Landauer

Naštvala mě ta hrozně líná produkce. Film vypadá jak hraná výplň nějakého dokumentu. Když se jezdí vlakem, vidíme pořád ten samý vagón třetí třídy (na několikadenní trase přes celý kontinent z New Yorku do Kalifornie bych čekal přece jenom něco pohodlnějšího) a celý jedoucí vlak je pouze v jediném záběru a digitální. Herci předstírají, že něco animují, ale nikde není vidět žádný prosvětlovací pult! Na nástěnkách nevisí storyboardy a layouty, ale opakující se kopie nějakých obrázků z xeroxu! Ten ateliér prostě vůbec nevypadá jako studio animátorů! Nikdy nevidíme, že by někdo něco reálně kreslil, chybí mi záběry pod ruce kreslířů. Chybí mi obecně pohled do zákulisí výroby tehdejších animovaných filmů, snímací triková kamera nad animačním stavem, překreslování fází na ultrafány, koloring atd. atd. Je to film o tom, jak Disney vyráběl své první filmy a jak se začal prosazovat na poli animace, ale nic tu z toho nevidíme. Jako by samotní tvůrci tohohle snímku vlastně netušili, jak se dřív animáky dělaly. A přitom se tam kreslilo v podstatě pořád, tvůrci jako Ub Iwerks nebo Les Clark se vyjadřovali víc kresbou než slovem. Co mě ale mrzí ještě víc, že film končí v tom nejvíc nejzajímavějším momentě. Disney vymyslí myš, pak je projekce Mickeyova prvního filmu Plane Crazy v kině a konec. Jako vážně?! Jestli má něco z Disneyova života absolutní filmový potenciál, je to přelomový rok 1928. Film měl správně začít tím, jak Charles Mintz sebral Disneovi králíka Oswalda a tým animátorů, jak pak Disney vymýšlí při jízdě vlakem slavnou myš, jak se svým bratrem a Ubem Iwerksem pracují v šíleném tempu a tajně na novém filmu s čerstvě narozeným Mickeym, který vzniká napůl v garáži, jak v létě téhož roku provede slavný experiment se zvukem, jak nikdo vlastně neví, jestli to bude fungovat, jak pak k tomu jedinému experimentálnímu záběru, kdy Mickey píská u kormidla musejí vymyslet celý příběh. Jak Disney shání zvukový systém a samozřejmě nakonec, jak Steamboat Willie drtí kina a Charles Mintz puká vzteky. Tohle se mělo natočit s pořádným vhledem do zákulisí výroby starých animáků a se spoustou kreslení. Ale tenhle film je úplně vykostěný a ve skromných kulisách se odehrává vcelku nenáročné drama s podivným happyendem. Líbí se mi tu ztvárnění samotného Disneyho, který kouří jednu za druhou a občas se v něm probudí ona proslulá despotická stránka, která se plně rozvine až v další dekádě. A obecně jsem rád, že film s tímhle tématem vůbec vznikl.

Absolutní fenomén! Vlastně nevím, co na tomhle filmu/pilotu chválit dřív? Výborně vymyšlené a navržené postavy, kdy za každou cítíte silný a promyšlený příběh/minulost? Skvělý nápad - reální lidé uvíznutí ve svých avatarech ve virtuálním světě? Parádní balanc mezi tím, co si dospělí myslí, že se líbí dětem a tím, co se dětem fakt doopravdy líbí (znepokojující odstíny a zkrátka celý ten temný podkres onoho barevného světa)? Geniální hudbu - zdánlivě prvoplánovitě veselou, ale se znepokojivými "křivými" tóny a řemeslně špičkovou? Fascinující universe? Nebo fantastický reálný příběh nenápadné australské společnosti Glitch Production, která na koleni vytvořila indie animák, co zbořil svět? Zkrátka absolutní fenomén!

Člověk musí vědět, do čeho jde. Je to prostě pohádka, nic víc, nic míň. Záporáci jsou bohatí a zlí, dobráci chudí a dobří. Všechno to pěkně plyne a divák se sveze na čokoládovém tobogánu bez větších komplikací. Humor tu nevadí, dojemné scény dojmou, hudební výstupy pohladí slechy a bulvy. Nad standard vyčnívá pestrá paleta postav, které je radost sledovat. Od trojice čokoládových oligarchů s parádním Sluplgrošem v čele, přes tloustnoucího náčelníka policie, zamilovaný párek hotelových šejdířů a jejich otroků v prádelně, hříšného kněze v podání Rowana Atkinsona až po nečekaně výborného Umpa lumpu Hugha Granta. Jen kvůli postavám a gejzíru nápadů bych se na Wonku podíval znovu. Viděl jsem v kině s desetiletou dcerou, která byla absolutně nadšená.

Tenhle film prostě miluju! Nejen proto, že jsem byl na dvou ze třech Aranských ostrovů (na největším Inis Mór a filmově zamýšleném nejmenším Inis Oírr, čili anglicky Insheer, čili "fiktivní" Inisherin) a nejen proto, že jsem film viděl poprvé v kině v Galwayi (v jehož zátoce se ostrovy nacházejí). Je to fantastický a neobvyklý příběh o šílení z uzavřeného prostoru a bezvýchodné stereotypnosti, v níž Pádraic nachází určité naplnění a jeho přítel Colm vůbec. Colm se rozhodne nebavit se svým kamarádem Pádraicem. Jen tak, bez důvodu. A pokud na něj Pádraic promluví, usekne si prst. Což je situace, které se nedá na tak malém ostrově vyhnout. A zatímco zpočátku můžeme vinu za useknuté prsty přičítat Pádraicovi, který se neudrží a svého přítele za nezbytných okolností osloví, časem zjistíme, že k tomuhle sebemrzačení byl Colm předurčen už od začátku. To jediné mu mohlo vnést trochu změny do fádního života, trochu zatřást celou společností na ostrově, která nyní neřeší nic jiného. Jeho useknuté prsty ovšem spustí lavinu dalších nečekaných událostí, které otřesou ostrovem víc, než by chtěl. A nebo se možná díky tomu konečně dočkal svého. *** Pro ostrovany na Inis Mór (kde se film natáčel především) byla filmová produkce největší událostí za poslední dekády a když si s nimi sednete na pivo a zeptáte se jich na tenhle film, řeknou vám, "hele, ten film se nám moc nelíbí, ale to natáčení tady byla naprosto gigantická věc." A začnou vyprávět historky o nejbohatší oslici Minnie, která brala 500 Euro za den, o baráku, který produkce postavila a pak zničila, o střeše za 45 000 Euro, kterou jednomu domu zaplatili, aby vypadal dobově, o tom, že si ve filmu zahrál každý druhý z ostrova a zbytek se na něm podílel jako pomocná síla a tak dále a tak podobně. Natáčení bylo pro obyvatele Inis Mór stejným vytržením z nudy všednosti jako Colmovy usekané prsty.

Fakt nemůžu dát míň. Ten film je skvěle vystavěný, plný nápadů a ani na vteřinu nenudí. Je tam všechno. Fanoušky želvího fenoménu potěší vrchovatě. Paráda!

Smutné. U Disneye každý tak nějak očekává zažitý filmový stereotyp o tom, že rodina je nadevše. Takže i zde většina diváků automaticky očekávala totéž a reálně přehlédla to, o čem film doopravdy je. Ne, Encanto fakt není o tom, že rodina je nadevše a super a rodinná pouta vyřeší všechny svízele. Vlastně je to úplně naopak. Máme tu iluzi dokonalé rodiny, na kterou je kladen až příliš vysoký tlak ze strany nedotknutelné autority - stařenky Abuely. Všichni se tváří, že je všechno v pohodě a super a žůžové, jenže není, na což musí přijít až hlavní hrdinka Mirabel, která jediná je nedokonalá. Totiž jediná ne. Byl tu ještě strýček Bruno, kterého rodina zavrhla, protože měl střízlivý kontakt s realitou - věštil budoucnost bez příkras a bez ohledu na to, jestli se někomu líbí nebo ne. Hlavním padouchem je tu tedy nejstarší členka rodiny Abuela, které jde o dokonalou naleštěnou fasádu rodinného klanu, čímž se ale nevědomky připravuje o jeho sílu. Tlumí v jeho členech spontánnost, skutečné touhy a jde jí jen o obrázek jak z reklamy. Rodinka superhrdinů přece nemůže mít šmouhy! A tou největší šmouhou (kromě Bruna) je Mirabel - členka superhrdinské rodiny bez superschopností (protože si chudák jako malá otřela při magickém obřadu ruce o šaty poté, co se dotkla magické svíčky, takže magický vosk se nepřenesl na kliku magických dveří). V závěru motivaci staré Abuely samozřejmě pochopíme spolu s jejím prozřením a o to je to silnější. Encanto je film o tom, že snaha o dokonalost oslabuje a daleko důležitější je rozvíjet přirozenost a reálné touhy, podporovat členy rodiny v tom, co je baví a naplňuje a ne je dusit konvencemi a naleštěným obrazem u ostatních. Geniální nápovědou jsou obě scény s hromadným fotografováním - první fotka při Antoniově obřadu (kdy získá pokojíček s džunglí plnou zvířat) je strojeně dokonalá, kdežto úplně poslední těsně před závěrečnými titulky je mázlá, spontánní a autentická. Encanto je skvělý film se skvělým poselstvím s fůrou výborných písní a postav. Těm, co si myslí, že je to plytká óda na rodinu doporučuju, aby se na něj podívali znovu s otevřenýma očima a ušima.

To si takhle vyberete skvělou historickou postavu, neuvěřitelně zajímavou dobu a ve filmu vzácné, ovšem nesmírně pozoruhodné téma a všechno fenomenálně spláchnete do septiku. Proč je film o nadšené amatérské paleontoložce Mary Anningové, která dodávala tehdy novému oboru doslova základní kameny, když hlavní postava filmu vůbec není Mary Anningová? Mohla to být jakákoliv random amatérská sběratelka fosílií, která si jejich prodejem vydělává na živobytí (a že jich tenkrát v Anglii pár bylo). Mary Anningová vůbec nebyla takhle smrtelně vážnou, mlčenlivou trosečnicí v oceánu bezvýchodně všedního života. Její krámek nepřipomínal vybydlenou ruinu s tak zadělanou výlohou s okny, která nikdo aspoň 500 let nemyl a ještě na ně denně flusal. Žila velmi aktivní vědecký život, navštěvovali ji tehdejší přírodovědné špičky, čile korespondovala s Královskou vědeckou společností. Do paleontologie a pravěku byla hotový blázen a muselo z ní doslova prýštit nadšení. Ti, kdo ji poznali o ní psali jako o chytré a zábavné ženě, která ráda vyprávěla o svých nálezech. A teď se podívejme na Mary Anningovou v tomto filmu: Koncentrovaná vážnost bez smyslu života, téměř nihilistická postava, ke které si těžko vytvoříte nějaký vztah, protože se o ní nic v podstatě nedovíte. Znuděně hledá fosílie, vyrábí cetky pro turisty a čeká, až bude mít konečně ten život za sebou. Do života jí úplně nesmyslně vstoupí jiná žena, mladá a... vážná, apatická, bez zájmu o cokoliv Charlotte Murichsonová (čert vem, že tahle pozdější geoložka byla ve skutečnosti o 11 let starší než Mary). A tak tyhle dvě nudy chodí po pobřeží, mlčí a sem tam zvednou šutr. Pak mladice ochuraví, což vede k lesbickému sblížení (velmi, velmi vážnému), proběhne menší románek (sem tam s méně vážnými momenty, dojde dokonce i na letmý úsměv) a pak mladice musí odjet. Na závěr si režisér vzpomněl, že by film měl mít i nějakou zápletku, a tak narychlo spíchl z prstu vycucané drama, které mezi oběma milenkami vzniklo jen kvůli nedostatečné komunikaci. Konec zvonec. O paleontologii a fosíliích se tu nedovíme vůbec nic, to prostě pan režisér vyhodil do popelnice. Budiž. Těšil jsem se tedy alespoň na pěkně vystavěné lesbické drama. Pan režisér nejspíš taky. Jenže nohy mu podrazila skutečnost, že nic takového natočit nedovede. Obě postavy dělají vše mechanicky. Rádoby romantické momenty působí nepřirozeně a uměle. Pasáže, ve kterých měly vybuchnout vášně nezkrotného milování uvedou diváka do rozpaků. Naprosto chybí pozvolný vývoj vztahu, kdy se z naprosto chladného vynuceného soužití vyklube vášnivá zamilovanost. Prostě se to tak stane a hotovo. Přitom by stačilo, kdyby Mary Anningová nakazila svou svěřenkyni nadšením pro paleontologii. V tomhle by přeskočila jiskra, to by je sblížilo v přirozeném vztahu mentorka - žákyně. Jenže to by filmová Mary Anningová musela být víc jako skutečná mary Anningová. *** Je to hrozně promrhaná příležitost. Film si vybral opravdu těžitelné téma, mohl toho odvyprávět tolik!! Dal by se zaplnit celou řadou skvělých konfliktů a nezapomenutelných situací, kdy např. Mary opravuje vědecké články svých vážených mužských kolegů a ti jsou z toho v rozpacích, protože... prostě má pravdu, ale je to žena, navíc nestudovaná, jak se to mohlo stát? Nebo když kvůli špatné investici přijde o peníze a její přítel - významný přírodovědec a vtipný kreslíř Henry De la Beche - pro ni namaluje jeden z nejslavnějších výjevů života v jurském moři s vyhynulými tvory, které našla, nechá vytvořit kopie, které pak draží a peníze posílá Mary. Ach, toho by bylo! Mohl to být tak dobrý film! Včetně lesbické lásky jako páteře příběhu. Ale bohužel dostali jsme koncentrovanou nudu bez příběhu s nudnými postavami a nihilistickou atmosférou bez špetky nadhledu, odlehčení nebo, nedej bože, humoru. Dlouhé záběry postrádají jakékoliv napětí, protože chybí zápletka, režie je nenápaditá a nudná, dialogy otřesné. Chválím skvělou kameru a herečky v hlavních rolích, kterým se podařilo něco neskutečného - z toho ničeho vykřesaly jiskřičku, která mezi nimi tu a tam probleskne. Panebože, kdyby měly pořádný scénář, věřil bych jim, že se herečky na place do sebe zamilovaly doopravdy, taková chemie by z nich prýštila. Naprosto promarněná příležitost ve všech ohledech. Mary Anningová si teda zasloužila lepší film, než unylé lesbické softporno bez pornografických scén.

Na tomhle filmu je krásně vidět, co Camerona baví a co ne, co ho nezajímá a bere to jen jako nutné zlo. Tak prvně Camerona baví voda a akce v ní. Potápějící se lodě, klaustrofobická atmosféra, napětí do posledního dechu. Taky ho baví technická stránka natáčení - nejlepší efekty, nejlepší snímací způsoby, rozlišení bžilión na dva bžilióny bodů, real life framerate atd. Co ho ale rozhodně a vůbec nebaví je příběh, postavy a celková myšlenka díla. Obsahová plytkost Avatara 2 se rovná sitcomu z 80. let. Rodina na prvním místě, která "překonává" scenáristy nafouknuté banality, ale celkově je v pohodě, drží při sobě a žádné reálné trable nemá (existenční, vztahové apod. - ok, existenční v tom smyslu, že je chce najít padouch, ale ne v tom smyslu, že by museli řešit peníze, živobytí a vůbec běžné věci, co rodiny běžně řeší, šmoulové si prostě žijou v dokonalém ráji obklopeni přáteli a blahobytem). Postavy jsou plakátově černobílé a tím příšerně nudné. Poselství filmu "příroda dokonalá, lovci zviřátek zlí, zviřátka přemoudrá, lidé, co chtít peníze za mrtvá zviřátka zlí" patří někam do dopoledního vysílání z dob lampových televizí. Sakra, na tom filmu je po příběhové stránce tolik věcí totálně debilních, že animáky z Déčka jsou vedle toho scenáristickými skvosty. A to je přesně ono. Cameronovi nezáleží na filmu a příběhu. To je mu totálně šumák a kašle na to ze stratosféry. Cameronovi záleží na vodě a technických cipinách. A záleží mu na nich tak moc, že se technické stránce daří solidně vyvažovat absolutní vakuum obsahu. Je to opulentní triková podívaná, sestříhaná tak, aby nenudila. Jenže to byl svého času Jurský park taky. A zatímco Jurský park má i po letech co říct navzdory tomu, že dneska lepší digitální dinosaury uděláte během jízdy vlakem na mobilu, Avatar 2 bude s časem jenom blbější a blbější a blbější... protože už teď je blbej až až.

Lepší než jednička. Zatímco první film je prostě "jen" klasickou pohádkou s moderními popkulturními prvky, dvojka má daleko zábavnější příběh. Na druhou stranu jednička byla tím průkopníkem, takže jí právem náleží titul filmové klasiky. Ale tady se to rozjelo jaksi naplno a jsem moc rád, že se tu řeší něco, co se v pokračováních běžně neřeší - prostě takové to obyčejné, co bylo potom a hlavně (!) doplňuje se dějový background jedničky. Prostě místo retconů, kterými pokračování trpí, tady dochází k zaplnění plotholů a nedovysvětlených věcí v parádní příběhové náplni. Jednička díky dvojce zkrátka dává větší smysl. Mimořádná vzácnost.

Jsem trochu v rozpacích. Na jednu stranu je vidět, že na filmu pracovali šikovní lidé - režie je fajn, herci sympatičí, sem tam dobrý vtip. Na stranu druhou to celé působí hrozně, ale opravdu hrozně nedotaženě. Alegorie na toalitní režim nefunguje, protože všichni můžou odejít, kdy chtějí. Vysněná Koliba je za rozpadající se zdí a nikdo jim nebrání ji přelézt. Kdyby jim bránila zpočátku jejich obezita, museli pro překonání té zdi něco obětovat (zhubnout), tak prosím. Ale prostě celkově je to velmi laciné a nefunkční. Romanická linka sympatického nekňuby a velmi sexy baculky vyvrcholí ultimátním cringem - on ji pomalu znásilní v rozporu se svou postavou a současně u toho má obdviné kulinářské kecy na adresu jejího muže... to je jedno velké wtf. A to je vlastně esence celého filmu. Divák tam cítí silný potenciál, který se ovšem promění v totální zmar. Možná je to vina scenáristů Petra Novotného a Františka Ringo Čechca, kteří jako že chtěli napsat protirežimní kritiku, ovšem na druhou stranu, jakožto režimem protežovaní estrádníci, si to nechtěli a nemohli s komoušským establishmentem moc rozházet. Prostě chěli být rebely tak napůl. Aby nic neriskovali. A to je přesně tenhle film. Nikdo nic neriskuje, o nic nemusí bojovat, ale současně se nakonec všichni tváří jako děsní rebelové, co se vzbouřili systému... i když nikdy nikomu nic nehrozilo a nikdo jim v ničem moc nebránil. Vrcholem jejich rebelie byla návštěva hospody, kam mohli v podstatě vždycky. Škoda. Mohl to být fakt dobrý film, kdyby tam třeba museli být povinně např. kvůli zaměstnání (musí reprezentovat a proto nesmí být tlustý, jiný obezista nevyjde včas schody do patra, pěvkyně se kvůli sádlu zadýchává, sládek neprojde úzkými dveřmi do sklepa atd.). Kdyby pak museli překonat zeď tím, že zhubnou nebo tak, zkrátka kdyby to celé bylo víc promyšlené. Takhle je to jen cosi, na co se vlastně ani moc koukat nedá.