Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Horor

Recenze (8 198)

plakát

Fuan no tane (2013) 

Překvapuje mě, že to říkám, ale nejvíc se mi to líbilo do chvíle, kdy to vypadalo jako sled bizarních hororových scén. Do té doby to sice je takové, že funguje jak jaká scéna, ale rozhodně je to funkčnější, než když se Nagae rozhodne vše propojit a (do jisté míry) vysvětlit. Měl jsem sice radost, když to začalo mít celistvý vzhled, ale nakonec byl mnohem méně zajímavější než se zdálo a konec je vyloženě slabý. Vlastně se vše jen nějak propojí, ale nic nevysvětlí. Možná v tom je něco mytologického, co znají Japonci a já ne (viz. poslední záběr), ale stejně, jak to neotřele začne, tak to skončí dost obyčejně a rozhodně jsem od toho čekal víc, než jen další z řad japonských duchařin. Někdy ani netuším, kdy to bylo čistě hororové a kdy hororově vtipné, což se dalo brát dokud to bylo epizodické, ale pak už ne. Na tři hvězdy to stále jen tak tak vidím, něco do sebe to přece jenom má, ale celkově jsem spíš zklamaný. Jo, a nejslabší scéna za mé je první výpadek proudu, který jen otrocky kopíruje styl found footage a ten na mě funguje jen málokdy. Slabé 3*

plakát

Šírin (2008) 

Zajímavý experiment, který se ale dost těžko hodnotí. Hodina a půl je stopáž zfilmovaného příběhu princezny Šírin, který sleduje několik diváků v kině (z kterých jsou v popředí vždy jen ženy různých věků), jenže tenhle film nevidíme spolu s nimi, nýbrž vidíme celou dobu reakce diváků na to. Zajímavé už je jen to, jak obraz a zvuk ukazují každý něco naprosto jiného, fungují nezávisle na sobě a přitom mezi nimi lehké propojení je, resp. má být. Podstatné tedy je vnímat reakce vybraných žen, psychologicky si z jejich miminky a jiných pohybů těla vyvodit, kdy a v jaké části filmu reagují a co to o nich, o samotném představení a možná i o íránské společnosti. Záleží, jak moc se daný divák v jejich reáliích vyzná. Samo o sobě to má něco do sebe a v určitém slova smyslu i chytré vedení, ale kazí to hned několik prvků. Především je to teda účast profesionálních hereček, které sice skoro všechny jsou z Íránu, ale Juliette Binoche je rozhodně nepřehlédnutelná a poznatelná i pro zbytek světa. Tenhle experiment by byl dobrý na skutečných lidech při skutečném promítání, protože pak by teprve vynikly skutečné lidské reakce. Bylo by to možná horší na realizaci, ale rozhodně by to bylo údernější. Problém je ale taky v tom - a tady už je to diskutabilnější - že by to bylo lepší jako středometrážní film, protože to vše řekne za cca 30 minut a pak už se to jen neustále opakuje dokola. Když má onen "film" určitou stopáž (zvlášť když do kina jen na středometrážní film se jde málokdy), kde by se dal utnout? Kdy by to bylo vhodné, když k větší realističnosti je třeba ho udržet ve stejné stopáži? Ale když už to celé byla inscenace, mohl Kiarostami skutečně jen skrze pohledy rozehrát víc. Takhle je to průměrný experiment, který jen prezentuje nápad, ale dál s ním nezachází. A někdy je teda nesledovatelný, ale s tím musí počítat asi každý, kdo na to narazí a rozhodne se do toho jít. Deset se Kiarostamimu povedlo víc, byť jeho experiment zase rozsáhleji rozvedl Jafara Panhi v Taxi Teherán, ale rozhodně má víc co říct a je chytřeji budovaný snad v každém aspektu. Hodnocení ale budu mít jen o trošku slabší, jelikož mám rád tvorbu Jamese Benninga a tenhle námět mi dost připomněl ty jeho, stejně jako u posledního Kiarostamiho filmu 24 záběrů - že by se jím opravdu přímo inspiroval? 3*

plakát

Muži, kteří nenávidí ženy (2011) 

A zase další film, kde své hodnocení vidím na 3,5*. Filmařsky to je naprosto precizní, s každým záběrem detailně promyšleným, výraznou a bezchybnou prací se zvukem, který tu ze všeho rozhodně dominuje nejvíc a chytrým vedením děje. Má to i velice působivou atmosféru a rozhodně mě to nenechalo chladným. Jenže obsahem je to vlastně obyčejná severská detektivka s trochou drsnějších scén, která nejde dál, než by bylo nezbytně nutné (a o stereotypních postavách nemluvě, které spíš než aby měly skutečný charakter jsou jen nositeli specifických vlastností odpovídajících jejich vzhledu). A přitom to mohlo být i po této stránce mnohem víc, než jen "klasikou", zvlášť při stopáži přes dvě a půl hodiny. V Zodiacovi se to Fincherovi povedlo, jenže tady jen přichází s něčím, co v sobě mají už knihy a nejspíš i originální severská verze, které je tímhle film remakem. Na velkém plátně je to zážitek tak jako tak, ale v závěru jsem byl mírně zklamaný, že jsem od toho přeci jen čekal něco víc, když to tak skvěle vypadá. Koneckonců, i herecky to je tak půl na půl - Rooney Mara je naprosto skvělá, ale Daniel Craig zase hraje svůj standard a střídá se to i u vedlejších postav. Dojmy tedy mírně nadprůměrné, ale v tomhle případě u mě o čtvrté hvězdě dost rozhoduje fakt, jestli bych to chtěl vidět znova - a tady musím bohužel říct, že ne. Nebo aspoň ne mimo sál. Silné 3*

plakát

Nidžusseiki šónen saišúšó: Bokura no hata (2009) 

S každým dalším dílem je tahle série přehnanější a překombinovanější, což se na jednu stranu dá čekat a ani to nemohlo být jinak, ale na tu druhou mi to bránilo k sinějšímu zážitku. Já jsem to schopný brát jen do určité míry, ale tady toho na mě bylo až moc - falešné létající talíře, návrat obřího robota z jedničky, navzdory tomu všemu málo akční finále, kde je mnohem podstatnější obří koncert s několikrát za sebou vystupujícím skladatelem "Expo 2015", písničky století (kterou jsem tu konečně slyšel celou) a vůbec celý boj proti Přítelovu cca 20 let budovanému impériu proběhne dost rychle a hlavně dost divně. Rád bych si to opravdu užil, ale já si to i hodně užil, párkrát zasmál (třeba u vesničky u bran), párkrát nechápal, co se děje, ale nenudil jsem se ani minutu a epilog, navzdory tomu že působí jak vytržený z nějakého animáku, mě trochu dojal. Určitě se mi to líbilo, ale zároveň tam bylo tolik divných a nefunkčních drobností, že nevím, nakolik bych dal čtvrtou hvězdu. Ono je to taky tím, že dlouhou dobu se jen všechny postavy setkávají, tolik se toho neděje a pak se toho stane příliš naráz, že jsem to sotva stíhal vstřebat. A navzdory tomu, jak se mi líbil epilog, jsem čekal rozsáhlejší popis fungování světa poté. Vlastně i ta myšlenka o důležitost přátelství a aby se děcka mezi sebou nešikanovala, protože oběti to pak může do budoucna dost poznamenat a udělat z nich zoufalé psychopaty je sice ok, ale podaná, no... dost, dost diskutabilně. Nejde tedy spíš o to, že by se mi konec trilogie nelíbil, ale mám problém s jeho uchopením. Asi tak. Silné 3*

plakát

Sněhurka a sedm trpaslíků (1933) 

Pořád solidní guilty pleasure, ale na Perníkovou chaloupku nemá ani omylem. Sice se tu přehnaně netančí a nechodí tu 10 minut andělé po schodech, ale taky tomu chybí bizarní momenty typu Paní Pohádky, nesmyslné zvraty či budovatelský prolog, takže to nemá až tolik do sebe. Kmínek měl víc pustit uzdu fantazii, do Perníkové chaloupky toho nacpal mraky. I tak tu ale je dost až legendárních scén, ať už královnino koupání se ve fontáně, taneční kremace trpaslíků, Sněhurka po lobotomii, princův zklamaný výraz po probuzení Sněhurky z mrtvých nebo královnina smrt, která je tak moc random, že se asi Kmínkovi nechtělo nic vymýšlet. Měl si na pomoc zavolat Paní Pohádku, ta by mu v tom hned udělala pořádek. Jinak filmařsky je to samozřejmě zase těžce amatérské; hudba a text nikdy nemůžou znít dohromady, nad úhly kamery se ani nepřemýšlelo a herecké výkony jsou zase kapitolou samo o sobě, až mi přijde škoda, že Kmínek nemá nějakého nástupce, protože takhle bych to dokázal zahrát taky. Obzvlášť postavu lovce, ten byl na Oscara... Recesní 3*

plakát

Den nezávislosti (1996) 

Tak jsem to po x letech viděl znova, pořád se mi to nelíbí a za tu dobu hodnotím přísněji, takže jsem ještě snížil hodnocení. Sice mi je jasné, že se u toho má vypnout mozek, nechat se tím prostě bavit a víc neřešit, jak to i Emmerich chtěl, ale já se fakt nedokážu "jen" bavit u filmu, kde je vše předem jasné a vykalkulované v každé scéně, kde jde jen o efekty a akci a na příběh se kašle (např. mimozemšťané mají "úžasné" motivace, až jsem si vzpomněl na Oni) a kde neexistuje cokoli překvapivého. Pár vtipných hlášek, a občas to tam hezky vybuchne, to jo... ale jediný rozdíl s Michaelem Bayem je v tom, že na rozdíl od něj jsem u Emmericha neusínal nudou - až teda na 10 000 př.n.l., u toho jsem trpěl stejně jako u Transformers. Takže dvě hvězdičky jsou adekvátní, když ode mě Bay tradičně dostával jednu až odpad (až na Ostrov, ale na ten se už asi nikdy nepodívám, abych si z něj nekazil vzpomínky). Každopádně docela "pěkné" zakončení trilogie raných filmů, které jsem letos od Emmericha viděl - potvrdil jsem si, že za něco stál jen Princip Noemovy archy, kdy neměl až takové možnosti a musel udělat něco podobného, ale pak už finance byly a s každým dalším dílem jeho filmy zapadly do žánru, který mě vůbec nebaví. Není to tak idiotské jako Bay, ale stejně... 2*

plakát

Návrat do zítřka (2015) 

Opravdu je to jen belgická verze Butterfly Effect s e-maily, takže to taky vypadá. Sice s dobrým scénářem a snahou podat to co nejlíp, ale chybí mi v tom výraznější režisérova stopa a hlavně nějaká silnější scéna, která by z toho udělala sice výrazně inspirovaný, ale stále funkční zážitek. A z Butterfly Effect si to vlastně bere vše podstatné, včetně výstavby příběhu a myšlenky. Takhle se obávám, že si z toho časem budu pamatovat jen soutěž o největší kravské lejno (což je scéna, kterou jsem absolutně nepochopil a vyloženě mi svým ""humorem"" vadila) a otravného Tituse, u kterého se divím, že se vůbec kdy dostal na vysokou, natož aby tam dělal asistenta. Ono to totiž je docela zaměnitelné a s málem opravdu vlastního vkladů mám po zhlédnutí pocit, že lepší trávit čas u Osudového doteku - a nic víc. Slabé 3*

plakát

Šinseiki Evangelion - Kessen, daisan šin Tókjó-ši (1995) (epizoda) 

Líbila se mi poslední scéna, kde je konečně nějaký náznak rozvitější psychologie, ale hlavně jsem se přesvědčil, že to jde mimo mě. Teď už se budu jenom opakovat - řeší se zde hlavně to, co mě zajímá ze všeho nejmíň a neřeší se to, co mě zajímá nejvíc. Zhlédnutí sedmého dílu si ještě rozmyslím, ale zatím to na něj moc nevidím. Slabé 3*

plakát

Strom na dřeváky (1978) 

Tak já to konečně viděl a dokonce na velkém plátně! A teď už mi z DVD od Zóny zbývá jen Metropolis a Krásná hašteřilka (přičemž v tomhle pořadí to asi dám; byť Krásnou hašteřilku mám na DVD a Metropolis ne) a mám to komplet. Tady jsem se těšil na opravdu velkolepý poetický film a taky jsem ho dostal, jenže mi ne vždy sedl. Respektive takhle, sedl by mi naprosto přesně, ale musel by být tak o hodinu kratší. U některých scén jsem radši přemýšlel nad tím, co budu dělat pak a kolik uteklo času, než abych byl pohlcený, což by se dít prostě nemělo a i objektivně mi přijde, že si to svoji tříhodinovou stopáž obhajuje jen obtížně. V tomhle extrémně pomalém podání to mohlo mít klidně i 10 hodin a výsledek by asi zůstal stejný. Jsou to zajímavé výjevy z každodenního života několika rodin bezzemků, některé scény jsou obzvlášť povedené (hlavně ta, podle které je celý film pojmenovaný, ale dostaly mě i dvě noční, které díky nasvícení scény ve stylu tehdejších možností svícení dostávají až mystickou formu), zvuková složka je zde naprosto dokonalá a pro každou scénu podstatná a místy mě to opravdu fascinovalo tak, jak jsem si přál, ale místy mě to zase míjelo a nechápal jsem, proč některé scény sleduji (třeba tu na pouti). V širším kontextu chápu, to tam není a nebylo by zbytečné nic, ale nebudu lhát, někdy ta poetika na mě nefungovala. A tohle je vyloženě poetický film, některými označovaný jako hraný dokument, ale já ten pojem nemám zrovna rád a pro mě to jsou poetická vystižení určitého času a prostoru. Strom na dřeváky tohle je, obdiv si bezesporu zaslouží, místy se mi líbil opravdu hodně, ale nedokážu si představit, že bych ty tři hodiny s chutí u toho strávil znova. Není to ani tak detailní mezi řádky ve vykreslení doby a psychiky postav, jako třeba Kristus se zastavil v Eboli. Ano, do určité míry ano, ale jen do určité míry - dialogy tu vlastně nehrají až takovou roli. Jinak jsem chtěl komentář začít ve stylu, že kdybych byl hodně hnusný, tak řeknu, že to je jako kdyby někdo zfilmoval Mollyiny historky o ztracené žluté voskovce a vidění psa na ulici, protože stejně tak zajímavé některé historky jsou podobně epické, ale nakonec to tu nechám jen jako poznámku pod čarou, vzhledem k tomu, že to má nějaký konec, který opravdu vypadá jako závěr. Silné 3*

plakát

Tři přání (1958) 

Skvělá a odvážná satira na tehdejší režim, jejíž jedinou vadou je, že trvá zbytečně dlouho. Jinak by se tomu nedalo moc co vytýkat, je to trefné, chytře vedené, se skvělým koncem a funkčním humorem i fantasy/pohádkovým motivem, skvěle obsažené zručně natočené. Viděl jsem to dokonce dvakrát za sebou (kvůli mojí "blbosti", která blbostí rozhodně nebyla) a napodruhé se mi to líbilo ještě o něco víc, takže o to mi to přijde kvalitnější a jako jasný důkaz toho, jak povedené to je. Ale některé scény by opravdu měly být utnuty dříve nebo výstižněji napsány (a platí to hlavně o střední části filmu), protože to tomu ubírá podstatně na síle. Dojmy mám ale rozhodně pozitivní a zaráží mě, že oproti sice povedené, ale o řád slabší (a mnohem slavnější) satiře Bílá paní je tohle dílo naprosto neznámé a docela neobjevené... 4*