Akana

Podobně jako v Takovém milování, i tenhle Schlesingerův hrdina je mladík, který si moc neví rady se svým životem a jeho nasměrováním. Billy má spoustu plánů ale minimum odhodlání jim vyjít vstříc. Řeší to neustálými výmysly a mystifikacemi, jimiž balamutí i sám sebe. Jako únik před šedivou realitou maloměsta si vyfantazíroval svůj vlastní svět, kde je hlavou státu, hrdinou, člověkem, kterého každý obdivuje, vládnou tam velká slova a gesta. Ve skutečnosti ale není schopen odhodlat se k rozhodujícímu kroku jakýmkoliv směrem. Právě ta hraniční místa, kdy se Billy propadá do snění nebo naopak, jsou natočená velice objevně a i dnes to působí zajímavě a neotřele. Konec vyznívá o dost pesimističtěji než Takové milování i když není úplně jasné jestli Billyho závěrečné selhání způsobila jen zbabělost nebo i cosi jako zodpovědnost k rodině. Schlesinger šel v psychologickém portrétu tentokrát ještě hlouběji a já se budu rád dál probírat jeho filmografií.

Dva lidé, kteří touží po troše lidského tepla a porozumění, jimiž by vyléčili hluboké rány způsobené válkou, ale ty samé šrámy jim cestu ke sblížení nenapravitelně zničí. Trojice Vláčil-Körner-Čepek po Údolí včel znovu zazářila. Kvalitní scénář, citlivá režie a úsporné herectví, to jsou tři body, na kterých stojí působivost filmu. K Petru Čepkovi musím samozřejmě přiřadit i Emmu Černou, oba tady ukázali jak účinná může být v herectví střídmost. Víc než slovy je vyjádřeno mimikou, pohyby. Taky tempo vyprávění je rozvláčné, ale bez toho aby se z něj vytratilo napětí. Krutý, nepřikrášlený výřez z naší historie, který by o pár let později už natočený být nemohl. 90%

Tam kde měl Člověk z mramoru ve svém protirežimním zaměření ještě občas rukavičky, Člověk ze železa už na ně kašle. Je to dáno tím, že film vznikl těsně po zobrazovaných událostech, kdy ještě vítěznou euforii nepřiškrtil rázně mocenský protiúder (dá se ale říct, že film ve svém závěru něco takového předvídá). Wajda vsadil na podobnou strukturu založenou na kombinaci současného dění a flashbacků, ale situace je teď jiná. Současnost je dramatičtější, rozjitřenější a v postavě reportéra Winkela se řeší trochu jiná dilemata. Formálně nastoupil na místo Agnieszky, ale jeho vlastní vývoj je jiný a rovnocenný postavě stávkového předáka Tomczyka. Na Winkelovi je výborně ukázáno jak záludně si takového psychicky nevyrovnaného jedince strana dokázala připoutat k sobě. Zašpinit, zdiskreditovat a pak s licoměrnou blahosklonností přivinout na svou hruď, protože jinam už cesta nevedla. K reálným událostem je Člověk ze železa přimknutý ještě víc než jeho předchůdce. Jeho dokumentární hodnota se dokonce možná vyrovná té umělecké. Takže jediným stínem pro mě opakovaně zůstává příšerná hudba.

Posunout další startrekovský film trochu komediálnějším směrem byl nejen dobrý nápad, ale navíc se ho podařilo zdárně realizovat. Motiv cesty časem a nedorozumění plynoucích ze setkání se světem 20.století se sice párkrát vyskytl už v původním seriálu, ale až tady z něj vzešly opravdu vtipné momenty (Spockovo klení, Čechov pátrající s ruským akcentem po jaderném materiálu). Ekologické poselství není přehnaně patetizováno a tudíž si s odlehčenou náladou filmu nepřekáží. Povedené.

Řekl jsem si: musíš zkouknout aspoň jeden film s Chuckem a vybral jsem si ten uznávaný jako relativně snesitelný. Ale marná sláva i Delta Force je nehorázná hovadina plná béčkových akčních scén, siláckých hlášek bez vtipu a vlasteneckého patosu. Budu potřebovat hodně kuráže abych si zase někdy s Chuckem začal. Ale možná k tomu někdy dojde. Každopádně ani tohohle setkání nelituju, to bych si nedovolil. 30%

Definitivně uznávám, že celovečerní formát Atkinsonovi nesluší. Ne že bych se u toho kroutil trapností, pár dobrých gagů by se našlo, ale hodně jich v lepší podobě známe z televizních skečů a ty ostatní se ztrácejí ve vypocené dějové lince. Nakonec u mě nad Atkinsonem vítězí Willem Dafoe a jeho dokonale sebevzhlíživá "umělecká" patlanina na festivalu v Cannes.

Pranýřování bezcitných machinací vysoké politiky je vděčné téma, tentokrát ale poněkud nevzrušivě a chladně zpracované. Val Kilmer mě nepřesvědčil, adrenalin mi nezvedl a morální cítění nerozbouřil. Nebylo to špatné, ale mám pocit, že si na tenhle film zakrátko ani nevzpomenu.

Nemilosrdná ztřeštěnost. Sergio Leone kdysi převedl Kurosawova samurajského Yojimba do westernových reálií, teď Japonci vrací úder, ale semleli to všechno dohromady ve stylu Tarantinových brakových orgií. Zmíněný emancipátor všeho pokleslého se ve filmu v menší roli dokonce objevuje a já si říkám: škoda, že to i nerežíroval. Takashi Miike má možná podobné choutky a vkus, ale chybí mu ta geniální stylová vytříbenost, která u Tarantina i tu nejpraštenější scénu povyšuje na estetickou lahůdku. Takové chvíle tu taky byly, ale vedle nich i ty tuctovější. Nicméně už jen ten nápad zkombinovat samuraje a pistolníky je na medaili. 70%

Nějakým těžko popsatelným způsobem mi tahle smutná i drsně laskavá příběhová mozaika připomíná Felliniho Amarcord. Krátké výseky ze života několika jedinců i rodin v někdy skoro přízračném prostředí předměstského slumu spojuje snaha vyrovnat se s nepřízní osudu, životními tragédiemi i běžnými starostmi. Metody hrdinů jsou různé, někdo si ve svých představách staví (doslova) vzdušné zámky, někdo svoje bolesti uzavírá do neprostupného mlčení, někdo rezignuje, ale jiní vítězí humorem (muž vychovávající nevlastní děti), vnitřní silou (rytec) nebo jenom prostomyslností ("výměna manželek"). Každý z těch drobných obrázků má svojí vlastní náladu, ale dohromady to ladí a celek je hořký i smířlivý zároveň.

Tykwer ví jak na mě. Stvořil magický svět, drsně realistický a zároveň mimo realitu, do kterého mě vtáhnul a přinutil okouzleně se pást na jednotlivých scénách (za všechny třeba Baldini marně zkoušející rozpoznat složky konkurenčního parfému) a ke konci zase nevěřícně kroutit hlavou. Musel jsem si chvíli zvykat na vědomí, že ona neuvěřitelná masová scéna (kdo viděl, ví, kterou myslím) přes svojí přemrštěnost do příběhu ve skutečnosti přirozeně zapadá. Netroufám si říct, že bych pochopil všechno, co se film snaží sdělit. Zachytával jsem náznaky a myšlenky, které mi ale vzápětí unikaly když se ten krasohled zase o kousíček pootočil. Chvíli jsem měl za to, že už chápu a hned jsem byl zase vyveden z omylu. Ale taková hra je přesně to, co mám rád. Být jen krok od dokonalého pochopení ale celého se nedobrat. Snad je tou základní myšlenkou posedlá touha po něčem nedosažitelném, která je nutně lemovaná smrtí a utrpením, z něhož na začátku taky vzešla. Touha po uznání a lásce, kterých hrdina svojí bezohledností dosáhne, ale nepřinese mu to žádné uspokojení. Moje nadšení tímhle filmem ale nepochází z pokusů o analýzu ale jednoduše z nevšedního, pohlcujícího zážitku, z kouzla, které je v téhle kruté pohádce obsažené. 90%