TroiMae

Film alespoň volí neotřelé nelineární vyprávění a je pochopitelné, že se do filmu nevejde vše a také nelze vše vysvětlovat, ale kromě její osudové lásky boxera Marcela sporadické zmínky o vztazích slavné zpěvačky jsou trochu jako hledat velikonoční vajíčka. Přitom zpěvačka prý nedokázala usnout bez chlupaté mužské nohy pod peřinou. Nejde výčet všech jejích milenců, ale o to, že zapadá spojení mezi ní a mnohými významnými muži. A tak Yves Montand je zmíněn jen v rámci výčtu hostů v publiku. Přitom tak, jako Asso „udělal“ Piaf, Montand (stejně tak Aznavour) patřil mezi ty, které „udělala“ Piaf. Napsala pro něj chanson a během roku byl tak populární, že se s ním rozešla. Théo Sarapo, její poslední, o dvacet let mladší manžel, který o ni pečoval na sklonku jejího života, se sice nestal význačným zpěvákem, přesto ve filmu jen bez souvislosti zazní jeho křestní jméno z úst umírající Piaf (mohla aspoň zaznít jejich společná píseň „K čemu je láska?“).

Špatné to není, to nemohu říct, nenudil jsem se. Ale tahle zápletka a „zvrat“ už je celkem tradiční. A konec pak je tak nevěrohodný, že už je to všechno jedno.

Na jednu stranu je tato řada výjimečná svou celkem civilní autentickou atmosférou newyorské gay komunity 80. let. Je patrné i použití filtru, takže záběry dostávají jistotu patinu. Problém je, když se to zvrhne v Hostel a myšlenka jde do výlevky… Proč je závěr rozdělen na dva díly nevím, předposlední je tako psychedelický trip a poslední v podstatě takový půlhodinový videoklipem, byť hezkým. Řada pracuje s několika důležitými autentickými motivy. Jednak metaforou epidemie HIV/AIDS, jednak příběhem sériového vraha (v New Yorku v letech 1992–1993 - ale jinak vraždil od 70. let - tzv. Last Call Killer zabil a rozčtvrtil několik gayů, které vylákal z barů, dopaden byl v roce 2001, jeho povoláním byl zdravotní bratr na chirurgii) a hlavně autentickou a nadčasovou červenou linií k oběma tématům, tedy zoufalým nezájmem úřadů.

Skvělé herecké výkony, barvy, výprava, některé songy, působivé, ale i když mám rád muzikály, zřejmě mi k srdci přirostla více původní verze. Tahle zase může dílo oživit pro další generace, ale zajímal by mě spíš přímo divadelní záznam muzikálu než film, který je jeho „technikolorovou“ verzí. Ne, že by to nebylo působivé, ale trochu jako Čaroděj ze země Oz.

V každém asijském romantickém filmu musí aspoň jeden člověk (aspoň jednou) zemřít. A občas prší.

Jedna hvězdička za lenochodí píseň a jedna dolů ze fekální humor, takže nula od nuly pojde. A i ta animovaná voda mi přišla hrozná.

Není to špatné, ale tenhle kraťas to zvládne za 15 minut lépe: Other Side of the Box

Vyznat se v řazení seriálu je poněkud náročné, protože po první řadě (2017) byly vydán tři celovečerní filmy s tím, že první dva (2019) obsahují epizody z první řady a až třetí (2020) je pokračováním. Následně byla vytvořena oficiální druhá řada seriálu (2022), která ale tedy nenavazuje na tu první, ale na celovečerní film. V každém případě nás čeká i třetí řada. <3

Spousta vtípků je vážně originálních.

Skvělý dokument, který nechce zodpovědět všechny otázky, ale ukázat, že zdánlivě jednoduché téma a jeho řešení z pohledu zdánlivě neutrální biologie a např. lékařských autorit, má ve skutečnosti tradičně sexisticky či rasově zaujaté aspekty, na které je potřeba dívat se v souvislostech historických, společenských apod. Téma transgender sportovkyň není ani tak o ochraně žen a „ženského“ sportu, jako především tradičně zástupným problémem mužské hegemonie. Transgender atletky nemají žádná nefér zvýhodnění, v debatě jde stále o potřebu kontrolovat ženy.