honajz2

Zatímco bohatí nemají na práci nic jiného než se hádat o to, komu jedinému by mělo připadnout dědictví, chudí venku mají plné ruce práce a řeší momentální situace. Tohle teda není tak výrazná myšlenka z filmu, ale osobně mi přišla jako jediná, které se dá jasně rozumět. A samozřejmě i té, jak ti, co mají hodně peněz udělají cokoli pro to, abych jich měli ještě víc, ale to už plyne z mé první věty. Jinak je to zvláštně tichý a pomalý film, který sice umí zaujmout výtvarnou stránkou záběrů či hrou se zrcadly, ale zároveň mi přijde dost uzavřený do sebe a pro neíránce nečitelný. Popravdě z toho mám pocit, jako bych koukal na podobenství z československé nové vlny odkazující na detaily éry komunismu z pohledu cizince, který je nezná. Větrné šachy můžou být taky takové propracované podobenství, ve kterém ale tu propracovanost nedokážu/nemůžu vidět. Ale navzdory několika atmosférickým scénám a postupnému přesunu k mysteriózní zápletce to má ne zrovna funkční temporytmus a někdy dá docela zabrat dokoukat některé scény. A spolu s tím mám problém i v tom, že navzdory tomu, jak moc to vypadá jako těžký art, to má strašně banální ústřední zápletku s nejočekávanějším možným vyústěním a zvlášť v závěru se zdá, že právě o ni šlo na prvním místě, takže by tu forma převyšovala obsah. Proto taky doufám v pro západ nepochopitelné podobenství, jelikož takhle mě konec docela zklamal. Rozhodně je to zajímavý počin a je super, že se ho povedlo najít necenzurovaný, vyčistit a digitalizovat, ale íránský neorealismus je mi sympatičtější a tohle je sice zajímavě odlišné, ale zároveň je to to nejhezčí, co o tom dokážu říct. 3*

Čirá filmařská radost. Divím se, že až teprve nedávno jsem tenhle celovečerní Richterův film objevil, i když už pár let znám jeho avantgardní experimenty z 20. let. Tenhle film je nejen jeho, ale výrazně se na něm podílela spousta abstraktních umělců působících ve 20.-40. letech jako třeba Marcel Duchamp, Man Ray nebo John Cage. A ačkoli mi surrealismus a dadaismus v celovečerní podobě sedí jen svátečně, tady mi to sedlo dokonale, jelikož je to svým způsobem povídkový film propojený lehkou celistvou zápletkou, která překvapivě má začátek, konec, pointu i hlubší myšlenku ohledně toho, proč jiné než své sny neznáme či o tom, proč bychom měli být sami sebou. Jednotlivé části jsou pak různorodých kvalit, ale každá je nesmírně hravá, odlišné experimentální, jiné surrealistické, jiné dadaistické a jiné experimentují s animací či loutkovým filmem. Je to tak různorodé, že si zde nejspíš každý tomuto typu filmů najde své; od čirých abstrakcí po parodii s figurínami na červené knihovny. Lze se tím jen unášet, nebo taky v každé části hledat podvědomé charakteristiky jednotlivých klientů "prodejny snů". A taky je zde spousta zajímavých filmařských nápadů, včetně působivé hry se světly a stíny. Je to vlastně velkofilm avantgardy Německa, Francie a USA posledních 25-30 let, ukazující ve zkratce, co světu přinesla a čím víc osob se na tom podílejících znáte, tím víc zde vnímáte veškeré odkazy a poznáváte jednotlivé segmenty. Potěšila mě taky hudba vždy přesně sedící do každé scény, ve které zněla, jelikož ji vhodně doprovázela a to včetně Johna Cage, u kterého jsem nečekal, že by jeho skladba mohla znít tak zvučně a "vypointovaně". Líbilo se mi to, hodně se mi to líbilo. Slabých 5*

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale mě se to líbilo víc, než Kmotr. Filmařsky je rozhodně lepší Coppola, o tom žádná (ačkoli i tohle je filmařsky dostatečně na výši), ale je mi sympatičtější spíš mafiánský film pojatý způsobem nestranného pozorování a neutrálních charakterů postav, než mafiánský film, který v každé scéně k mafii vzhlíží. Vlastně mi to dost připomínalo Amerického gangstera (a nedivil bych se, kdyby si z toho Scott něco vzal), už jen tím postupným vrstvením složitějších vztahů, pomalým rozjezdem, který ale zároveň hned vrhne diváka do děje nebo nejasností hlavní postavy v tom, jaká strana je pro něj lepší. Má to silnou atmosféru, chytře to graduje, i výprava a kamera je pěkná... Problém jsem měl snad jen s Charlesem Bronsonem, který mi většinu času přišel poněkud prkenný, ale naštěstí ne až tak, aby mi to výrazněji kazilo zážitek. 4*

Kdopak nám tu mrzačí nebohé krávy? Jsou to nějací šmejdi z vesmíru? Odpověď vás nejen že nepřekvapí, ale nejspíš i nechá naprosto chladnými. Pozitivní sice je, že odpovědí není ta nejpředvídatelnější možnost, negativní ale je, že je to ta druhá nejpředvídatelnější. Což by taky nebylo na škodu, kdyby s tím Rudolph nějak pracoval, ale bohužel se nezmohl na víc než béčkovou osmdesátkovou sci-fi s unylými postavami a nulovou atmosférou, ve které v základní rovině ještě možná funguje postupné odhalování záhady, ale už vůbec ne její vývin spolu s chováním postav. Opravdu je to jak slabý díl Akt X nebo Krajních mezí natažený na celovečerák, který by ale fungovat mohl, kdyby měl promyšlený scénář a jestli šlo Rudolphovi spíš o vztahy mezi postavami, tak je měl napsat životně a ne takhle ploše. A filmařsky to vypadá jak průměrný televizní film "obohacený" o nesmyslný fetiš na pomalé zoomování na náhodná místa, v kterých jsem našel cokoli jen smysl ne. Tím pádem se ani nedivím, že to tak moc zapadlo. 2*

Solidní pilot, který rozehraje spoustu zajímavých dějových linií, představí dostatečně nosně působící konflikty i postavy a naštěstí mu nechybí poutavá atmosféra a ani nějaká ta záhada, která se bude postupně odkrývat. Chtěl jsem si nejprve přečíst knihu, ale dopadlo to stejně jako vždycky, když si chci přečíst dlouho připravovanou četbu - nedostanu se k tomu a pak čtu něco naprosto jiného. Takže nemám možnost porovnání, ale zatím se mi hodně líbí, jakým směrem se to vydává, jelikož je tu toho dost o co hrát. Ale nechci chválit den před večerem - jak už jsem se přesvědčil, dost seriálů má skvělý pilot a krátce po něm upadnou do telenovely, průměrné kriminálky či neschopnosti vytěžit svůj námět naplno. V poslední době se mi to u seriálů děje častěji než bych si přál, tak snad to nebude platit i tady. 4*

Je to sice správně cynické a Johnny Depp je zde dobře zasazený, ale i přesto, že Gervais a Merchant vědí co dělají, mě to moc nebere. Tady se ještě víc potvrzuje, že je to mix Kanclu a Komparzu, ze kterých to dokonce vykrádá gagy (třeba ten se smrtelně nemocným dítětem, které je fanda hlavního hrdiny; jen je tu jiné prostředí a víc to (vzhledem k tomu prostředí) vygraduje) a jiné je tu jen obsazení liliputa do hlavní role a gagy na jeho výšku. Chtěl bych, aby se mi to líbilo, zvlášť když si zde ze sebe všichni přítomní umí udělat srandu, ale to by to fakt nesmělo být jedno velké sebevykrádání. Nejvíc mě štve Warwickova asistentka, která je doslova jako Maggie, jen bez emocí a bez charakteru. Slabé 3*

Jako takhle - potenciál tam je, Liam Neeson pokoušející se o stand-up je legendární a fakt, že si ze sebe Warwick Davis umí udělat srandu (a Gervais taky, ale to už dávno vím), je fajn a jen díky tomu to celé funguje. Jen se obávám toho, že se to nebude mít kam vyvíjet a vtipy se budou jen recyklovat, vzhledem k tomu, že stejně jako v třetí řadě Idiota na cestách Gervaise s Merchantem nejvíce fascinuje Warwickova výška a většinu humoru jsou schopní směřovat na ni, což se brzo okouká. Taky to trochu chytá Komparz vibes a i zde je herecká agentura, camea slavných herců a hlavní postava, která sice spolupracovala se slavnými lidmi, ale nikdo ho nezná. Jsem zvědavý, kam to dospěje, ale hlavně doufám v to, že to někam dospěje. Slabé 4*

První série skvělá, druhá maličko slabší, finále dost solidní. Je to jinde než Kancl, ale pořád mu to je dostatečně podobné a osobně mi Komparz sedl víc kvůli zasazení a hlavně taky kvůli tomu, že se zde s hlavními postavami dá sympatizovat. Obojí má ale jiné kvality a jejich počet by se víceméně vyrovnal, takže mi Kompraz přijde lepší opravdu jen o trochu. A hlavně se mi zde potvrdilo, jak se mi zamlouvá Gervaisovo podávání různých životních poselství a přitom je zpracovávat vážně i trapno- a černohumorně zároveň. On ví, co dělá a dělá to sakra dobře. Podrobněji u jednotlivých epizod. 4*

Sice je jasné, kam se to bude vyvíjet a opravdu z toho nevzejde nic, co už by nezaznělo jinde, ale to se o Cemetery Junction dá říct taky a stejně mě ten film dostal. On totiž Gervais je geniální v tom, jak vše spojuje dohromady a ačkoli jsem to nečekal, tak i ve finále Komparzu je nejedna scéna, která mě zároveň rozesmála, rozesmutnila i něco (byť znovu opakuji, ne objevného) předala. A málokdo to umí tak chytře a funkčně pospojovat jako on. Kancl byl revoluční britcom, který v USA otevřel bránu k novému vnímání sitcomů (u kterého moc dlouho nevydrželi), ale Kancl mohl být jen jeden a tak se Gervais přesunul směrem k britcomům, které mají stejný humor jako Kancl, ale jsou lidštější a k hlavním postavám lze mít sympatie. A že to tak Gervais má mi dokazují i jeho filmy a náměty pozdějších seriálů. V Komparzu vše podle mě dotáhl do úspěšného konce (který se odehrává v Big Brotherovi (!!)), nevyhl se sice mírnému sentimentu, ale takovému, který spíš ještě potěší než že by vadil. A přitom se Andy stále ztrapňuje a Maggie jeho, jen je to vážnější, jelikož se zde dějí velké změny všem důležitějším postavám a jinak to jít nemohlo. Vadila mi snad jen poslední, až moc očividná scéna, opětovné zasazení do Vánoc (přičemž nechápu, co s nimi Gervais pořád má) a to, že Gordon Ramsay nebyl v lepší roli (když už Maggie pracovala v kuchyni) , ale zase mi to vynahrazuje, že tam byl a spolu s ním zde cameo má i Karl Piklington. Nějakou dobu jsem přemýšlel nad tím, jestli finále seriálu na plný počet je, ale když mi došlo, že jsem od něj dostal vše, co jsem chtěl, tak mu plný počet rád dám. Byl bych sám proti sobě, když mě dostalo. Slabých 5*

Z úvodních minut jsem měl hrůzu a to ne tak kvůli tomu, že jsem byl na dabované verzi a došlo mi to až později (ale vzhledem k tomu, že je to rodinný film a v sále bylo hodně rodin si říkám, že narazit na originál bude asi oříšek? Rád bych tomu věřil, teď si připadám trochu jako debil), ani ne kvůli tomu, že se tam zpívalo (na to jsem se poctivě připravoval celý týden), ale hlavně kvůli tomu, jak ta muzikálová scéna vypadala. Čekal jsem tedy vrcholně otravný kýč, který ještě celý přetrpím v češtině, když už jsem na tom byl v lokálním kině a ne klubovém. Dabing do hodnocení ale nepatří a naštěstí jsem si na něj brzo zvykl. Mimo něj se mi ale krásně postupně otevírala Kingova (Paulova, ne tamtoho) genialita, jelikož tak dokonale filmařsky propracovaný současný film jsem neviděl ani nepamatuji. Obrovská salva kreativity, geniální filmařiny, chytrého vypointování veškerých dějů i motivů (postupně tloustnoucí polda, variace motivů zpočátku a ke konci, jako např. dvojité "ehm" nebo tvorba týmu uvězněných proradnými hoteliéry skrze postupně se rozsvěcující okna x scéna v holubníku a využití všech oken v něm) a těch je tady popravdě tolik, že jsem je sotva stihl naráz vstřebat a musel bych si je při promítání psát, abych na nic nezapomněl. Je ale příjemné vidět, jak moc King ví co dělá a příběh Willyho Wonky si sice pojal naprosto po svém a vytvořil alternativní verzi, ale zároveň se dá pospojovat tak, aby seděl na verzi Burtonovu - ač to není záměr, ale King se tomu nebrání. Muzikálová čísla jsou plná vtipných detailů, kterými (a hláškami obzvlášť) je film až přeplněný a to hlavně pro fandy Mighty Boosh, což je britcom, na kterém King s Farnabym pracovali a je vidět, že v nich z něj mnohé zůstalo. Vždyť se tu objevuje i Rich Fulcher ve větší roli a dokonce takové, která k němu naprosto přesně sedí! Cítil se v ní jako doma, jelikož tak trochu hrál sám sebe, užíval si to a bylo to na něm vidět, stejně jako na ostatních. A skrytých vtipů je zde taky nespočet - jako jeden příklad za všechny bohatě stačí, že vysoký Hugh Grant hraje umpalumpu, který je menší než ostatní jeho druhu. A výstavba filmařské stránky je kapitolou sama o sobě a klidně bych mohl rozsáhle básnit jen o ní, jak pečlivě má vystavěné záběry (díry v kanálu) či celé scény (domlouvání plánu Wonkova útěku), jak dokáže neustále překvapovat, vrstvit dějové linky a postupně je ukončovat a funkčně vkládat do celku, jak krásně si hraje s barevným laděním scén a synchronizací, jak hravě a neokoukaně umí variovat již viděné scény (což už jsem naznačoval výše), jak si hraje se světlem nebo jak promyšleně a svým způsobem napínavě dokáže podat třeba scénu, kde se poprvé objeví umpalumpa. Krása na to pohledět, jak se vše snoubí dokonale dohromady a jak je tu jen naprosté minimum hluchých míst, která snad nemá ani smysl jmenovat. Dokonce mě bavila většina muzikálových čísel, kterých naštěstí nebylo tolik a bohužel nebyly tak chytlavé jako u Burtona, ale třeba ta pracovní je geniální choreografií, kreativitou, vtipem, melodií i textem a stejně to tak platí i u většiny ostatních. A v závěru to i funkčně dojme, sice už skoro na hranici sentimentu, ale pořád z větší části přirozeně. Ono ale taky uzavření dvou zásadních dějových linií nemohlo dopadnout jinak, takže sice mohly být kratší o pár vteřin, ale i tak jsou správně úderné a rozdíl v tom moc není. Popravdě jsem od toho čekal průser i přes slušné hodnocení, Paul King po Mighty Boosh nikdy nebyl tak kreativní a ačkoli v sobě měl hodně, chybělo mu tam vše ostatní, co mu dodával zbytek "boosháků" (a bohužel to nejvíc platí o druhém Paddingtonovi), ale tady se snad konečně našel a snad takhle kvalitně bude pokračovat i nadále, jelikož by svět měl dalšího nástupce Burtona či Jeuneta, který je od Wonky na svém vrcholu a snad na něm ještě dlouho vydrží. (Modřanský biograf, Praha) Slabých 5*