TroiMae

Film alespoň volí neotřelé nelineární vyprávění a je pochopitelné, že se do filmu nevejde vše a také nelze vše vysvětlovat, ale kromě její osudové lásky boxera Marcela sporadické zmínky o vztazích slavné zpěvačky jsou trochu jako hledat velikonoční vajíčka. Přitom zpěvačka prý nedokázala usnout bez chlupaté mužské nohy pod peřinou. Nejde výčet všech jejích milenců, ale o to, že zapadá spojení mezi ní a mnohými významnými muži. A tak Yves Montand je zmíněn jen v rámci výčtu hostů v publiku. Přitom tak, jako Asso „udělal“ Piaf, Montand (stejně tak Aznavour) patřil mezi ty, které „udělala“ Piaf. Napsala pro něj chanson a během roku byl tak populární, že se s ním rozešla. Théo Sarapo, její poslední, o dvacet let mladší manžel, který o ni pečoval na sklonku jejího života, se sice nestal význačným zpěvákem, přesto ve filmu jen bez souvislosti zazní jeho křestní jméno z úst umírající Piaf (mohla aspoň zaznít jejich společná píseň „K čemu je láska?“).

Špatné to není, to nemohu říct, nenudil jsem se. Ale tahle zápletka a „zvrat“ už je celkem tradiční. A konec pak je tak nevěrohodný, že už je to všechno jedno.

Na jednu stranu je tato řada výjimečná svou celkem civilní autentickou atmosférou newyorské gay komunity 80. let. Je patrné i použití filtru, takže záběry dostávají jistotu patinu. Problém je, když se to zvrhne v Hostel a myšlenka jde do výlevky… Proč je závěr rozdělen na dva díly nevím, předposlední je tako psychedelický trip a poslední v podstatě takový půlhodinový videoklipem, byť hezkým. Řada pracuje s několika důležitými autentickými motivy. Jednak metaforou epidemie HIV/AIDS, jednak příběhem sériového vraha (v New Yorku v letech 1992–1993 - ale jinak vraždil od 70. let - tzv. Last Call Killer zabil a rozčtvrtil několik gayů, které vylákal z barů, dopaden byl v roce 2001, jeho povoláním byl zdravotní bratr na chirurgii) a hlavně autentickou a nadčasovou červenou linií k oběma tématům, tedy zoufalým nezájmem úřadů.