Godlieb

Williamu Wylerovi se velký risk bohatě vyplatil. Do té doby prakticky neznámá Audrey Hepburnová se doslova přes noc stala miláčkem nejen Ameriky, ale většiny tehdejšího světa. A co má na tom zásluhu? Nejpozději po větě "You may call me Aňa" se do ní totiž zamilujete, rozmarné princezničky která chce zjistit co že se to skrývá v živých ulicích Věčného města pod jejími okny. Prvních padesát minut se film tváří jakoby nic, jakoby ani nevadilo kdyby se hlavních rolí chopila původně zamýšlená dvojce Elizabeth Taylor-Cary Grant, ovšem následující hodina, to je bomba. Od "Do you lend me some money?" po závěrečné titulky jsem se snažil ani nemrkat abych nepřišel o jediný detail té geniální kompoziční fresky na téma "Kterak by Audrey Hepburnová mohla vypadat ještě roztomileji?", venkovní záběry přímo dýchají letní atmosférou a vše je tak bezstarostné když se pro mě snad poprvé nedostižně charismatický (Proč jen mu sluší ta vnitřní rozpolcenost?) Gregory Peck stará o to, aby princezničce nic nechybělo. Možná mě bude někdo kamenovat, ale ten film je podle mě úžasně mnohovrstevnatý, prakticky komorní příběh se třemi hlavními postavami, které tak dostávají volný prostor k vyjádření, člověk visí na každém jejich slově a čeká jakou perličku řeknou za chvíli. Nejkrásnější, ale vlastně i nejhorší částí Prázdnin je dozajista jejich konec, nejlepší protože...., prostě všecko a nejhorší protože už je konec a já mám chuť zmáčknout zase tlačítko PLAY a opět se ponořit do světa kde je možné potkat tu nejkrásnější z princezen. Škoda že nejvýše můžu dát jenom 5 hvězdiček....

Disappearance se výrazně odlišuje od seriálu hned v několika ohledech. Hlavně, má jakýstakýs happyend. Stopáž je na první pohled hodně přestřelená ale uteče stejně rychle jako podobně dlouhé Tenkrát na Západě, možná až moc rychle. Mnohem více se zde hraje na city (spolu s Roman Hollyday jediný film u kterého se mi chtělo opravdu brečet), Haruhi je zatlačena do pozadí neboť tentokrát se vyjímečně všechno netočí kolem ní ale mojí nejoblíbenější vedlejší postavy (možná nejoblíbenější vůbec), která se rozhodla, že umožní Kyonovi aby si vybral, zda skutečně chce změnit realitu na níž si stále stěžuje. Koncept je podobný Doktorovi Who, tedy nic originálního, ovšem Kyonovy sarkasmy opět zabírají a Nagato vypadává ze své role tak dokonale až to překvapí, člověk místy neví jestli se nad její chorobnou roztomilou stydlivostí rozplývat nebo naopak litovat její i v nové realitě přetrvávající osamělost, zvláště když nešetří bezmocnými pohledy, příběhová linie navazuje na některé díly ze seriálu a nechává nezodpovězené otázky, živnou půdu pro další pokračování. Nemohu se ubránit rámcové podobnosti závěrečné scény s legendárním Blade Runnerem, snad ho měla i trochu parafrázovat, zvláště doplněná sněhem místo deště. Estetické zpracování nemá daleko k dokonalosti, symbolika Kyonových vnitřních pochodů nemá chybu (hlavně turnikety a přišlapávání vlastního já ke stolu), "kamera" a "střih" opět boduje na plné čáře, skloubení nepohyblivého pozadí a 3D postav se povedlo, přechody jsou ztěží znatelné. Umělecké dílo s propracovaným vývojem postav. Ale to není žádná novinka. P.S: mám raději dívky s krátkými vlasy. 5* P.S 2: Zelvopyr, uznávám svou chybu, můj zdroj ohledně % zřejmě není přesný (nebo jsem to špatně přečetl, nevím) a ten překlad je podle wikipedie skutečně Yukiko = dítě zimy. Nechal jsem se trochu unést, má fascinace anime trvá jenom krátce a nejsem (ani nechci být) žádný odborník, mým oborem jsou hlavně auta, letadla, lodě, zbraně a jiná mechanika. Jestli se tedy má nevědomost někoho dotkla tak se omlouvám (opravdu ne ironicky, doopravdy). P.S 3: Konečně se mi podařilo sehnat i knižní předlohu k tomuto filmu (vlastně i k předchozímu seriálu plus sedm dalších 'volumes') a musím uznat, že obdivuji jak důsledně se tvůrci předlohy drželi, pouze trochu osekali Kyonovy vnitřní monology, poopravili jeho názor na Nagato a poslední scéna se neodehrává na střeše ale v nemocničním pokoji, ovšem jinak smekám, navíc jistě mnoho skeptických hlasů mluvících o vykrádání NGE překvapí, že Tanigawa Nagaru každou z hlavních postav napsal podle svých školních kamarádů nebo spolužáků a tudíž je jakákoliv podobnost, a nejen příběhová, s NGE spíše náhodná... P.S 4: Teoreticky ani wikipedie nemá s překladem úplně pravdu. Totiž, 'Yuki' se v tomto případě píše stejnými znaky jako 'naděje', plus 'Nagato' pak stejnými znaky jako jméno stejnojmenné bitevní lodi ze 2. světové války (jak přiléhavé).

Pro mě osobně spolu s Občanem Kaneem vrchol noir žánru. Jsou zde všechna krásná klišé (cynický detektiv, svůdná a tajemná femme fatale, neustálá tma a déšť, náhlé dějové zvraty, neuvěřitelně zamotaný příběh) podpořená skvostným scénářem (jež sice obrousil knižní předloze většinu hran, ale William Faulkner to jistí, ne?), klasicky prvotřídními hereckými výkony jedné ze slavných hollywoodských dvojic Bogard-Bacallová a pro mě hypnotickým hudebním podkresem. Humphrey Bogard hrál Phila Marlowa pouze jednou, ovšem asi takhle si legendárního detektiva představovala většina z těch kteří detektivky Raymonda Chandlera někdy četli, ne?

Casablanca má jeden velký problém, a to je její pověst. Pokaždé slýcháte hodnocení jako "nejlepší film všech dob", "nejklasičtější klasika" atd., přitom jde hlavně o propagandu okořeněnou o příběh "vyléčeného" vlastence, jež se vlivem staré lásky postupně opět začíná angažovat do válečného nadšení (snažení). Humphrey Bogard se snaží, a místy opravdu předvádí hodně nadprůměrný výkon, ale jinak je vyjímečně nesympatický a trochu přehrává, Ingrid Bergmanovou charakterizuje ten její úžasný nosánek a vzhledem k zatím malé zkušenosti s filmováním velkých filmů ještě není v úplně vrcholné formě, ovšem přesto není špatná. Opět nezklamal Peter Lorre v malé, ale nezanedbatelné roličce překupníka Ugarteho za něhož musím chtě nechtě přidat hvězdičku navrch. Jinak ostatní vedlejší postavy spíše průměr, nehrají špatně, ale ani nijak vyjímečně, scénář je pěkně prokládaný romantickými vložkami, logika nepokulhává, jenom ta šablonovitost hlavně policejního prefekta a německého plukovníka, ojojój!Scéna "souboj hymn" v Rickově baru je možná okatá, ale žádoucně efektní, člověku až běhá mráz po zádech. Chyběl mi tam nějaký Brit, přecijenom mi přijde, že Francouzi jsou skoro pokaždé takoví ti neschopní balíci které musejí stateční Američané zachraňovat. Za finále přidávám další hvězdičku, za Ingrid třetí a za precizně vybudované exteriéry evokující skutečnou Casablancu tu poslední, čtvrtou. Celkově 4.