AlexanderK

Film vypadá jako divadelní hra, která se nikdy neměla stát filmem. Výtvarné provedení nezapře jakýsi záměr, zahrnuje povrchní libování si v Caravaggiových malbách, ale snaha o efekt vychází lacině, rádoby klasická hudba zní jako flašinet a neony působí jako nepovedená parodie Blade Runner. Zabarvení obrazu a hudební podkres se navíc střídají ve stejně rychlém tempu jako scény, které přechází až zběsile jedna ve druhou za pomoci stmívání ze všech stran obrazu. Časové ukotvení snímku je nejasné. Přestože jsou zmíněna sociální média a 21. století, celý příběh se odehrává v bezčasí zamrzlém v estetice 70. let. Podobně nejasná je motivace hlavního hrdiny, vývoj zápletky kolem jeho reakcí na umělecká díla a s ním související výjevy jsou pak vyloženě směšné. Ostatní postavy jsou reduktivní a nevynechávají žánrová klišé: kluci prostituti znalí byznysu zasvěcující neznalého, zámožní staří klienti libující si ve snobských debatách o umění a napodobování svých představ. Extrémně stylizovaný pohádkový průlet na plátně jednoduše nefunguje a stojí za zhlédnutí jedině kvůli hlavnímu herci (Harris Dickinson).

Konspirační televizní seriál Blå ögon z prostředí švédské politiky se odehrává během vrcholící volební kampaně. V cenru pozornosti stojí na počátku dvě žen. Ve Stockholmu je to úřednice Elin Hammar, která se na pozvání ministra spravedlnosti vrací k práci pro vládu a zároveň rozkrývá záhadné zmizení své předchůdkyně. V Uddevalle pak sledujeme politické angažmá svobodné matky Anniky Nilsson v rasistické Straně pro bezpečnost / Trygghetspartiet. Díky své představitelce působí jako žena z masa a kostí. Ale naštěstí žádná ze seriálových postav není jen černobílou figurkou. Zejména v případě její dcery Sofie se podařilo vykreslit, jak vratká cesta může člověka svést k extremismu a naopak jak lákavá rétorika dokáže zastřít jeho morální úsudek. Paralela ke skutečné straně Švédští demokraté / Sverigedemokraterna je naprosto nepřehlédnutelná, některé projevy Trygghetspartiet byly dokonce přímo citovány z návrhů Švédských demokratů. Zdá se proto, že Blå ögon přichází právě včas. Dotýká se navýsost aktuálního tématu nedlouho po odstrašujícím výsledku švédských voleb, ale neklouže po povrchu, problému se věnuje důkladně a z různých úhlů pohledu. Díky fabulaci tak Švédská televize tímto thrillerem vztyčuje varovný prst před fašismem.

Isaac se vrací do Řecka, země původu svého otce, aby tam rozprášil jeho ostatky. Na své pouti je postupně konfrontován s tím, že skutečná historie jeho rodiny je poněkud odlišná od jeho původních představ. Stejně tak se od jeho očekávání liší světadíl, na který zavítal. Isaacův osud předurčený činy jeho předků je možno chápat jako parafrázi na osud Evropy navždy poznamenané druhou světovou válkou. Evropská města, která Isaac navštěvuje, se ničím neliší, jazyky přecházejí z jednoho do druhého, ulice splývají v jedno bezútěšné místo plné špíny a strachu. Isaac cestuje po ruinách Evropy. Film se dotýká celé řady témat, ať už střetu racionálního úsudku s východoevropským mysticismem, židovství, imigrace, bezdomovectví, prostituce, hrdinovy homosexuality, nebo snad i zneužíváním dokumentování lidské chudoby, přesto se žádné z nich nedá označit za ústřední. Isaac na konci své mise nalézá vykoupení, dokončuje nevědomý úděl, záchranu, při níž jeho otec fatálně selhal, avšak platí za ni nejvyšší cenu. Strhující vizuální stránka filmu vytváří feeling typický spíše pro postapokalyptické filmy, vyhrocené close-up záběry se střídají s působivými exteriéry, napětí pomáhá budovat vhodně vybraná hudební složka. Herecké výkony jsou sugestivní. Snímek rozhodně stojí za pozornost, na promyšleném příběhu odhaluje pod líbivou slupkou integrované a kulturní Evropy její odvrácenou tvář: globalizovanou bídu, opakující se utrpení.