Anderas

Stylizací a dokonce některými konkrétními záběry připomíná pozdějšího Otesánka, zaměřením je samozřejmě ale jinde. Je to vlastně celkem jednoduchý film, jímž se režisér vrací do svých dětských let a vzpomínek a znázorňuje obsese a hrůzy malých dětí ve spojení se sklepem. Vždyť ruku na srdce, kdo se ve vlastním sklepě nebál ježibab nebo upírů? :-) Mimoto je ve filmu pár zajímavých momentů a velmi kuriózních nápadů a já osobně velmi oceňuji Poeovský motiv černého kocoura jehož závěrečné entrée působí velmi děsivě (tedy při alespoň minimální fantasii) a dovádí dětský strach až na tu nejzazší hranici.

U mužných her mne zaujalo především nápadité spojení několika různých materiálů a to schématické kreslené animace, skutečných stadiónových záběrů a fotografií (ostatně i zvuků), hraných sekvencí a loutkových a typicky destruktivních hlínových animaci Made in Švankmajerov. Pointa sedí, humorné to je, gradace nadprůmérná a jako malý bonus nékolik kuchařských tipů (omoč vánoční pečivo v pivu, následně vykroj další z něčího xichtu). No a výhodou je nepochybně i můj veskrze negativní postoj k fotbalu.

Před tím než byl Švankmajer Švankmajerem, byl Švankmajer klipařem. Pak se zase stal Švankmajerem a na MTV už ho nechtěli :-)

Pokud se dostanete do situace, kdy po vás bude náhodný laik chtít doporučení na jakýkoliv Švankmajerův film, ujistěte se že Spiklenci slasti jsou tím posledním filmem, o kterém se mu zmíníte. Pochopitelně to neznamená, že je špatný, proti tomu ostatně svědčí i 5* v mém hodnocení, ale podle mě musí být na tento film divák být připraven dávno dopředu a to soustavným brainwashingem jiných jeho filmů. Jednoduše je to film nejméně stravitelný a to hned z nékolika důvodů. Zatímco jednu skupinu lidí odradí typická úchylnost, tentokrát navíc umocněná silnou sexualitou jako hlavním motivem, další skupina lidí začne ohrnovat rypáčky nad veskrze lacinou vizuální stránku (skutečně podobný obraz produkuje i moje amaterská kamera) a zbytek obecenstva ještě prořídne díky těm, co se nemohou vtěsnat do hereckých výkonů. U Švankmajera jsme zvyklí předevśím na jeho animace a když už se nějaké živé postavy v jeho fimech vyskytují, povětšínou rovněž v bizardních úlohách a málokdy skutečně mluví (výjimkou je např. Zahrada nebo Otrantský zámek), dalo by se proto říct, že režisér s herci patřičně pracovat neumí. To je však základní chyba, je tomu totiž právě naopak. Ano, herci působí naprosto neobyčejně a nepřirozeně především díky tomu, že nemluví když je to třeba, při veškerých stycích a možnostech komunikace jen jaksi mumlají a vydávají podivné zvuky, jenže i toho nejméně inteligentního člověka by to mělo navést na základní myšlenku filmu. Přiznám se, že i já jsem během sledování dost často měnil postoje, film odsuzoval, pak zase vychválil, pak nevěděl co si myslet, jenźe pak pŕišla pointa, poslední scéna, zatmívačka a já pŕestal dýchat. Ne proto, že by to bylo nějak šokující nebo překvapivé, nýbrž extrémně působivé. Zpětně do sebe celý film začne zapadat, chápete do detailu každičký prvek a chrochtáte blahem nad tak dokonalou kompozicí. Znám lidi, kteří Švankmajeru tvorbu pokládají především za interesantní vizuální počin, těm však, kdo mají potíže s odhalováním jejich point lze doporičit právě filmy jako tento. A rozhodně také těm, kdo tvrdí, že Švankmajer nemá na celovečeráky bez animací.

Možná jsem tentokrát ke svému oblíbenci nespravedlivý, ale to co nakonec vyplodil, má dle mého názoru úroveň toho nejprůměrnějšího českého fláku z jakékoliv pohádkové produkce. A ačkoliv je tu jeho rukopis stále patrný, protentokrát se doslovně jedná o jakýsi trademark, který se už nesnaží dále cokoliv rozvíjet. A to mne právě u Švankmajera poněkud zklamalo. Nechci tímto jeho kus degradovat na bezmyšlenkovitou pohádku, ale i po přečtení množství Švankmajerových pojednání o vlastních filmech nenacházím nic než co je patrné už od začátku. Snad se nakonec i on chtěl projednou odpoutat od svých mnohavrstvých surrealismů, ale jednoduchou humoreskou a samoúčelnými absurditami se snížil možná až příliš nízko. Škoda je to veliká, Švankmajer je pro mne nicméně stále velký mistr.

Průlomový technický experiment, který možná dnes už tolik neohromí svou formální stránkou, ale pro mne především dokonalý herecký koncert, precizně dávkované napětí a další psychologický pohled do lidských perverzí, myšlenek a pocitů. A velkým plusem Hitchcockových filmů je podle mne i to, že ani dnes díky velké dějové kondenzaci a zajímavým dialogům vůbec nenudí.

Miami Vice se jako poctivá, surová a realistická krimi, nijak se divákům nevnucující jakoukoliv samoúčelností zařadila mezi filmy kterým dokážu jen velmi těžko nečo vytknout. Je sice pravda, že jsem měl z žánrové stáje doposud co dočinění pouze s klony Kobry a spol. ale ať už je to jakkoliv, považuji Miami Vice za film dokonale zdařilý. Vážně nemám co vytknout, tentokrát se mi narozdíl od Collateralu i konec dosti zamlouval. Tedy vlastně jedna drobná výtka přeci jen bude, občas mi výběr hudby nesedl k použitým záběrům, někdy se prostě tvrdší rock k záběrům na vodopády nehodil. Ovšem ten zbytek muzikální složky na obraz pasoval více než dokonale. A ještě něco. Přesně takto jsem si film představoval ve svých nadšených fantaziích.

I přes všechny hovadiny, nesmyslnosti, vyložené dementnosti, neustále nakadeřené kudrlinky, odporně gay kostýmy, přiblblé dialogy a nekonečné hory naivity se nový Superman přece jen docela povedl. Tedy asi to zní divně že i přes všechny výtky dávám stále 4* ale tak nějak všchni tušíme účel letních blockbusterů a ani tento se za svoji ziskuchtivou orientaci nemusí stydět. Tedy nenudil jsem se, ale jelikož mi film nijak výrazněji v hlavě neutkvěl, vidět jej podruhé netoužím.

Je to především romantický film, to si pište že jo. Romantická večeře ve společnosti shnilé mámy, faráře a pár dalších typusů, romantická procházka sadem usekaných končetin a prokypřených střev, to nejromantičtější vyznání lásky za přítomnosti vybraných hostů a správné sekačky na trávu v rukách. Romantika uškvařených kebulí, škodolibých hajzlíků, vypreparovaných hrudních košů, obnažených chodidel, přichucených pudinků ale hlavně a to především, romantika toho nejšmakóznějšího kečupu, jaký lze od východního k západnímu pobřeží sehnat. Jo a abych nezapomněl, tahle krvavá pochutina má vážně STYL.

Nenáročná, napínavá a notoricky povědomá dobrodružná výprava do hlubin popcornových krabic. Nic víc, nic míň.