obdivoval, byly nádherně nasnímané záběry krajiny a davové scény - tam se jistě nemalý peníz do projektu vložený konečně zúročuje. Jakmile se ale běžící Zuluové střetnou s bílými vojáky, už je zase zle. Od filmu z roku 1964 jistě nemůžu očekávat bůhvíjak naturalistické bojové scény, ale co je moc... každou chvíli mi hlavou prolétla myšlenka na Monty Pythony, obzvlášť když Stanley Baker trochu připomíná Johna Cleese. Britům se v šedesátých letech definitivně hroutilo jejich drahé impérium a tenhle film působí jako nákladný pokus pofoukat si otřesené sebevědomí oslavnou rekonstrukcí "hrdinné" epizody z jeho historie. Ta tendenčnost by se ještě dala přejít, ale řemeslné nedostatky jsou příliš zásadní. Výpravné, ale neumělé a křečovité.

Byly chvíle (zhruba uprostřed), kdy jsem si říkal, že právě sleduju nejlepší Tarantinův film. Náramně jsem si užíval tu divadelní konstrukci děje (tarantinovsky užvaněné postavy jsou tu ještě užvaněnější, ale ty dialogy jsou mistrovské a ani trochu nudné), která občas připomínala detektivky Agathy Christie. Mistrovskou práci s detaily. Odkaz na Carpenterovu Věc (není přece možné, aby řetězec "Někdo z nich není tím, za koho se staví"-vánice za okny-Kurt Russell-Ennio Morricone nebyl mrknutím tímto směrem). Napětí přehuštěné k prasknutí. Od momentu, co se začalo střílet, chlístat krev a už bylo víceméně jasné, kdo s kým a proč, mě to už bavilo méně. Konec bych si představoval rafinovanější, takže jsem z absolutního nadšení poněkud slevil, na 90% to ale pořád stačí. Důležité je, že mě Tarantino stále má čím překvapit. Je zajímavé, že už potřetí v řadě je jeho ústředním motivem rasismus. Ale nedělám si těžkou hlavu s tím, jestli je jeho zpracování tématu nějak objevné nebo hluboké. Od nahlížení pod filozofické pokličky mám Larse von Triera (i toho mi film "dovysvětlujícím" komentářem v jednu chvíli připomněl), Tarantino je tu od filmové zábavy. A v tom je stále nedostižný.

Ten děj je lehce předvídatelný, ale v tomhle případě mi to vůbec nevadí a užívám si přímočarou, syrovou žánrovku. Od režiséra tarantinovské ztřeštěnosti jménem Nemilosrdný střelec bych něco tak seriózního a stylově štíhlého nečekal. Hrdinská nadsázka, obrovská přesila, to k věci patří. Snad jen ten hořící dobytek si mohli tvůrci odpustit.

Jelikož jsem znal předem knižní předlohu, která se mnou pořádně zacloumala, měl Hillcoatův filmový přepis ztíženou pozici. Zbývalo mi jen zkoumat, nakolik se mu podařilo vykreslit tu ubíjející tíseň a beznaděj, které kniha vyzařuje, a na hlubší citový ponor už nezbylo tolik místa. Přesto si myslím, že Hillcoat převedl Cestu na plátno nejlépe jak to jen šlo. Citlivě, věrně, bez snahy obalit tu pustinu aspoň sprškou hollywoodské efektnosti. Ze dvou nejdrastičtějších scén předlohy tu vůbec nejhrůznější vynechal, a musím říct, že jsem za to docela rád. Mocně depresivní je film i bez rožnění.

Vždycky, když už se v té záplavě nejrůznější muziky, co poslouchám, začínám tak nějak ztrácet, a smysl toho všeho se zamlžuje, je to přesně tenhle druh filmu, co mě dokáže nasadit zpátky na správnou kolej a připomenout, o čem to vlastně celé je. Podobně na mě funguje snímek Na pokraji slávy, i když tam se najdou i hořké tóny. Piráti na vlnách jsou naproti tomu čirá nostalgie, humor, lehkost a nadsázka. V žádném případě si nekladou za cíl být realističtí. Branaghův upjatý vládní fašoun je jasná a záměrná karikatura a více či méně idealizované jsou i všechny ty rozkošné figurky na palubě Radia Rock. A nesedí to ani chronologicky: lecjaká skladba, která ve filmu zazní nebo je zmíněná, je pozdějšího data, než se děj odehrává. Ale to je všechno, aspoň pro mě, irelevantní. Ten film je potřeba brát především jako poctu těm pro rock'n'roll požehnaným časům a lidem, kteří mu zasvětili život. Poctu nesentimentální, napěchovanou vypečenými vtípky a příhodami (dlouho jsem se u filmu tak často nesmál nahlas). Tohle mě fakt nakopává.