honajz2

Chtěl jsem napsat "mezi slepými jednooký králem", ale to jsem si rychle zamítl, protože to je dobrý film. A upřímně. Škoda jen, že to je natočené jak televizní film a výprava je někde na úrovni Spolu, což není automaticky zlé, jenom dost chudé na kinofilm. Vlastně mi to Spolu svojí mdlou vizuální stránkou dost připomínalo, trochu i tématem nevyléčitelné nemoci, ale zatímco tam jde o autismus, tady o alzheimera a na autismus se neumírá. Hlavní rozdíl ale je, že zatímco Spolu má scénář jak seriál na Primě, Tancuj Matyldo přináší psychologické vedení, dostatečně a uvěřitelně propracované postavy a je znát, že za tím stojí někdo, kdo ví, o co přesně jde a umí to i podat. Tento typ filmů často vydírá, v horším vydírá a nechává umírající (nejlépe děti) pronášet kýčovitá "moudra" o životě, ale tady je vydírání jen v samotném závěru a to ani není vydírání, jen zobrazení toho, co jednou muselo přijít. Přirozenost a snaha neždímat slzy z diváků za každou cenu je největší předností filmu, jelikož díky němu jde o film, kterému jde opravdu o to vyprávět o alzheimeru, ne o laciné citové vydírání. Jen škoda, že to vizuálně je tak zdechlé a bez nápadu, protože takhle jsem se nedokázal zbavit dojmu, že nejde o televizní film. A nezachrání to ani obstojí herci. Za mě tedy tři, ale velice silné a rozhodně si to budu pamatovat jako jeden z lepších nových českých filmů. Silné 3*

Třetí hvězda je jen za Rodena a Super Hanse, který snad jinou roli než člověka výrazně se pohybujícího okolo drog nehrál. S Ritchiem to mám jak na houpačce - jednou mě nadchne, jindy mě zase míjí. A tady se bohužel stalo to druhé. Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že Ritchie točí jeden a ten samý film pořád dokola. Protože už Podfuck byl variací na Sbal prachy a vypadni a RocknRolla vypadá jako variace na obojí, jen hůř propojená a s některými dějovými linkami otevřenými, jelikož nejspíš mělo být pokračování. Působilo to na mě laxně a nejen kvůli tomu, ale taky kvůli postavám se slabšími charaktery, které sice rozpoznatelné jsou, ale rozhodně ne tak jako v prvních dvou Ritchieho filmech. A projevuje se to v (ne)nápaditém scénáři, práci se střihem, kompozici a délce záběrů nebo také méně zamotané zápletce. Je to Ritchieho film, ale jakoby na půl plynu, ve kterém je upozaděné to nejlepší z něj. Takže za mě spíš zklamání, které i přes pár vtipných scén a v základě slibnou zápletku ve mě nezanechala skoro nic. A jak už jsem psal, slabá třetí hvězda je jen za účast dvou výše zmíněných herců, přičemž právě kvůli Super Hansovi jsem to celé chtěl vidět, jelikož mimo Peep Show jsem ho nikde jinde neviděl. Slabé 3*

Magicko-realistická sága jednoho rodu, která se výrazně inspiruje italskou kinematografií a která pro Jakubiska (aspoň z mého pohledu) přináší jeden z jeho nejlepších a nejucelenějších filmů. A ačkoli si to z Itálie bere víc než dost (třeba scénu demonstrace), pořád to má svoji osobitost, které jsem sice ne hned, ale pořád docela rychle, přišel na chuť. Fantaskní scény se zde chytře střídají s realitou, která je mnohdy těžká, ale protagonisté a lidé okolo nich se snaží z těžkých situací dostat i něco pozitivního, tudíž zde mají svůj smysl i scény, které se můžou zdát poněkud mimo. Hlavně je to ale je nejčistší ukázka poetiky slovenského venkova, kterou zpracovával třeba i Štefan Uher, ale Jakubiskovi takové podání sedlo naprosto dokonale, vzhledem k tomu, že jeho filmy jsou plné výrazných vizuálních hrátek - a tady jimi rozhodně nešetřil. Na mě jich je až moc na úkor všeho ostatního, ale tohle není tolik problém Tisícročné včely jako třeba Dovidenia v pekle, priatelia, jelikož tady je mnoho Jakubsikových nápadů vyrovnaných scénáři, který sám o sobě má spoustu silných scén. Ty necelé tři hodiny za to rozhodně stojí. 4*

Wenders si natočil vlastního Patersona, ale naštěstí po svém, takže to je dostatečně osobité a není to jen nevýrazná variace. Já se jí tak trochu bál, když na mě hned na začátku vyskočil (pro Wenderse naprosto netypický) formát 4:3 a minimum statických záběrů, které jsou nahrazeny lehce rozklepanými (což je zase typický prvek jeho novějších filmů), ale naštěstí jsem si na to rychle zvykl a výsledkem je dílo natolik obyčejné, ale tak neuvěřitelně silné, že mě až zarazilo, že to v sobě Wenders ještě má. Kromě práce s kamerou to jde naprosto mimo jeho novější tvorbu, nejbližší nejmladší film tomu podobný je Lisabonský příběh a ten je ještě z první poloviny devadesátých let. Wenders se stylově vrátil do svých zlatých časů a já to rozhodně cením, jelikož jeho nejnovější éra sice přinesla pár zajímavých odklonů (hlavně Přestřelka v Palermu), ale celkově nabízela rozporuplné a ne vždy povedené filmy. Tenhle se ale vrací k poetice každodennosti, drobným radostem v jinak rutinním životě a veskrze optimistickému přístupu k životu, který vám ale nenasazuje růžové brýle, ale naopak se snaží říct, že je vždy z čeho se radovat, pokud nejde o život a když už ano a je to na nic, pořád to nic není beznadějné a jenom temné. Něco tak pozitivního a přitom upřímného jsem už dlouho neviděl (a naposledy to bylo taky u Wenderse) a osobně mě to oslovilo ještě víc, jelikož vyznávám stejné myšlenky i stejné prožívání života. Ne doslova, ale vždy jsou drobné radosti, na které se každý den těším. Taky občas fotím nahodilé věci (třeba mraky), taky mám radost vždycky, když uvidím stejné místo znova a taky si oblíbenou písničku rád pouštím až na konkrétním místě, se kterým ji mám spojenou. Realita je často na prd (tady se to geniálně projevuje mezi řádky v drobných dialogových náznacích, díky kterým jsou o to důraznější, jelikož z vás nepotřebují za každou cenu dojit emoce), ale díky (aspoň) drobným radostem je snesitelná a svým způsobem "fajn". Dokonalé dny jsou o něčem naprosto jednoduchém a přitom silně hlubokém a podstatném, na co by se nemělo zapomínat. Je to dokonalé i precizně civilním výkonem Kódži Jakušo a taktéž technicky; propracovaností výstavbou jednotlivých záběrů, prací s výpustkami i timingem jednotlivých scén. A jako super nápad, který tak trošku vzešel z "nejnovějšího Wenderse", beru i snové sekvence, které vždy rekapitukují uplynulý den skrze vícexpozici ve stylu poetických experimentů Paula Clipsona (a zajímalo by mě, jestli je Wenders náhodou nezná). Prospěl tomu i návrat Franze Lustiga na pozici kameramana, jelikož působil ve nejlepších filmech nejnovější Wendersovy éry a nic proti Benoîtovi Debiemu, ale jeho hyperaktivní experimentální styl sedí spíš do filmů Gaspara Noého a Harmonyho Korine, než k Wimu Wendersovi. Zkrátka mě to naprosto nadchlo snad vším čím mohlo a stále více se mi potvrzuje, že rok 2023 byl po x letech skvělými filmy velice plodný. Btw, u Až na dno jsem psal, že bych si přál, aby Wim Wenders ještě někdy natočil (poetickou) existenciální road movie. A jako by mě vyslyšel - poetické to rozhodně je, existenciální svým způsobem taky a road movie vlastně taky, když tam Hirajama jezdí často dodávkou. Kino Scala, Brno 5*

Fiktivní životopis skutečné fotografky, který je zároveň jedním z nejlepších a nejpřirozenějších emancipačních filmů, jaký jsem kdy viděl a přitom se jedná o ujetost. Vlastně je to jednoduché na pochopení, jen divák musí přistoupit na hru a chtít vyhledávat realitu v jinak fikční ústřední zápletce. A jelikož to je zápletka bizarní a já bizarnosti rád, dostal jsem se do toho snadno a s každou další minutou očekával, kam se vše posune. Je to skutečně pozoruhodně stylizovaná cesta za nalezením sebe sama, která vše vykresluje skrze mírný poetický surrealismus, mysteriózní úvod, ze kterého se stane lovestory variace na Krásku a zvíře, ze které zase vyplyne, že nesmíme zapomínat, po kom je film pojmenovaný a čím se tato žena proslavila. Věci se zde dějí neuvěřitelně, realitu z nich je třeba nejen najít, ale i procítit - což je to hlavní, protože pochopit ji je celkem snadné. Mě na tom fascinovalo mnohé - jak zpočátku "úsporné" tak postupem času více "meziřádkové" herecké výkony, fascinující exteriéry, které jsou sice nerealistické, ale jejich barevné ladění má půvab přesně se hodící do nálady filmu a taktéž celá výstavba příběhu, která by mohla být docela jasná, ale přitom umí překvapovat i přes to, když prohlédnete skutečný narativ. Zvláštní film, ale působivý a podmanivý. A to natolik, že mu těch pět hvězd nakonec rád dám. Slabých 5*

Když nemůžu já ke Kachlíkovi, musel Kachlík ke mě. A tak místo Třiatřiceti stříbrných křepelek jsem viděl jeho nejvýše hodnocený film a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy výrazně slabé a zásluhy přikládám spíš Kunderově předloze a spolupráci na scénáři, líbilo se mi to. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se do toho dostal (filmy o "Casanovech", kteří mají pět vztahů naráz zatímco začínají šestý a do toho vedou rozverný balící život a o ničem jiném nejsou, mě fakt nebaví), ale časem to začalo hrát víc na tragikomickou notu, která s každou další minutou byla stále více tragická. Přitom je to celé propracované, nic není na sílu, Adolf dopadne jak dopadne a ačkoli se film formálně s novovlnnými snímky nemůže moc měřit, pořád přináší dost kreativních nápadů, hlavně co se střihu, úhlů kamery nebo prolamování čtvrté stěny týče (btw jedna z posledních scén jako by byla oldies verze pointy Funny Games, samozřejmě bez drsností). Navíc herci své role zvládají naprosto dokonale, hlavně teda Miloš Kopecký, ale vyniká to i propracovaným scénářem, který má zdařilý timing gagů a pamětihodných dialogů. Jestli by toho byl Kachlík skutečně schopen (chápej v rámci toho, że by to byl hlavně jeho projekt), jednou snad posoudíš u Křepelek, ale do té doby nevím, jestli tohle byla šťastná náhoda, nebo jestli naopak Dvacátý devátý byl nešťastná náhoda. Tohle totiž má něco do sebe. Slabé 4*

Geniální a až na příliš klasickou formu bezchybný film, kterému ale nedokážu dát plný počet, jelikož mě britská královská rodina absolutně nezajímá. Samozřejmě je to problém můj a ne Frearse, ale i když mě to chytlo a nepustilo, pořád mě to tématem míjelo a já z toho nedokázal být nadšený. Jinak ale nemám co vytýkat. Je to film, který stojí hlavně na scénáři, ale na takovém, který je detailně a chytře propracovaný. Téma smrti princezny Diany a královské rodiny, která jí nechce veřejně projevit soustrast, se nám reflektuje ze tří táborů - královské rodiny, vlády a běžného lidu, přičemž všechny tábory mají svůj jedinečný pohled, z každého vycházejí najevo klady i zápory, chytré i podivné postřehy k aktuální situaci a hlavně obě tři strany působí životně. Z toho pak vyplývá, že zde není padoucha ani hrdiny, pouze nečernobíle působící subjekty, které jednají jak jednají. A já mám hodně rád, když mají filmy takto vykreslený narativ i jeho pozadí s různými přesahy. Je to film velice sebevědomý a poutavý, vyvolávající silné napětí z něčeho, nad čím bych jinak máchl rukou, ale takhle jsem atmosféru okolo toho dokázal plně pochopit, vžít se do ní a v tom, čím chce být, je Královna opravdu dokonalá. 4*

Začne to solidně, ale pak to zase vrcholí tak nějak... nijak a je to zase na úrovni "jak co, jak kdy".  Třeba parodie na Sedm statečných se Snížkovou v pionýrském je něco úžasného, zatímco celý závěr s pátráním v lese je vyloženě slabý a někde to překračuje tu hranici geniality a trapnosti výrazně na tu druhou stranu. Ono to na té hranici stojí dost často a to je asi největší brzda v cestě ke zlepšením, ale zase na druhou stranu - nespadlo by to pak moc do té příliš trapné podoby? Slabé 3*

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č.43 - INDIE - Já bych tu třetí hvězdu klidně dal, ale byla by výsměšná vůči konci a přitom vše ostatní hodnotím upřímně, takže mi v tomto směru přijde nelogická. Později se dostanu k tomu, v čem tkví. Indická zombie komedie vypadá už od pohledu dost lákavě a právě proto jsem ji chtěl vidět, ale zvědavost mě přešla rychle a je celkem jasné proč. Lepší zombie komedie sice stojí na idiotsky jednajících hlavních postavách, jejichž přežívání plné šťastných náhod vzbuzuje smích, ale zároveň tyto postavy nikdy nejsou idiotské až moc, takže s nimi divák soucítí a fandí jim. Stojí na tom (moje milované) Shaun of the Dead, stojí na tom i Zombieland a Go Goa Gone tyhle trháky sice hezky vykrádá a převádí do indického prostředí, ale zároveň si pod sebou řeže větev tím, že jako hlavní trio postav vybere tři naprosté idioty, kteří jsou tak blbí, že se s nimi nedá sympatizovat. A to, co má být vtipné, na mě sice sem tam zafungovalo, ale většinou spíš, kvůli postavám, štvalo. Sympatie jsou v zombie hororech důležité, ať už komediálních či nikoli, protože jen přežívání hlupáků celek neutáhne. A hlavně v povedených zombie komediích to nikdy nejsou tak velcí hlupáci a nuly, jak se může zpočátku zdát. Dalším problémem pak je ten, že jestli Go Goa Gone přináší něco vtipného, často je to převzaté z výše zmíněných filmů. Takže to funguje, ale není to vlastní kreativita. V té je to naopak dost chudé a ačkoli i sázka na osvědčené fóry může sama o sobě stačit, pro mě celý film neutáhla. A jelikož je to Indie, čekal jsem veselé zpívání a tancování o apokalypse, jenže to (naštěstí!) nepřišlo, díky silnému ovlivnění západní kinematografií. Místo toho ale přišlo jiný typický prvek indické (žánrové) kinematografie a to protikuřácké spoty, kterých tu bylo v míře vrchovaté, vzhledem k tomu, že se tu často kouří a dokonce i fetuje. K západním zombie komediím to patří a tak se to dostalo i sem, ale abychom nezapomněli, že jsou cigarety špatné, jsou tu místo dvakrát opakovaných klasických obrázků jak z našich cigaretových krabiček ty samé tak čtyřnásobně více a do toho animace ždímání kuřáckých plic (dvakrát) a krátký varovný rozhovor s někým s rakovinou plic. To se dalo čekat, když tu jsou i varování v obraze při každém záběru, ve kterém se objevuje cigareta, ale jestli mě něco zarazilo, nahlas rozesmálo a donutilo uvažovat o ironické třetí hvězdě, je předposlední scéna, kde se směšně pateticky a moralisticky přeživší postavy zavazují k tomu, že už nikdy nebudou kouřit, jelikož to přineslo zlo v podobě zombie apokalypsy. A ještě způsobem "Dnes jsem se naučil, že..." jak z nějakého blbého pořadu pro děti. Ale tak aspoň mě má nebollywoodská vlna indických filmů stále čím překvapovat, když se té hollywoodské bojím a vždycky na ni pak nechápavě zírám... Lepší 2*

Technicky skvělé a propracované jak ve střídání celků až detailů, tak i (pro historické drama) vhodně zvoleném způsobu komunikace s divákem, ale scénáristicky je to příliš nalajnované, bez složitějších charakterů postav a s až moc předem určenými rolemi. A taky až moc klasicky působící, což jsou všechno důvody, proč z toho celkově mám jen průměrné dojmy. Pár pamětihodných a silně působících scén se zde samozřejmě najde a mimo (i přes vykalkulovanou a lehce patetickou výstavbu) závěrečných 20 minut to pro mě byly i scény s psychopatickým králem, kterého naprosto dokonale ztvárnil Mikkel Boe Følsgaard. A co se herců týče, tak i Mikkelsen mi přišel lepší než obvykle, ačkoli ze všech hlavních postav mi jeho výkon stále přišel nejslabší. Ale to pořád nic nemění na tom, že mě to nechalo chladným a bohužel zase utvrdilo v názoru k současné dánské kinematografii, která mi stále přijde poněkud přeceňovaná a mnohem méně nekonvenční a nápaditá, než se všeobecně tvrdí. 3*