TroiMae

"I'm gonna make a cake. That's what I'm gonna do"   Jsou to ty hodiny, které musím přežít a po nich následují další a minuty a vteřiny, tikání času nelze zastavit. Ten dort se nepoved, i když dal tolik práce.   Clarissa: "Na žádnou party nemusíš. Ani na tu oslavu. Nemusíš nikam chodit. Nemusíš vůbec nic." Richard: "Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny. Napřed jedna, po ní druhá. A když se ti povede je přestát, čekají tě další, a další… Já už nemůžu." Richard: "Jenom je mi z toho smutno. To, čeho jsem chtěl dosáhnout, mi připadalo docela prosté. Chtěl jsem vytvořit něco životaschopného a dostatečně šokujícího, aby to aspoň jednomu člověku mohlo prosvětlit den. Docela obyčejný den. Jen si to představ, přát si něco takového! Bláznivý nápad."   A tak Laura Brownová, žena, která se pokoušela zemřít, a nepodařilo se jí to, která utekla od rodiny, zůstává naživu, zatímco všichni ostatní, kdo se snažili přežít ve stopě, kterou za sebou zanechala, už odešli. Ona žije, kdežto jejího bývalého manžela skolila rakovina jater a její dceru zabil opilý automobilista. A žije i po tom, co se Richard vrhl z okna na střepy pokrytý betonový dvorek.   “Dear Leonard. To look life in the face. Always to look life in the face and to know it for what it is. At last to know it. To love it for what it is, and then, to put it away. Leonard. Always the years between us. Always the years. Always the love. Always the hours.”   "Žijeme svoje životy, děláme to, co děláme, a pak jdeme spát - jak je to prosté a obyčejné! Několik nás skočí z okna nebo se jde utopit či spolyká hrst prášků; podstatně víc je těch, kteří zemřou při různých nehodách. A většinu z nás, obrovskou většinu těch ostatních, pomalu sežere nějaká nemoc nebo - když máme velké štěstí - sám čas. Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život - navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím - propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli každý (snad s výjimkou dětí, ale možná i včetně nich) víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především - víc než cokoli jiného - doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc. Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme."