naranja

nevím, zda to zasluhuje o hvězdičku víc za otevření důležitého tématu, nebo o hvězdičku míň za zkažení důležitého tématu tak jalovým provedením. tedy - jedna hvězda za téma a prvních třicet minut filmu, a druhá za soundtrack.

Lala, mladá dívka z lepší rodiny, se zamiluje do ne o moc starší indiánské služky zaměstnané v jejich domě. Plánují, že společně utečou do Paraguaye a postaví si domek u jezera. Zatímco se snaží sehnat peníze na cestu, vplétají se do děje další postavy a vztahy, a všechno se komplikuje. Film je vizuálně nádherný, některé scény jsou snové, jiné drsné, přesto celek drží pohromadě. Postupné rozplétání příběhu a celková atmosféra v něčem připomíná Iñárritua, možná za to ale může jen ten postřelený pes...

komedie to teda moc není, ale na film o finančním systému překvapivě zábavné. některé dějové věci mi trochu unikly, třeba že by se někdo tak zběhlý v oboru nechal takhle napálit a "nespočítal" si to předem. hvězdičky ale zasluhuje za výtvarnou stránku, se kterou si tvůrci mohli klidně pohrát ještě víc, a za popularizaci myšlenek, na které alternativní ekonomové upozorňují už dlouhá léta.

Almódovar snad stárne - už žádné postavy nejasného pohlaví nebo sexuální orientace, ale překvepivě "normální" rodinné drama. Sice je to pořád dobře odvedená práce, odkaz na Ženy na pokraji nervového zhroucení je roztomilý a Penélope Cruz samozřejmě taky, Pedro to ale umí i líp.

Snímek tvořený několika krátkými animovanými „nočními můrami“. Že animovaný film nemůže být děsivý? Tak to se mýlíte. Strachy ze tmy sice nejsou skutečným hororem, na nervy vám ale možná trochu zadrnkají. Jde o prosté černobílé ztvárnění archetypálních lidských strachů a ten svůj si tu najde snad každý. Každý příběh je v odlišném vizuálním stylu, jejich společným jmenovatelem je ale jednoduchost, hraničící u posledního s úchvatným minimalismem. Strachy ze tmy tak dokazují, že dobrý animák nepotřebuje zářivé barvy ani speciální vychytávky, v jednoduchosti je síla a dobře odvedená práce někdy zmůže víc, než třpytivé ohňostroje. Forma přitom výborně doplňuje obsah, apelující na naše základní instinkty, odvrácenou stranu naší mysli. Je to film o lidech a jejich strachu.

Typický příklad zoufalé snahy ještě něco vytřískat ze zašlé slávy kdysi kultovního bijáku. Každý, komu se líbil původní Hříšný tanec, se na dvojku prostě podívá. Že většina diváků odejde zklamaných? Co na tom, hlavně že zaplatí vstupné. Příběh Baby a Johnnyho je možná kýč, vyrostla na něm ale celá generace. Jejich následovníci zato upadají do příliš otřepaných klišé a nijaký příběh nezachrání ani urputná snaha do něj nacpat politický motiv. Taneční scény sice vypadají efektně, ale rozhodně se nemusíte bát, že by vám snad nějaká písnička uvízla v hlavě. Celkově je snímek oproti svému předchůdci jen hodně slabým odvarem.

Zdánlivě tradiční námět pojatý naprosto neortodoxně. Současní Adam a Eva žijí v Mexiku a život je evidentně moc nebaví. Ona je prostitutka a ráda se nechá zmlátit, on hledá štěstí v homosexuálních románcích. Některé scény jsou přitom natolik naturalistické, že po prvních dvaceti minutách, ve kterých se mimochodem téměř nemluví, polovina lidí opouští kino. A souvislého, sledovatelného příběhu se nedočkáte ani potom. Celkově je to takový zmatek, že když se na plátně v jednu chvíli začne mluvit portugalsky, už vás to ani nepřekvapí. Na druhou stranu má ale snímek všechno, co můžete čekat od nezávislého mexického filmu – svébytnou poetiku prodchnutou spoustou sexu, drog, ale na druhé straně i určitou naivitou. O zážitku z Adama a Evy není lehké říct, jestli je příjemný nebo nepříjemný, intenzitu mu ale rozhodně nikdo neupře.