don_mingo

Zatím nejlepší Aronofsky (a neočekávám, že poslední zbývající film, totiž Fontána, to ještě změní), se kterým jsem měl tu čest. Těch různých analogií, konotací a přirovnání se nabízí celá řada: některé, ty nejvýstižnější, už tu padly (třeba lynchovské zpracování Foucaultova kyvadla, tady bych mohl další komentář klidně utnout jako nadbytečný). Na Pi je hodně vidět "surovost" materiálu, kdy z režiséra víc než vycvičená ruka, precizní zpracování a psychologicky přesná gradace mluví ryzí, přerývaný, v náznacích odkrývaný, potápějící se a zase se vynořující talent - dlužno podotknout, že právě takovéhle snímky mám často nejradši. Pi je v mnoha ohledech demoverzí pozdějšího Requiem For a Dream, a to v takřka navlas stejném vztahu, jako má Nolanovo Following k Mementu (od čb k barvě, od 70-80 minutové stopáže k delší, od roztřesené kamery k vycizelovanější, od jednoho herce k ansámblu atd.) - a stejně jako mám Following radši než Memento, mám i Pi radši než přece jen trochu přeceňovaný Requiem For a Dream. Aronofského uznávám jako jediného současného režiséra, který si může dovolit natočit vlastní Eraserhead, aniž by se musel Lynchovi pomyslně zpovídat ze znásilňování jeho trademarkové estetiky - Trier byl vždycky úchylný jiným směrem, Polanski od osmdesátých let notně vyměkl a zbytek jsou žabaři. Krystalická paranoia, schíza, deprese a hnus, odporně naturalistické scény, vynikající (vskutku !!!) halucinogenní sekvence, brutální kontrast černé a bílé - Gulletteho bělmo před zrcadlem je vskutku strašidelné - a několik dalších perfektně zvolených prvků zakryje i poněkud plytký příběh, jehož největší vadou není to, že nepokládá odpovědi na otázky, ale že nepokládá téměř žádné otázky. Atmosféře přidává i to, že polovina filmu se odehrává v odporném bytě a druhá polovina v neméně odporném metru... plný počet. Za tu syrovost, kdy si scénáristické vycpávky podávají ruku s ryzí genialitou, což je prostě mnohem větší zábava než propracovaný a dokonale dotažený spektákl, alespoň v rámci tohohle žánru (že, Requiem For a Dream). A taky za nádherně porušené Čechovovo pravidlo o zbrani, zajímalo by mě, jestli si to Darren vůbec uvědomil :))

Výpravné historické velkofilmy nemám rád z toho důvodu, že ve většině případů nejde o nic víc než překrásně zabalené hovno. Psychologie postav veskrze nulová, místo uvěřitelných vnitřních dilemat hromada řevu. Proto mě Lawrence of Arabia tak nesmírně nadchnul: nejenže je to megalomanské, vizuálně úžasně podmanivé, epické a dlouhé (s tím se vzhledem k žánru a rozpočtu tak nějak počítá), ale navíc se podařilo výborně vykreslit Lawrencovo vnitřní drama, názorovou ambivalenci, zavírání očí sám před sebou, napoleonský (nebo spíše prorocký) komplex a pár dalších stránek, které jeho postavu posouvají až kamsi k Bergmanovi, což je něco, co bych od podobného filmu v životě neočekával. Nevím, jestli O'Toole skutečně podal nejlepší herecký výkon všech dob, ale minimálně se tomu hodně přiblížil. Nemůžu říct, že jsem ho úplně pochopil, rozhodně o něm ale přemýšlím, a to i třetí den po shlédnutí a budu v tom pokračovat pravděpodobně ještě nějakou dobu. To je známka (téměř) dokonalého filmového zážitku.

První půlku jsem měl slzy v očích od smíchu a druhou z dojetí. To na hodnocení stačí. Hlavně pasáž Beatles -> U2 -> Bowie mě dostala naprosto do kolen... a brblalům: tohle není kýč jako kýč, tohle je ukázkové využití kýče jako sdělovacího prostředku, snaží se o to víc lidí (třeba Tarantino), ale skoro nikomu to nejde. Postmoderna jako řemen!

Jack Vincennes! 8) Spacey je bůh, ten zbytek taky super. Hlavně je to perfektně napsané a natočené. Těch postav není až tolik, rozhodně ne moc na to, aby se v tom dalo vyznat... krimi klasika, která se v mém žánrovém žebříčku zařadí někam těsně za Se7en a vedle Usual Suspects. Akorát ten Crowe mě tam hrozně štval, nemám rád hloupé gorily.

Překrásný film, u kterého je nicméně nesmírně důležité přistupovat k němu se svatou trpělivostí. Mulligan v podstatě rezignoval na jakýkoliv příběh a meritum celého děje odsunul do druhé části filmu, ke které je třeba se propracovat přes sawyerovskou první půlku, která je sice výborná, ale nikdo to moc nečeká. Osobně jsem čekal trochu vyhrocenější drama (ten jeden buran, jehož největší viditelnou zbraní je plivanec, nebyl Peckovi absolutně žádným soupeřem) podle klasické kompozice se špatným koncem... film, který mě zatlačí do křesla, rozbrečí a naplní odporem k té jižanské smečce křupanů, stejně jako se to povedlo třeba fantastickému Boys Don't Cry. Jenže To Kill A Mockinbird plyne nesmírně pomalu, k žádnému střetu pomalu ani nedojde, oběť (a vlastně nejdůležitější postava v celém příběhu) má asi deset vět, zemře mimo záběr kamery, 80% stopáže se člověk spíš usmívá než brečí, a přestože chvíli před koncem Peck prohraje u soudu, naplivou mu do tváře, černocha zabijou a děti přepadne někdo v lese, nakonec to skončí happy-endem. Je mi jasné, že Mulliganovým poselstvím nebyla nějaká mobilizace proti rasismu jako třeba v American History X nebo Mississippi Burning, ani vypjaté soudní drama jako Philadelphia nebo Larry Flynt... daleko víc než k těmhle dílům má nakonec k tomu Sawyerovi. Za Peckova advokáta nemá divák brojit a dožadovat se spravedlnosti... má k němu cítit totéž co jeho dcera, totiž obdiv, úctu a bezmeznou hrdost. Přemýšlel jsem, jestli se scénárista snaží odsunutím rasistického a soudního motivu něco sdělit... a dospěl jsem k závěru, že spíš ne. Prostě jenom použil tuhle linku jako opěrný bod pro celkové modelování Atticovy postavy. To Kill A Mockingbird není v první řadě obžalobou rasismu, ale obhajobou spravedlnosti, a klidně se tam mohli soudit dva Eskymáci. Čekal jsem něco jiného, ale i tak jsem naprosto spokojen, protože film to byl skvělý.

Luxusní minimalistické drama s fantastickým Goldbluem, který to celé neuvěřitelně odtáhl. Zejména jsem ocenil několik věcí: 1) Špičkové zpracování v podstatě brakového námětu. Já čekal něco jako The Thing, prostě legrační osmdesátkové béčko s vtipnou příšerou a hromadou kečupu, u kterého si oddechnu a pobavím se, a místo toho jsem se ke konci krčil v koutě a v přítomnosti much jsem paranoidní dodnes. 2) Způsob, jakým Cronenberg pracuje s gore scénami. Nejsou samoúčelné, nepřehání se to s krví, hnisem ani slizem - teda hnusu je tam opravdu požehnaně, ale pokaždé v přesně odměřeném množství. Přestože fakt nejsem gore fanoušek a je mi blbě i ze záběru operace slepého střeva, u The Fly jsem byl naprosto fascinovaný a sledoval tu přeměnu bez jediného odhlédnutí od obrazovky. 3) Fakt, že se Cronenberg u Kafky nespokojil jenom s námětem, ale inspiroval se jím i při psychologickém vývoji postavy. Že se podařilo udržet celý film v první řadě v dramatické rovině a ty nechutnosti využívat jenom jako vyprávěcí prostředek, ne obráceně. 4) Že to skončilo přesně ve chvíli, kdy mělo. To jsem u žádného filmu neviděl už strašně dlouho. //// Takže suma sumárum čistých pět a už jsem si na "to watch" listinu připsal Videodrome.

Já si ho chci vzít. Proč to není na #1, když to má 95%? Místo té Darabontovské limonády by to Dylanovi slušelo famózně. Enya!!!

Skvělá zábava. Obzvlášť se mi líbí Birdova práce s klasickými kýčovitými náměty - když se táta Úžasňák v okovech vyznával ze svého zklamání, hrála pod tím dojemná hudba a po pár vteřinách to jeho syn přerušil s tím, že ví, jak se dostat ven, jsem šel do kolen. Je to hrozně inteligentní, ironické a svěží, i když se to tváří jako naprostá pitomost. Fakt mě to překvapilo, Pixarovky mám hodně rád, ale téhle jsem se poměrně dlouho vyhýbal, že si to nebudu kazit, že to bude taková rodinná ptákovina pro děcka... a ejhle, on to je společně s Wall-E nakonec nejvíc "dospělý" film, co kdy z pixaří dílny vylezl:) k tomu přihodit dokonalou animaci a prakticky bezchybný film je na světě. U Ratatouille, Cars, Finding Nemo, Toy Story i Up jsem ta "dojemná okénka s moralitkami" myšlenkově přeskakoval s tím, že je to specifikum žánru, a oni pak napíšou film v témže žánru, který nejenože tohle specifikum nectí, ale ještě si z něj dělá prdel. Ohohó!

Budou tam spoilery. //// V první chvíli klasické "čtyřhvězdičkové" drama - volně přeloženo kvalitní, působivý snímek, ale nic zásadního, co by mělo bourat žebříčky. Jenže Evropa je ze stejného těsta jako Peeping Tom - neskutečně znepokojivý, tísnivý a "nebezpečný" snímek a zároveň vynikající ukázka Trierovy invence a originality. Nemá cenu dumat nad smyslem prolínání černobílé a barevné kamery - neznamená to nic, jde prostě jenom o zajímavý nápad, který předtím nikdo nepoužil, a jediná otázka byla, jestli se to podaří zakomponovat do celku tak, aby to nepůsobilo rušivě a naopak film ozvláštňovalo, což se podařilo... hlavně sebevražda ve vaně je vizuálně brutálně podmanivá a její síla, expozice a téměř hmatatelná fyzická bolest by mohla obracet emaře (pokud by se nějakým zázrakem dostali ke dvacet let starému intelektuálnímu dramatu z Dánska, he). K propojení sexu a smrti ve dvou vzájemně se prolínajících scénách se Trier vrátil i potom v Antichristovi, ale Evropa se mi v tomhle líbila víc (i když ta Němka byla fakt ošklivá), možná pro tu skrytou brutalitu. Spolu s pasažéry v nejnižší třídě vlaku, oběšencem a všemi scénami se Sydowem nejsilnější moment filmu, a tím nemyslím jenom tohohle filmu - myslím to jako ukázku čisté filmařiny, které se nedá vlastně vůbec nic vytknout. Sydowův vypravěč je neskutečně démonický - scény s ubíhajícími kolejemi vyvolávají regulérní závratě a při Barrově omdlévání jsem měl pocit, jako kdybych skákal z rozhledny. Totéž v samotném závěru, živě komentovat něčí smrt, to je přece nápad!:) Právě tahle schopnost vytáhnout z audiovizuálního média nefalšovaný fyzický zážitek je Trierova specialita, v tom je zkrátka nedostižný. Chtělo by to asi srazit jednu hvězdičku za docela tuctový a ne zrovna promakaný příběh, ale čert to vem - ta forma, ta FORMA mi to prostě nedovolí.

Tohle je opravdu moc dobrá ukázka perfektně vystavěného filmu. Když si člověk chvíli po dokoukání uvědomí, o čem to vlastně bylo - že to není žádná kriminálka a že vůbec nešlo o to, jestli je ten kluk vinnej nebo ne, ale o to, jak se dá člověk ukecat a v podstatě i zmanipulovat - musí mu přeběhnout mráz po zádech. Je to takový "grower", při shlédnutí si říkáte "dobrý, moc dobrý", ale pak si na to pamatujete už navždycky a s každou další debatou to oceňujete víc a víc. V současnosti jsem ve fázi, kdy se 12 Angry Men pomalu dere do mé osobní top 10, hehe... jen houšť a větší kapky! Námět a scénář jsou z jiné dimenze.