Anarion

Teda, jestli něco z toho, co jsem za posledních pár let viděl pro mě splňuje definici samoúčelný úchylárny, tak rozhodně tohle.

Vlk z Wall Street je jak pro tvůrce a producenty především, tak i pro diváky jakousi hřejivou jistotou ve věčném chladu Hollywoodu, když spojením slavného jména na režisérské židli, poutavého a značně propíraného příběhu, hereckých hvězd a značné mediální kampaně dává vzniknout čemusi zaručeně dobrému (a výdělečnému). Stále je to ale jen a pouze film. A jako takový musí být, a věřím, že je nebo alespoň bude, posuzován a kritizován. Ne každému se musí zamlouvat už jen předlouhá stopáž, která není použita pro hlubší pochopení příběhu, nýbrž jen pro, až zvrhle působící, vyžívání se v drogami navozených stavech hlavních hrdinů. Celý snímek tím přechází do roviny, kdy si divák nemůže být jistý hlavním sdělením, neboť pokud šel na film o finančním podvodníkovi, bude zklamán a překvapen zdánlivou jednoduchostí nekalých praktik a též množstvím zmiňovaných „raušových“ scén posunujících jej blíže k Requiem za sen. Působením faktu, že jde o snímek na motivy autobiografie, pak navíc dochází ke ztrátě sociokritické noty, když se glorifikují nepříliš oslavyhodné vlastnosti ústředních postav. Ve výsledku pak návštěvník odchází z biografu citově nevyhraněn, což je pro jakýkoliv pokus o umělecké dílo, kterýmžto mnohé filmy jistě jsou, to nejhorší možné východisko.

Tíživá výpověď – to bezpochyby, avšak nemohu se zbavit pocitu, že značná část oné tíhy se cestou přes oceán do střední Evropy ztratí. Zůstává sice jasně srozumitelný motiv bezprecedentní ztráty svobody, ale přeci jen otroctví v našich zeměpisných šířkách zdaleka nerezonuje tolik, jako v „zemi svobody“. Tím bohužel 12 let v řetězech přichází o většinu svých trumfů a zůstává tak „jen“ nenáročně artovým stylem natočený snímek se spoustou skvělých hereckých výkonů a mně osobně velice sympatickým prvkem gradování dramatu spíše obrazovou nežli hudební stránkou.

Tohle je film, který zkrátka nemůže být propadákem. Ústřední čtveřice svým společných charismatem a hereckým umem utáhne sebehloupější scénář, a nutno podotknout, že ten v tomto případě hloupým zcela jistě je. Především pak je senilnější a sentimentálnější než všichni čtyři hrdinové snímku dohromady. Vždyť tihle pánové i celé toto dílo by si zasloužili mnohem více zábavy a vtipu. Seniory řešící na podzim života své staré problémy tu totiž máme dosti často.

U většiny snímků vnitrostátní produkce mám pocit, že autoři nikdy, byť jen pohledem, nezavadili o filmovou nauku. Ku podivu tímto pocitem jsem u Křídel Vánoc netrpěl - zde totiž kamerman očividně (nevím však zda záměrně) navštívil přednášku, ve které se zrovna hovořilo o detailních záběrech. Zbytek autorského ansámblu už jej však nenapodobil, a tak je z toho jen další česká filmová šmíra.

Je prostě jasné, že film o teenagerech pro teenagery nikdy pochvalné ódy od kritiků sklízet nebude. To se zkrátka pro osoby cítící se renomovaně nehodí, aby chválily něco, co dokáže s trochou snahy pochopit i mladistvý. Naštěstí však existují i jiné etalony kvality, a tak můžeme dnes po více než roce jednoznačně prohlásit, že první díl Hladových her byl více než povedený, čehož důkazem budiž nejen výnosy ze vstupného, ale též mánie a touha po napodobení knihy i filmu, kteréžto fenomény zfilmovaný první díl knižní trilogie způsobil. Mým osobním měřítkem kvality navíc bylo, že mne zhlédnutí první části filmu donutilo přečíst si původní knižní předlohu. Vzniku druhého dílu předcházelo krom režisérských rošád i obrovské očekávání, a to, jak každý sexuálně aktivní jedinec ví, není nikdy ku prospěchu. Jak to tedy dopadlo? Věru, osobně myslím, že vůbec ne špatně. Hunger Games: Vražedná pomsta je velmi dobře zpracovanou verzí předlohy, ve které všechno a všichni hrají přesně tak, jak mají a která nezanedbává prakticky žádný z aspektů obsažených v knize. Žel bohu daní za to je nedostatek času na větší prokreslení postav a na psychologickou stránku, která právě fungovala jako koření dodávající prvnímu dílu na chuti a kvalitě. I přesto je potěšujícím faktem, že Vražedná pomsta nesklouzla k pouhému teenage-friendly masakru a zachovala si něco ze svého nadhledu a sociálně kritického akcentu. Osobně se moc těším na závěrečný díl, respektive díly, neboť teď konečně jsem přesvědčen, že rozdělení závěrečné části na dvě může filmu pomoci i jinak než finančně.

Jsem idiot! Idiotům budiž ledacos odpuštěno. Třeba když spekulují. Třeba o způsobu vzniku filmového scénáře. Třeba k filmu Konzultant: To se tak jednoho dne stalo, že se Ridley Scott rozhodl vzít takřka půltucet slavných jmen a udělat film. No jo, jenže všichni říkají, že k filmu je třeba scénář, tak co s tím? Scénář, scénář, scénář,… tak tam něco napiš Cormacu, ať je to dobrý. Tak, teď ještě obvolat pár známých - někdo to přece musí zaplatit a jde se na věc. Idiot konec! Vážně nevím, zda scénář vznikal nějak podobně a je mi to jakožto konzumentovi vcelku jedno, jisté však je, že působí, jako kdyby ano. Celý snímek je přeplněn rádoby chytrými řečmi o životě a smrti, o ženách a sexu, o psychologii a o dalších vzletných tématech. Bohužel ve výsledku je v něm inteligence asi jako v rapovém videoklipu, s kterýmžto se může měřit též co do počtu odbarvených krasavic a drahých automobilů. Z celého scénáře je pro „příběh“ vypovídajících cca 10 vět. Připočtu-li navíc předvídatelnost úrovně očekávatelné u dětského pořadu o abecedě (všichni zkrátka víme, že když se v desáté minutě hovoří o přitažlivě zvráceném způsobu smrti, že se jej deset minut před koncem dočkáme), prakticky absentující hudební doprovod a nepřítomnost uspokojujícího konce, kteroužto vlastnost věru rád nemám, nemohu nalézti jiného hodnocení nežli nejnižšího možného.

Tak se obávám, že jsem buďto svědkem další zbabrané filmové verze kvalitní literární předlohy (kteroužto neznám), anebo onen knižní předobraz není až tak kvalitní, jak by se mohlo dle různých ocenění zdát. Neříkám však přitom, že nerozumím masové oblibě Enderovy hry - ať už se jedná o první či druhý případ. A obzvláště pak se vůbec nedivím oblibě knihy za oceánem, poněvadž pokud je alespoň částečně shodná se svou filmovou verzí, pak se jedná o ideální recept, jak (nejen) v zemi hvězd a pruhů uspět. První polovina díla je totiž splněným americkým (nebo minimálně republikánským) snem o uto/dys-topické megamilitantní budoucnosti lidstva s neomezeným armádním rozpočtem a druhá zase takovým bezbarvějším a bezkrevnějším Avatarem uspokojujícím i onu demokratičtěji smýšlející část publika. Knižní verze má však i zde znatelnou výhodu, neboť je částečně dotvářena lidskou myslí, celkové vyznění je pro každého jiné, a tudíž za výslednou „kvalitu“ díla je stále, byť jen minimálně, zodpověden i recipient. I tento malý trumf se ale vytrácí s příchodem verze filmové. Obzvláště pak, když jsou za hrdiny vybráni vcelku nevýrazní či alespoň nevýrazně hrající protagonisté a celé je to doplněno mdlým podáním jak režijním či scénáristickým, tak i ku příkladu hudebním.

Thor: Temný svět je jen další tuctovou a typickou „marvelovkou“, jedním z vícero mezichodů mezi prvním a druhým dílem, pro tuto sérii stěžejních, Avengers. Jako takový tedy nenabízí nic nečekaného: pokroucenou multikulturní verzi severské mytologie, pár známých šablonovitých postav, neoriginální příběh o zničení světa, špetku parodického humoru, happy end a již tradiční odkaz na další snímky od téhož filmového studia. Snad jen, v některých momentech až přílišné, přiblížení se Hvězdným válkám může leckoho překvapit, ale to spíše negativně nežli naopak. I přesto však snímek svůj účel s největší pravděpodobností splní – něco (ne)málo svým tvůrcům vydělá a udrží diváka nažhaveného na onu „bombu roku 2015“.

Odpad! si tenhle snímek nezaslouží ani tak za filmové kvality, jako spíše za to, že jde o pro-ekologický tendenčně natočený "fejk".