Poslední recenze (200)
Duna (2021)
Oceňuji, že se Villeneuve vyhnul současnému Hollywoodskému paradigma rychlého střihového vyprávění. Duna plyne pomalu, nechává nás vstoupit do jejího světa a to jak díky skvělé obrazové složce, tak pompéznímu soundtracku. Knihu jsem nečetl, ale filmový příběh je skvěle vyprávěn a je poznat, že nejde o nějaké banální prvoplánové sci-fi. Jedinou výtku mám k občasné přetaženosti emocí. Dva mladí lidé vrhají toužebné pohledy, do toho velkolepé záběry pouště a rozmáchlá hudba. Někdy je méně více a platí to i v tomto případě.
Titan (2021)
Intenzivní, audiovizuálně bohaté dílo. Nesnaží se problematiku znásilnění a dětského traumatu výkladat racionálním moralizováním, ale pokouší se emocionální metaforou zprostředkovat pocit oběti. Ví, že přesvědčené přesvědčit nejde, nicméně jde o pokus zprostředkovat nepřenositelný zážítek zážítkem obdobným na půdorysu uměleckého dílo. Formálně film trochu připomíná Gaspara Noeho a vlze se na vlně současné francouzské kinematografie, která je založena na intenzivní visuální a zvukové složce, která má často navrch i nad vlastní narací.
Kmotr III (1990)
Upřimně mě film bavil jako ty předchozí. Coppola dovysvětluje sílu tradic a pomáhá si přesunem děje na samtnou Sicílii. Jestliže předchozí díly mohly vzbuzovat jakýsi obdiv k mafii, tento již jasně dává najevo, že touha po pomstě a princip krevní msty vede jen k dalšímu násilí, které nakonec hlavní postavy zraní na místě nejcitlivějším. Tradice jsou důležité a italská elegance může skrýt spoustu hnusu násilí, ale Kmotr 3 je důležitým dovětkem, proč do civilizované společnosti mafiánské praktiky nepatří.