dan4815

Do kina jsem si tematicky oblékl tričko se Schrödingerovou kočkou, nakoupil krabici s popcornem a s malou Pepsi, aby mě nezlákala k velikému nasávání. Tři hodiny jsou úctyhodný výkon pro můj močový měchýř, a ukázalo se, že i pro mou pozornost. Nolana předchází skvělá pověst. Není filmu, který by se blížil k průměru. Naprosto skvělý cit pro výběr tématu, fungující chemie mezi ním a herci a v neposlední řadě kvalitní kamera, to je něco, co tohoto režiséra tlačí na výsluní. Tato politická telenovela není špatná, ale autorovo Opus Magnum nadále zůstává vesmírné dílo Interstellar. Těžkost filmu mě ovlivnila natolik, že jsem si po filmu šel lehnout. Ve výsledku se naskýtá otázka, zdali se nejedná o jeden z nejslabších filmů od Nolana. Různé detaily mi činily radost – taková zmínka o vědci, který se bojí jídla, neboť si myslí, že je otrávené. Jedná se o skutečný případ, kdy tento člověk později umírá kvůli vyhladovění. Také bylo skutečností, že letadla vyhazovala letáky (upozorňující na dopad hrozivé bomby) do všech pomyslných míst, kam mohly obě bomby dopadnout, a tak daly všanc mnoha lidským životům. Ale také film obsahuje celou řadu naprosto zbytečných scén, které narušují tok děje. O projektu Manhattan jsem věděl mnohé, ale i přes to jsem byl překvapen značnou částí informací. O politice jsem věděl – ta doba je tímto velmi známá a pojem Mccarthismus mi není cizí. Na konci druhé světové války se možná zdálo až idylické, že s Rusy problém nebude, to vydrželo jen na velmi krátkou dobu. Spojení vědy a politiky jsem do jisté míry očekával, ale nebudu lhát, že testem atomové bomby mohlo dílo být ukončeno. Ve filmu vznikají hned několik vrstev, které divák může sledovat – věda okolo atomové bomby (ta je nejvíce upozaděna), osobní rovina Oppenheimera a politika okolo projektu. Problém nastane, když jste přišli do kina s tím, že se konečně dozvíte, jak takový nápad vůbec vznikl. To je spíše okrajovou záležitostí. Mně osobně se nejvíce, po té trochy vědy, zaujala ta osobní stránka ústřední postavy. Lidé považuji vědce staré doby za ctnostné, konzervativní a neangažované mimo otázky fyziky. Nutno dodat, že film si užijete o to více, pokud jste fyzik nebo se jen zajímáte o vědce tak, jako já. Měl jsem tu výhodu, kdy jsem téměř u všech rychle se objevujících postav věděl, o kom je řeč a jakou měl roli. Příběh o proutníkovi, který balancoval mezi svými přesvědčeními, žil na hraně jenom proto, že byl otevřený dalším názorům, je jistě zajímavá podívaná. Samotná příprava a následný test atomové boby je soubor naprosto famózních záběrů plné gradující atmosféry, která by se dala krájet. Člověk už ví, že bomba explodovala, ale stejně sleduje veliké plátno se zatajeným dechem a hltá každou mimiku na každé tváři herce, který se na place nachází. Trochu mi to připomnělo úsek filmu "First Man" kdy Armstrong poprvé sedí v raketě - tíživě neprostorné místo plné techniky, hluku, vibrací a strachu, že je to to poslední, co člověk vidí. V Oppenheimerovi jsem během odpočítávání cítil snad i ten technický odér, který lze cítit ze starých muzejních exponátů válečné techniky. To je to, proč jsem chtěl film vidět; chápu však, že se jedná o biografické dílo, takže politika a následné vyšetřování do děje patří. Byť je to ke konci úmorné. Co z toho plyne? Jestli bylo smyslem filmu vyvolat v divákovi obrovskou tíživost, tak to se povedlo. Nemohl jsem mluvit, jen spát. Film zcela jistě poukazuje na morální dilemata, stejně tak ukazuje život fotra atomové bomby. Ale tento film nepovažuji za něco, co bych musel vidět znova.

Film přináší pozoruhodný mix mezi filosofickým zamyšlením nad smyslem života a nad úskalími budoucího světa. Sic nevěřím tomu, že v roce 2084 bude možné oživit člověka, ale naskýtá se zajímavá otázka - jaké budou motivace budoucí společnosti k rozmražení obstarožních lidí? Kromě historického, kdy budou tito lidé atrakcemi pro budoucí lidstvo, které bude chtít vidět a slyšet člověka, jehož mysl ustrnula v nějakém vzdálenějším století nazpět, nevidím jiný smysl. Takoví lidé budou přítěží - společenská adaptace bude nejspíše horší, také psychická stránka věci bude zdravotní systém vytěžující okolnost. Ve filmu to krásně zaznělo: "Kdo by tě chtěl oživovat?"... nakonec ano, a to firma, která na tom chce vydělat. V tomto směru počin krásně poukázal na obrovský problém novodobé honby za nesmrtelností. Nikdo na vás nebude čekat, ledaže byste žili v rodu, který si potrpí na svůj původ a za pár století by se chtěli setkat z jejich přímým předkem. V tomto ohledu film selhává, protože nabízí velmi úzký pohled na problematiku a nepřináší nic jiného, než depresivní pragmatický pohled na znovuzrození. Musím také pochválit myšlenku, která by mě nikdy nenapadla; dnešní lidé, kteří tak tak zaplatí účast v mrazáku, budou nejspíše odkázaní na dary nebo peníze jiných lidí... a ruku na srdce, oživení bude velmi drahou záležitostí a nejspíše i zbytečností - ve výsledku, sice vás zajímavá, jak bude s vámi komunikovat váš předek, ale budete se o něj starat a finančně ho podporovat nejspíše po zbytek života? Takže ano, film krásně ukázal, že tato metoda je vhodná pro velmi bohaté lidi, kterým jejich peníze vystačí i v budoucnu. V tomto ohledu se film mohl také projevit - ukázka různých způsobů financování, kdy zmražený dá veškeré své peníze společnosti, která bude mít svolení s nimi pracovat a vydělávat tak, aby v případě oživnutí daný subjekt dostal stejně hodnotnou částku jako v době, kdy byl zmražen. Těch různých směrů, kudy se film mohl vydat, je nepřeberné množství. Vlastně, jsem v některých ohledech velmi zklamán a jde vidět, že budget nebyl nijak oslnivý. Na druhou stranu, Project Lazarus je vhodný pro lidi, kteří se velmi rádi zamýšlí nad otázkami budoucna, smrti či života. Nejde jen o technickou vizi, ale také náhled na psychiku rozmraženého. V některých momentech jsem se dokázal částečně vcítit do role člověka, kterého právě uvádí do nového života a procitá. To musí být šílený zážitek - hlava plná informací, zmatek, chtíč zjistit co nejvíce věcí střídající se s různou směsicí nepříjemných emocí. Největší nevýhodu vidím u postav... ty jsou tak mělké a hrozně otravné. Je opravdu škoda, že jsme neviděli rozkol mezi generacemi odlišnými lidmi. Jasně, nebude to tak šílené jako kdyby se oživil člověk ze středověku, ale čekal jsem větší zaměření na nějaké společenské odlišnosti. Postavy jsou nudné, vůbec k žádné si nevytvoříte vztah; dobře, k ústřední zaláskované dvojici možná ano, ale to nestačí. Také přednosti filmu jsou někdy ku škodě - filosofování je super, ale někdy jsou to už jen prázdnými řečmi, které mohly nahradit zajímavější debaty. Konec je pro mě nečekaný, ale logický.

Tento díl považuji za díl, který se neminul původní myšlenky celého seriálu - pojednává totiž o technologii, která mění život.. k horšímu. O tom BM vždy bylo, byť šestá série už odbočila od této filosofie. Troufám si tvrdit, že by tato epizoda zasloužila svůj film; za předpokladu, že by se do filmu aplikovalo více děje. Přemýšlím, zdali by se nosná myšlenka nedala rozvětvit do seriálové podoby. Docela mě mrzí, že pro nás zvídavé nebylo pořádně vysvětleno, proč vůbec celá mise existuje. Jinak, sledujeme dva astronauty, kteří cestují vesmírem, a aby se nezbláznili, využívají technologie přenosu mysli na robotické tělo. Jejich robo tělo se nachází na domovské planetě a díky němu prožívají normální životy, byť se fyzicky nacházejí na vesmírné lodi. Divák nakoukne do jejich životů, které se ale jednou provždy změní k nepoznání. Je to zajímavé zamyšlení se nad možnostmi, jak hvězdným cestovatelům zpříjemnit let. Dnes se to zase tak moc neřeší, ale zrovna tento díl ukázal, co se stane s lidskou myslí, když není dostatečně stimulována - jak myšlenkově, tak sociálně. Jestli se lidstvo někdy vydá do vesmíru, čemuž nevěřím, veskrze mezihvězdnou "plavbu", ani veliká kolonie nedokáže předejít velikým psychickým problémům. Řešením je buď absolutní simulace domáckého prostředí na které jsou lidé evolučně adaptovaní; zelené prostředí, různorodá krajina, systém dne a noci, povětrnostní podmínky a tak, nebo jednoduše zajištění, aby se jejich vědomí přenášelo zpět na Zemi. Upřímně, trochu mi chybělo vysvětlení, jak bylo možné, že piloti fungovali v reálném čase. Děj je poměrně předvídatelný - v některých směrech. Některé důležité zvraty mě však překvapily.

Jelikož si už nepamatuji osmou sérii, nemohu to s určitostí říci, ale sedmá série je zatím tou nejslabší vůbec. Žádný převratný opening, žádný převratný konec. Třeba konec páté série a začátek šesté je velmi emotivní. Když si to vezmu, tak scénáristé téměř od začátku seriálu každou sérii něčím završili. Konec čtvrté? Umírání a konec přátelství. Konec páté? Přiznání si porážky. Začátek šesté? Skvělá hudební nálož od Radiohead podkreslující Houseův boj se sebou samotným. Boj s absťákem a postupné pochopení, že jít proti systému se nemusí vždy vyplácet. Sedmá série přišla se vztahem mezi Cuddy a Housem. Dalo se to čekat. Lisa již v seriálu nechtěla nadále působit, a tak divákům museli přinést dávku dramatu. Za mě to ale moc dobře nefungovalo. Vůbec jsem tomuto mezilidskému vztahu nevěřil, nicméně tvůrci se snažili o maximální vyždímání. Když v předešlých sériích seriál odbočil od pacientů, tak nutně nelékařská témata nebyla na sílu. Skvěle doplňovala nemocniční prostředí. Určitě si diváci všimli, že s každou další sérií se autoři upínali stále více na mezilidské vztahy. Sedmá série byla už takovou lepší telenovelou. Únava pisatelského týmu je více než zjevná. Finální díl je velmi znepokojující a docela to kazí dřívější skvělou scénáristickou práci.

Videoklipu se ujal Jonathan Glazer, který pracoval již na hudebním klipu k písni „Street Spirit“. Glazer s rozpočtem 200k Dolarů, což ve své době bylo nevídané, ale žádané, neboť se kapely předháněly a snažily se posouvat hranice v podivnosti a smyslnosti, dokázal natočit na první nesoustředěný pohled jednoduchý videoklip, který dokáže zaujmout. Inspirací mu byl film Lost Highway režiséra Davida Lynche. Videoklip je skvělý ve své nejednoznačnosti, každý divák si jej může interpretovat po svém. Koncept videa režisér nabídl Mansonovi pro jeho píseň "Long Hard Road Out of Hell", ten naštěstí nabídku odmítl. Sám Glazer prohlásil, že chtěl přijít s příběhem, který lze říci jednou větou. Nicméně, je člověk na zadním sedadle ďábel nebo anděl? V mých očích se videoklip Karma Police jeví jako to nejlepší, co jsem mohl vidět.

Reakce na tento film se různí: "Okamžitě jsem se zamiloval do této pláže. Dilatace času nebyla nikdy zábavnější!" Albert Einstein; z korespondence M. Nightu Shyamalanovi. "Nesnáším tuto pláž, nejezděte sem s dětmi." Bohuš Matuš o dovolené s Lucinkou. Obvykle si nepamatuji na scénáristy, slavné kameramany či na některé méně slavné režiséry... nicméně Shyamalana si vybavuji velmi dobře. Je to jeden z mála tvůrců, které sleduji a snažím se seznámit s každým jeho dílem. Myslím si, že Shy je trochu nepochopený a podceňovaný. Jeho filmy se mi vryly pod kůži a šimrají mou kreativní a filosofickou část mozku. Jeho uvažování nad tématy a notnou dávku vědeckosti u něj vždy rád vítám. Snaha o vědecké vysvětlení, ale také vytváření tajemna je takovým milým a nezaměnitelným autorovým podpisem. Ne jinak je tomu i u Času. Režisér má také charakteristický postup děje - velké uvítání střídá postupná gradace děje se závěrečným "WTF" momentem, kdy je překvapený divák konfrontován s vysvětlením. Film nabízí pohled na filosofická témata a je na divákovi, jak s nimi naloží. Je krásné počasí, několik sobě neznámých lidí přijeli do hotelu kdesi na ostrově. Krátce na to dostanou nabídku, která se neodmítá - vlastní pláž. Sledujeme (ne)páry, které jsou něčím narušené a jejich problémy postupně odkrýváme. Z idylky se postupně stává horor; první hádky, první mrtvola, první stárnutí. Počáteční šok střídá snaha o vysvětlení. Plíživá temná síla je ale silnější, nelze vůči ní nijak jinak bojovat. Co jí způsobuje? Má to vědomí? Je to cílené? Každý z nich volí nějaký způsob útěku, a tak sledujeme psychologický boj s časem i s vnitřními motivacemi k odchodu. Jsou toho ale schopni? Ovlivní je jejich vnitřní problémy? Je to opět psychologická hra od našeho oblíbeného indického kluka. Osobně musím říci, že jsem čekal větší nálož. Začátek je poměrně silný, rozjezd to má solidní, ale pak filmu chybí silnější nosný děj. V druhé polovině scénáristovi docházel dech, což lze bohužel vidět. Pak přišlo vysvětlení, které mohlo být vskutku delší a více zakomponovaný do děje na pláži. Ve své podstatě je film stále docela originální, a to z něj dělá zajímavou podívanou. Moc tomu nepomáhají některé postavy, k nimž si divák nedokáže vytvořit hluboký vztah. Je to škoda, neboť ve Znamení ukázal, že příběh hlavních postav umí dobře napsat a prezentovat tak, že se divák o ně bojí. Zde mi bylo jedno zdali někdo umře. Nicméně, stále film doporučuji, a i když znám zápletku, klidně si ho zase někdy pustím.

"Nechápu, že jsem se vrátila do Irska." Blahodárný závan staré doby. Jak ve smyslu bytí, tak i filmařsky. Již dlouho jsem nezažil u novějšího filmu takovou oázu, vše od hudby, přes herce až po kameru je natolik kouzelně skloubené, že to divákovi lahodí oku i mysli. Nesentimentální styl vyprávění je pro mě, romantiky apatického, skvělou akceptovatelnou formou. Jenže šedá myš, jenž v příběhu vystupuje, tak nějak odráží nevýraznost celého filmu. Období padesátých let je samo o sobě vděčné téma. Amerika se probouzí z válečné deprese, lidé objevují nové možnosti života a užívají si každou chvíli ve velkoměstě. Irská imigrantka, mladá dívka Eilis, cestuje ze své rodné vísky za lepším životem. Už samotná cesta ukazuje těžkost tehdejšího života, když se člověk rozhodl jet za lepším životem. Dívka zcela zakřikla, se v nové uvolněné americké společnosti cítí nesvá, cize, jako z jiného světa. Nedokáže přeťat mateřskou pupeční šňůru se svou domovinou. Topí se v silných pocitech smutku. Poměrně brzy se její život změní. Na zábavě potká mladíka z italské rodiny. Kluk je to obyčejný, lehce vtíravý a nesnášející životní nejistoty. Ona zabředává do své práce, která z počátku její introvertní duše těžce snášela. Otevření, upovídaní individualističtí Američané museli mladou zakřiknutou dívku děsit tak, že každá další směna pro ní muselo být utrpení plné sebezapření. Ale každý tento nepříjemný kousek jejího života měl vliv na proměnu z šedé zakřiknuté ženy na emancipovanou dívku, která se umí chopit příležitosti. Musím podotknout, že tady se krásně projeví ten starý filmařský duch - jasný vývoj děje, každá scéna v sobě něco skrývá, je bohatá na atmosféru a podněcuje k zamyšlení. Krásný vizuál tehdejší doby, vykreslení Brooklynského pomalejšího života mezi imigranty je skvělé. Do dnešní uspěchané doby je to balzámem klidu. Eilis ale z nenadání musí odjet zpátky do Irska. Sotva se v Americe dostatečně aklimatizovala, usadila se a získala pocit jistoty a domova, zjišťuje, že její milovaná sestra z jejího života úplně mizí. Opět se shledává s rodinou. Aniž by se snažila, dostává nabídku k práci, kvůli které musela kdysi emigrovat. Potkává zde zajištěného chlapce a vše vypadá idylicky. Tak skvěle, že pomalu zapomíná na svůj nový, těžce vydřený život v Americe. Zapomíná na svého milého, zapomíná na ideály, kvůli kterým odplula. Je opojená na pohled složitějším mužem, který svou lásku k Eilis dávkuje po malých vznešených náznacích, což je kontrastem oproti italskému chlapci, který své záměry ihned odhaluje. Jenže věci se mají ve výsledku jinak a ona si kvůli jednomu rozhovoru uvědomí, že je její místo v novém světě. Musím říci, že tento rozhovor poodkrývá nepochopitelné zaslepení hlavní postavy, která by klidně vše zahodila. Filmovým problémem je, že pomalé tempo, neafektovaná romantika, a jemné náznaky dělají z filmu méně přístupným dílem. Divák se musí vžít do rolí postav, musí iniciativně přemýšlet nad těžkostmi, které se v příběhu objeví. Není-li divák ochoten zkoumat kontrasty a emoce, pak se ve filmu ztrácí - bude se mu jevit, že se tam nic neděje. Film vás nemá rozbrečet, ale donutit se nad některými otázkami zamyslet, a je docela možné, že vám to nebude stačit.

"Zdenooo, Zdenooo" se mi vybavilo, když jsem sledoval tuto reality show. Sic tu není nikdo pod kořenem, ale také se zde válí unavení traumatizovaní lidé v lese a přemýšlejí, ke komu si půjde lehnout do stanu. Koncept je buď nefunkční, nebo problémem jsou samotní lidé. Domnívám se, že kdyby záleželo čistě na účinkujících, zdali se s někým spojí nebo zůstanou sami, byl by seriál zajímavější. Jakmile jsou lidé ve skupinách, tak po pár dnech si s nožíkem v ruce vytvoří pomalu Aljašský Four Seasons, obchoďák a Titanic (ti agresivnější torpédoborec). Po dalších pár dnech začnou vytvářet vlastní sociální systémy a hlídat hranice svého okresu. Tím to však končí. Světlou chvilkou byla nenávist tří účastníků, kteří sabotovali jiné týmy. Ve výsledku to ale divákovy úchylné tužby neukojilo dost na to, aby tvorbu označil za skvělou. Problémem je, že úkolů není moc, jsou někdy hloupé a samotný tlak na týmy je poměrně malý. Hráčům je dodáváno veliké množství materiálu. Dobře, co se týče plachet či jiných věcí, tak to docela chápu. Ale s postupujícím časem bych jim nic negarantoval. Osamocení přeživší by generovali mnohem zajímavější obsah - byla by to sonda do lidských duší, kteří nebojují jen s přírodou, ale také sami se sebou. Uvítal bych delší soutěž začínající v období tepla, a až samotná zima a délka pobytu by ukázala, co v lidech je. Oproti jiným reality show je tato méně strojená, surovější a pro mě zajímavější.

Je neuvěřitelné, jak slavná filmová série již v druhém díle se potácí od trapnosti po fungující nápady. Pokračování milého filmového zjevení nepovažuji za tak kvalitní kousek jako v případě prvního dílu. Scénáristé se zjevně rychle unavili. Proč jít jistou cestou jednoduchosti? Protože to u rodinných filmů funguje. Druhý díl se tváří jako temnější a kus složitější díl, jehož příběh se snaží vyprávět hned o několika věcech najednou. Nesourodost témat je scénáristické zlo, které dříve či později mnohé diváky přesvědčí, že se nakonec nejedná o tak odlehčenou a milou akční pohádku. Myslím si, že zápletka s kanibaly, nebo souboj o srdce na mlýnském kole je vyloženě šílenost. Cítím z toho snahu autorů o větší bláznivou akční smršť, která byla jednu dobu u podobných filmů v módě - nerealistické scény plné infantilních a dementních blbostí. Musel jsem sledovat reakce mé milé, a podle toho jsem se občas zasmál, aby jí nebylo líto, že to za takovou, koutky křivící, humoresku nepovažuji. Nebudu lhát, ale u dvojky jsem dvakrát usnul a měl jsem co dělat, abych se na film dodíval. Během sledování jsem si i nainstaloval mnou nenáviděné Subway Surfers; reklamy v této hře mě stimulovali více. Překombinovaný děj živý syndrom výletníků ve Ztracených - v seriálu Ztraceni bylo v prvních sériích cestování po ostrově náročné, zdlouhavé a vzácné. Nicméně, jakýkoliv pohyb měl smysl. S dalšími sériemi se stalo z chození po džungli rutinou, kdy během chvíle se každý dostal tam, kam chtěl. Takové bezduché a nesmyslné cestování odnikud nikam divák zažívá i ve druhém díle pirátské akce. Depp zase ukázal svůj herecký um, byť jeho filmová postava byla méně výrazná - alespoň já jsem měl pocity, že i když to celé táhne Depp, tak jeho postava nebyla tak výstřední, fokusovaná, naopak se lehce ztrácela ve scénách. Jinými slovy, kapitán Sparrow neměl už takovou schopnost se z každé situace vymluvit a ani nepůsobila autoritavně. Postava Orlanda mi byla vyloženě nesympatická. Jak jsem si v případě jedničky stěžoval na nedostatečné emoce, tak i ve dvojce jsou pocity a motivace jednotlivých postav vyjádřeny spíše afektovaně. Kolem a kolem, víceméně tento díl ukázal až příliš mnoho důležitých postav, kterým nebylo dostatečně věnován příběh a charizma. Asi bych to pospal takto, že z každého díla si člověk zapamatuje pár postav a přilne k nim. Já si pamatuji jen kapitána Bludného Holanďana a otce Turnera. Dvojici Turner a junior Turner musím kvitovat, neboť pro mě osobně to byla nejemotivnější zápletka. Uznávám, že snaha o integrování starých námořních pověstí se mi líbí a uznáván, že i snaha o reální vyobrazení dobové techniky dodává na pocitu uvěřitelnosti. Kamera se mi zdá opět super, jen je škoda toho roztříštěného příběhu, který skáče sem a tam.

Musím říct nepěknou škaredou trestuhodnou ČSFD zakazující věc... léta páně 2016, když jsem chtěl komentovat filmy, jsem musel splnit minimální počet hodnocení. Pirátům jsem dal tři hvězdičky, ale nepamatuji si, že bych tento film někdy viděl souvisle... vlastně, mé maximum je pár vteřin, které jsem získal nejspíše z televizních ukázek na klasických stanicích. Buď jsem ležel někde u někoho na podlaze pod televizí s otravou alkoholu, nebo jsem film neviděl. Dlouho jsem se filmu vyhýbal, až včera jsem podlehl zajímavému syndromu. Tím je syndrom posvátnosti starého filmu, vystřídalo to tak poruchu "nesnášenlivost mainstreamu". Viděl jsem poprvé celý první díl Star Wars, a dnes i Piráty. Bojím se, že za chvilku bude následovat Rudá záře nad Kladnem. Už cítím, že mám třicítku na krku, neboť jsem se do Pirátů z Karibiku dostával poněkud déle, a kdybych se svým nedočkavým já nezačal před pár měsíci něco dělat, jistě bych to už vypl. Nebudu lhát, film na mě působil komediálně a místy pohádkově... ale něco mi řeklo, že se děj neustále dostává dál a dál a to tak, že jsem najednou byl uvězněn nedočkavostí u televize a doufal jsem, že film nemá více jak dvě hodiny. Ty by můj svěrač už nevydržel. Velikým překvapením pro všechny zúčastněné bylo, že jsem nejenom vydržel, aniž by cokoliv vyteklo z mých tělesných otvorů, ale byl jsem velmi příjemně ukonejšen, že i komedie může mít vážná témata, která nijak neruší. Samozřejmě jsem se nesmál jak u mistra Járy da Cimrmana, ale celé dílo mi přišlo milé, poutavé a některé hlášky se do paměti zaryly natolik, jako OCD myšlenky o zapnutém plynovém sporáku či nezamknutém autě. Ruku na srdce, není to zrovna veledílo, ale jako celek jednoduše funguje. Herci jsou v pohodě, děj má vývoj, nikdo vás ve filmu vyloženě nesere, až na některé zlohnusy z Černé perly, a délka filmu je poměrně optimální. Nebudu jen samé hezké slovo. Orlando ukázal i lepší herecký um... ale v jiných filmech. Mnohé souboje byly zvláštní a často bylo vidět, že se herci záměrně zbraněmi nestrefují. Nicméně chápu, při takovém počtu nelze natrénovat dokonalé bojové scény na tělo. Keira byla také trochu fádní. Čekal bych výraznější projev emocí, ale ve výsledku skoro žádná postava nepředstavila zapamatovatelné touhy či citové rozpoložení. Láska mezi dvojicí Will-Elizabeth byla natolik nepostřehnutelná, že na konci by jakýkoli projev byl už extrémně směšný. Když říkám, že mi chyběla progrese emocí a vztahů mezi postavami, tak už je to opravdu špatné. Mé největší romantické gesto je, když nechám milou jíst v autě. Jako rodinný film je to super a bude to fungovat jak u mladých diváků, tak u nás starších Pokémon pamětníků, kteří viděli v kině první film z tohoto univerza. Po zkouknutí filmu si pak nejeden divák říká, čím byly mnohé postavy motivovány. Slova na závěr: Jestli jste classic movie panicové, tak Piráty si zařaďte hned někam na začátek seznamu. Pomůže vám to trochu odbourat zvláštní pocit, že už nemá smysl naskakovat do starých a velmi známých filmových světů, protože už nejsou aktuální pro společenské debaty, nebo máte pocit, že takový mainstream musí být blbost. Opak je pravdou. P.S. Konečně uslyšíte tu známou otravně vlezlou melodii ve filmu, kam se opravdu hodí.