End3R

Ultimátní 13-ti hodinový dokument, který se točí kolem celé naší společnosti a světa, v němž žijeme, a poukazuje na zastaralost našeho monetárního systému, který brzdí alternativnímu společenskému uspořádání založenému na obnovitelných zdrojích a moderních technologiích. Koho trochu zajímají věci kolem něj, tohle je must see experience. Volně dostupné online na www.tromsite.com

Herzlich willkommen in Fritzlwelt. Rodinný portrét tak trochu jiné rodiny nám fascinujícím způsobem ukazuje, co všechno se může dít za zdmi našich sousedů, kolem kterých možná každý den procházíme. Majetný, avšak od pohledu odpudivý tatínek rozbíhá na svém pozemku svůj vlastní úchylný projekt, ve kterém do posledního puntíku řídí život a myšlení své rodiny. Ač možná veden dobrými úmysly ochránit své blízké před nebezpečným a krutým světem (časté záběry sterilní fabriky, ve které otec pracuje, vyznívají celkem negativně v kontrastu s rozkvetlou zahradou, kde téměř jak v ráji pobíhají a hrají si v nevinnosti jeho děti – proto se nedá říct, že by onen „Fritzlwelt“ byl jasným odsudkem), tak výsledkem jeho vize je perverzní a roztodivná rodina, ve které kromě neustálého incestního nádechu bují krutost vedená nevědomostí, životní prázdnota a do sebe uzavřená naivita, která se zajíká a žlukne. Film zodpovídá i na zajímavý filozofický spor mezi racionalismem a empirismem – neboli je člověk, jenž je ponechán v nevědomosti, schopen docházet k vlastním poznatkům bez nutné zkušenosti (racionalismus) nebo je člověk jen „prázdnou deskou“, která až poté, co jsou do ní vepsány informace, se může stát rozumovou bytostí (empirismus)? Dogtooth stojí jasně na straně empirismu. Děti samy nejsou schopni dojít k tomu, že letadla na obloze jsou větší než hračky, se kterými si hrají, že kočka není zabijáckou šelmou, jak popisuje otec… jsou tedy pouze výsledkem výchovy, deskami, jejichž osobnost je jen sumou informací do nich vložených. Za zmínku stojí i onen vtipný poukaz na arbitrárnost a konvenčnost jazyka. „Zombie“ je malá kytička, „moře“ je něco, na čem se sedí…a „kunda“? To je taková velká lampa. Proto když kunda pohasne, svět zmizí. Hmm, řekl bych, že to aspoň to poslední je rozhodně pravda…

Jak se Flaubertovi nepodařilo napsat román o ničem, tak se Sorrentinovi totéž povedlo ve filmové podobě. Řím zobrazený ve všech vrstvách umění, od glamourových večírků a moderních prodejen odrážejících neonové světlo na svých výkladních skříních, až k antickým rozvalinám, které stále trůní městu jako zapomenuté relikty slavnějších dob. Film vypovídající o tom, proč je tak težké napsat v Římě román, a o tom, že i ty sebekrásnější slova někdy jen zbytečně překrývají podstatu života, smrti a spirituality.

Disconnect výborným způsobem pojmenovává dnešní problémy dnešních lidí, konkrétně digitalizaci našich osobností v počítačích. Tato digitalizace je často nedobrovolná, většinou neuvědomělá, někdy ale nezbytná. Osobnost se externalizuje do virtuálního světa, kde je s ní zacházeno podle tamějších pravidel. Vzniká jeden zásadní paradox. Intimita, soukromí, stud se jako součásti osobnosti také externalizují, avšak externalizace soukromí je oxymorón, proto se spíš dá říct, že soukromí ve virtuálním světě neexistuje. Hrdinové filmu tento problém pociťují na vlastní kůži. Neznámí lidé, se kterými jste se nikdy nesetkali, o vás mohou zjistit první poslední, prohlížet si vaše fotky, vlézt vám na bankovní účet, a pak rozšiřovat tyto informace, jak se jim zlíbí. Film tedy varuje před tímto: zdaleka ještě jsme nedokázali zvládnout náš svět (chudoba, ekologické problémy, atd.) a už jsme si vytvořili svět nový, ve kterém jsme se ještě nezačali orientovat, nedali jsme mu pravidla, omezení, neuchopili jsme ho teoreticky a tedy jsme ho zatím vlastně vůbec nepochopili. Obětmi této nevědomosti jsou běžní lidé, kteří se nedpustili ničeho jiného než co děláme my všichni dennodenně. Proto my všichni jsme potenciální obětí tohoto virtuálního, digitalizovaného světa. Disconnect toto výborně zobrazuje, melancholické vyznění filmu pak skvěle vyjadřuje ústřední skladba Maxe Richtera "The Nature of Daylight", která mi doteď zní v hlavě.

Film, který se ve své době stal velkým propadákem. Značnou míru ovšem na tom sehrály neštastné okolnosti (bouře, která zničila většinu rekvizit) díky čemuž se původní rozpočet více než zdojnásobil. Okolnosti jako by kopírovaly posletsví příběhu, které ukazuje sílu přírody, která pokud si zamane, ovládne svět a z lidstva se stane mrzký živořící organismus redukující svou mentalitu na ty nejzákladnější pudy. A ačkoliv komerčně je Vodní svět nezpochybnitelným propadákem, za sebe musím říct, že film se mi líbil, jednak celý svět působí velice originálně, ovšem tato originalita byla zároveň podpořena konsistencí a celistvostí. Kevin Costner byl perfektním samotářem, který brázdí širé vodní plochy (hodně podobný samotéřskému plukovníkovi v Tanci s vlky), Dennis Hopper byl výborně vyšinutý a i ostatní herci se do filmu skvěle hodili. Zajímavost: SPOILER - V prodloužené verzi je skutečně vidět, že pevnina, na kterou hrdinové dospějí, je vrcholek Mount Everestu, se zlatou plaketou, na níž stojí jméno Reinholda Messnera.

Tejút je rozhodně nejzajímavějším spořičem obrazovky, který kdy kdo vymyslel. To je první myšlenka, která se mi vydere na povrch. Pak ale přijde změna pohledu. Tejút je propojením filmového a výtvarného umění, jednotlivé statické záběry jsou jako umělecké plátno, které na diváka postupně působí a není to obraz jako takový, který se mění, ale divák samotný. To on se, jak uplývá čas, proměňuje, noří se do obrazu, ambientní hudba ho obestoupí a on se stane nikoliv pasivním příjemcem, ale aktivním spolutvůrcem díla. Zásadní otázka, proč obraz musí trvat 10 minut a ne třeba jen 4, nachází odpověď právě v pojetí "času", tedy v tématu, který zásadně ovlivnil tvorbu Fliegaufova učitele, Bély Tarra. Ten prohlásil, že současná filmová tvorba (hlavně hollywoodská) nezohledňuje čas, neboť zrychluje obraz a nadužívá střih, což je vlastně znásilnění času. Proto jeho vlastní filmy střih prakticky postrádají. Troufnu si říct, že co se týče "zhmotnění" času, tak Fliegauf tímto filmem svého učitele překonal, protože zde je samotný čas neskutečně přítomný. A to je něco, co zaslouží absolutorium, protože když se to vezme, filozoficky zpracoval čas až Henry Bergson koncem 19. století (předtím čas ve filozofii měl matematickou povahu prostoru) a ve filmové tvorbě máme jen pár velikánů, kteří dokázali čas adekvátně uchopit (např. Tarkovskij). Věřím, že Fliegauf se k takovým velikánům nyní může počítat také.

Bay si konečně přestal hrát s hračkama a natočil film podle skutečné události. Jeho vizuálně vyleštěný rukopis je zde jasně patrný a neliší se nijak od předchozích počinů, nad Bayův standard nicméně povyšuje tento film výborně zvolená tématika. Majitel floridské posilovny, jehož heslem je "I believe in fitness" a jehož kapacita mozku by se vešla do injekční stříkačky na anabolika špatně pochopí selfmademanismus Amerického snu a rozhodne se, že si svůj sen splní tak trochu ilegálně. Otázkou samozřejmě zůstává, jak by látku zpracovali jiní řežiséři (např. bratři Coenové), protože má hodně vysoký potenciál, a já si uvědomuju, že Bay není žádný velký filmový intelektuál a nedokáže si vytvořit dostatečný nadhled nad filmem. Jinými slovy, aby karikatura hlavních hrdinů zaměřená na jejich charakterové vlastnosti - povrchnost, prvoplánovitá efektivnost a logická pórovitost - byla účinná, nesmí být film samotný natáčen povrchně a prvoplánovitě, což je bohužel trademark všech Bayových filmů. Přesto všechno nemůžu říct, že by mě Pain and Gain nepobavil. Proto za čtyři...

Ještě nikdy jsem se necítil být znásilněn filmem. Jenže pak přišli Podfukáři. Myslím, že myšlenka stojící za vznikem tohoto filmu se shoduje se samotným filmovým obsahem - zamávat rukama, odvést divákovu pozornost, zamotat mu hlavu, udělat z něj blbce. Stejně jako obecenstvo, které vůbec nechápalo, která bije, tak i já jsem jen zíral a nechápavě kroutil hlavou. Ne však z obdivu nad genialitou scénáristů, ale spíš z toho, jak někdo může natolik ztratit soudnost a cit pro míru. Celý film je totiž vršení nepochopitelných kouzelnických triků na odbočky, dovysvětlování, další odbočky, twisty, nerealistické činy, aby na konci bylo všechno jinak. To vše navíc vyznívá strašně prvoplánovitě a neupřímně. Myslím, že původní myšlenka byla, aby z filmu divákovi spadla čelist až na zem... ale pak někdo navrhl, proč by nemohla divákovi čelist padat každé dvě minuty. Bohužel k tomu by musel být scénář daleko chytřejší, což nebyl, a místo toho kdekoliv, kde chyběl nějaký logický můstek, tak scénář jen přikryl hluché místo kouzelnickým závojem, digitálním efektem, a bylo hotovo. Nedokážu popsat, jaký pocit jsem si z filmu odnesl, ale bylo to něco podobného, jako by mě někdo vzal kolem ramen, řekl, "Ukážu ti něco spektakulárního", a pak mě obral o peněženku, nalil mi cosi do pití, zneužil, a nakonec pohodil někde u škarpy. Shrnul bych to takto: tvůrci tohoto filmu nejsou filmoví kouzelnící, ani náhodou. Jsou to prachsprostí podfukáři.

Konspirační dokument o jednom z největších spisovatelů 20. století, a dovolím si tvrdit, že o tom nejzáhadnějším. V mládí práce pro armádu, pak spojení s counter-culture šedesátých let a tajnými experimenty vlády s LSD. Člověk, který se v době internetu, paparazziů a téměř neomezeného interfacu dokázal přes čtyřicet let úspěšně skrývat. Génius s encyklopedickou pamětí a zaječími zuby. Atmosféra samotného dokumentu je výtečná, protagonisti mi ovšem někdy přišli trochu příliš paranoidní a melodramatičtí. Pátrání po Pynchonovi možná nikdy nebude úspěšné, ale možná se díváme špatným směrem. Najděme Pynchona a objevíme jednoho člověka. Ale přečtěme si jeho romány a objevíme celé lidstvo.

Neotřelý filmový projekt, ve kterém naprosto nenásilnou formou vyvstávají futuristické architektoncké koncepty, mezi nimiž se line zvolna ubíhající snový příběh dvou lidí - detektiva a zaměstnankyně firmy podílející se na distribuci falšných dokumentů - kteří se do sebe zamilují. Zajímavý hudební podkres jen rámcuje originální zápletku, kterou kazí pouze pro mě neštastně zvolená hlavní představitelka, díky které je milostná zápetka málo uvěřitelná. Mimochodem, tento film byl zařazen do knihy 101 sci-fi filmů, které musíte vidět.