ViktorD

Roztržka se Sartrem – ano, odtud se pak odvíjejí dva levicově zcela odlišné světy...

Patrně nejpovedenější dokument o rockový kapele, jakej jsem kdy viděl, nevtíravej, citlivej a pro mě v lecčems objevnej. Je fajn, že jeho součástí jsou i dobový filmový záznamy z konce 80. a první poloviny 90. let, který nikde jinde dnes k vidění nejsou.

Konečně někdo zpodobnil syrovou realitu reálnýho kapitalismu, deziluzi a marasmus doby, v níž žijeme...

Jedna hvězda za tu volhu.

Tomu říkám nádherný animovaný film – na rozdíl od těch dnešních 3D nesmyslů. Hudba Luboše Fišera jako vždy oslnivě strhující a v samém závěru jímavě hymnická...

Takovýchto vzorových družstev bylo v celém Československu jako šafránu a pracovní jednotka po sloučení družstev do větších celků se na prahu 60. let pohybovala kolem 10–15 Kčs, o 25 Kčs si mohli mnozí družstevníci nechat jen zdát. Počátek 50. let a následná druhá vlna kolektivizace v jejich druhé polovině je v seriálu vykreslena do značné míry nekonfliktně, neboť se opomíjejí některé důležité momenty, které byly pro zdárný průběh združstevnění vesnice klíčové: předně to byl neustálý nátlak činovníků z ONV a MNV na drobné rolníky, aby do JZD vstoupili, dále to byly také neúměrně vysoké povinné dodávky, které museli drobní zemědělci státu odvádět, družstevníci je měli totiž daleko nižší. Nebylo výjimkou, že rolníkům byla úroda často zabavována, pokud neměli dodávky splněny, takže mnozí z nich se ocitli na pokraji bídy, a navíc jim byly vyměřeny ještě vysoké pokuty (v řádech desetitisíců korun, což při průměrné mzdě kolem 1000 Kčs na počátku 50. let nebyl taky žádný med). Při scelování pozemků dostávali rolníci náhradou půdu o nižší bonitě a na špatně přístupných místech, takže bez mechanizace ji nebyli schopni ani řádně obdělávat. Když už jsme u té mechanizace, pokud měli střední či větší rolníci nějaké stroje, byly jim bez náhrady už na začátku 50. let zabaveny pro potřeby nově vznikajících strojních a traktorových stanic (STS). Protože se do družstev nikdo nehrnul a MNV disponovaly půdou z poválečné revize pozemkové reformy, kterou neměl kdo obhospodařovat, přidělovaly ji drobným zemědělcům do tzv. nuceného pachtu, takže zemědělcům vzrostla výměra půdy, a zvýšily se jim tedy i povinné dodávky, které byly pro mnohé z nich opět decimační. Pokud chtěl zemědělec darovat půdu státu, nebyla tato nabídka začasté přijímána a bylo mu doporučeno, aby s ní vstoupil do družstva – ta se totiž po celá 50. a ještě i v první polovině let 60. potýkala s naprostým nedostatkem pracovních sil, a to zejména z řad mladých lidí. Není proto divu, že nakonec mnozí rezignovali a do JZD vstoupili. O kulacích a jejich vysídlování se taky mnoho nedozvíme, a pokud je přece jen poukázáno v seriálu na některé stinné stránky kolektivizace, jedná se vždy o selhání či chybu jedince, nikoliv systému jako takového. Odhlédnu-li od výše řečeného, nemá seriál s historickou skutečností příliš společného, ale dějiny píší vítězové, takže se není příliš čemu divit. Nicméně řemeslně je seriál zvládnut dobře, pan Dietl psát uměl, ne nadarmo si získal přezdívku Jirásek socialismu, protože se dovedl rozmáchnout k velkým historickým freskám. I proto mé celkové hodnocení je víceméně shovívavé, hodnotím fikční svět, který vytvořil, nikoliv překreslenou historickou realitu, kterou se snažil divákům indoktrinovat.

Zrůda rudá.

Tak to je koncert... Co?

Veškeré filmové dokumenty o této době (a že jich moc není/nebo nejsou dostupné?), veškeré historické publikace za poslední čtvrtstoletí (a že jich je, ale nikdo je nečte...), veškeré historické povědomí o této době, které současná společnost má (ale spíš nemá), se jeví oproti této syrové umělecké výpovědi zcela "zbytečné". Narvat do hodiny a půl filmu naprosto vše o systému, který si nikdy nevěřil, a proto všechny kolem sebe neustále podezíral, je obdivuhodné. Samozřejmě... kdo nechce vidět, neuvidí, kdo nechce slyšet, neuslyší. Nemusíte přepisovat dějiny, pouštějte dětem ve školách Ucho. Koneckonců, film byl natočen (ač okamžitě trezorován) de facto v poločase rozpadu systému, který podrobují drtivé kritice sami komunisté. A o to je jejich zpověď také cennější.

Za hlášku Roberta Vrchoty: „Člověče, tam ti měli tak dobrý pivo… Já jsem si tam dal čtrnáct dvanáctek…“ a za hudbu Štěpána Luckého zvyšuju po dalším zhlédnutí hodnocení ze tří hvězd na tři a třičtvrtě...