Jastřabík

Byron minulého století. Dlouho jsem měl dojem, že Mishima byl jen seriozní radikální tradicionalista a imperiální loajalista - proto jsem se tak trochu štítil i jeho románů, ale tenhle film ukazuje, o jak mnohem problematičtější osobnost šlo, jak mnohem radikálnější byly jeho postoje a jak zcela unikají vágnosti pouhé politiky. Doporučuji před filmem zhlédnout některé dokumenty o Mishimovi, protože Schraderův film není lineárním vyprávěním jeho života a prolíná se s dramatizací jeho děl. ... Je zajímavé, že v Evropě filosofové jako Foucault či Marcus považovali za ideál vůči faktické discplinaci a jen verbální liberalizaci umění, "život jako umění", tedy přesně to, co Mishima se svým životem - či s jeho posledními kapitolami - udělal. Paradoxní je, že toho docílil skrze přísnou sebedisciplinaci kulturistikou, bojovým uměním, militarismem - a prostřednictvím seppuku. Film a samozřejmě Mishimův život a jeho tvorba jsou tak hodnotné pro jakékoliv úvahy o "činu a slovu": "Body and spirit had never blended; Never in physical action had I found the chilling satisfaction of words, Never in words had I experienced the hot darkness of action. Somewhere there must be a higher principle which reconciles art and action;That principle, it occurred to me, was death — The vast upper atmosphere where there is no oxygen is surrounded with death. To survive in this atmosphere, man, like an actor, must wear a mask."

Advanced capitalism v celé své kráse - plýtvání, inovace, ničení - kdo ale tyhle racionální a nakonec v celku super-efektivní tržní vlastnosti přijme pro svůj život, kdo v 50 letech vyhlásí bankrot? ... "We invented a new kind of arithmetic last year."

Udělat z toho jen kreativní lotr/Star Wars mashup, tak to mohlo být mnohem lepší a aspoň nějak zajímavý... jako superhdinský žánr to nefunguje a zase jsem koukal na film, kterej jsem viděl - tentokrát mi přišlo, kromě samozřejmých imitací lotr/SW, to byl Prometheus ("black goo", písečná planeta, elfové s exoskeletonem, padající loď, Idris Elba, nakažená "vědkyně", asi i ten britský přízvuk (?)). Hvězdička navíc za to, že tentokrát se to obešlo bez padajicích mrakodrapů (!)

Zločin a trest, vina a sláva. Film vůbec připomíná nějaký "velký román" (total novel) 19. století. Realismus je tady navozen dokumentární přístupem, monologem vypravěče, což pak romantizují archetypické vztahy (starší-mladší bratr), velké motivy a témata (kromě zmíněných i zrada a spravedlnost) a poeticko-lyrické obrazy. Důležité je pro porozumění nesnažit se "sympatizovat" s hlavními postavami, jak filmy od diváka normálně vyžadují. Tady by to radikálně zjednodušilo význam příběhu. Důležité je, že se to stalo a stalo se to tak, jak se to stalo - život postav nemá smysl, není jim nabídnut žádný otevřený konec, naplnění osudu, poznání, nebo uspokojivý a spravedlivý odchod. Prostě se to stalo a takovým způsobem, že až dohromady a až s odstupem to vytváří smysluplný příběh. Tragika spočívá ve vztazích a v nich i hloubka a neštěstí, ale všechny postavy jsou vlastně navýsost surové, slabé a jednoduché. Ani s Jessem, ani s Robertem není možné v plném smyslu sympatizovat, nemá smysl snažit se rozumovat nad tím že "on to byl vlastně dobrej člověk", atd. Nikomu se nedostane žádné rozřešení a snažit se něco takového definitivního vložit do postav bude násilné zjednodušení, nebo taková snaha ztroskotá a film pak bude působit nudně a odcizeně. A to by byla škoda, protože jde o dojemný a nešťastný příběh nešťastných lidí.

Stokrát opakovaný japonský motiv: lidstvo na pokraji vyhlazení a jedinci připravení se pro celek obětovat (aneb Hirošima/seppuku/kamikaze). A zase dobré. Eren je perfektní protiklad Shinjiho z Evangelionu. Zatímco druhý jmenovaný je proti své vůli a otcem donucen ovládat "EVU" (aneb své alter), aby "zachránil svět", tak tady je Eren motivován pomstou, nenávistí a vůli všechny "titány" vyhladit (a i v tom má "nějak" prsty jeho otec) ... A jako vždy pěkný komentář k problému dospívání ve společnosti, která vytváří takový tlak na výchovu - což vždy musí být projevem osobní vůle "nechat se vychovat". .. A když ne, zákon Battle Royale na ně.

Genealogie zla ve zmařené ctižádosti. Femto je nakonec vlastně Lucifer.

Z hlediska japonského anime to zase až taková pecka není ... ale vůči západní popkultuře je to exploze stravitelné a nepovyšující chytrosti, zábavy a kreativity. Další důkaz, že Japonci dovedou myslet i bavit se zároveň - obojí hodně za hranice běžných mantinelů a na hraně vkusu a kýče, ale proč by ne ... furt je to pouze uvědomělá popkultura, tzn. "každý si tam najde svoje", a divák k tomu tak musí přistupovat. Mimochodem taky ilustrace této slavné Spencer Brownovy myšlenky: "Thus we cannot escape the fact that the world we know is constructed on order (and thus in such a way as to be able) to see itself. This is indeed amazing. Not so much in view of what it sees, although this may appear fantastic enough, but in respect of the fact that it can see at all." .... Potom kromě oslavy cosplay sexismu (což je něco strašného), je dobré si všimnout esenciálně japonské estetiky "wabi-sabi". To znamená nacházení krásy v každodennosti, klidu a tedy ne v pořádku, ale ani v nepořádku. Všechno to juchání a křičení je vlastně jen "rám" a nástroj, jak zviditelnit hodnotu klidu a pěknost líného deštivého odpoledne, když z vedlejší učebny je slyšet žáky, kteří zrovna mají hudebku.

Mluví se o přeplácanosti ... co bych dal jen za to, kdyby to bylo vizuálně přeplácané jako filmy, které točí Greenaway. Celý problém Hobita je v ústředním fetiši (to co chtějí všichni a co všem jde) - Arcikamu. Zatímco Prsten "funguoval" neviditelně a nabízel "moc", aniž by bylo zřetelné o co přesně jde (síla a vědění?) a jak to vypadá v akci, tak Arcikam estetiku vizuálně vnucuje jiskřením, sublimací a blikáním. Tím se magie stává technologií, jakýkoliv mýtus, tj. neviděné přítomné, a kouzelné vyprchává. Věřím tomu, že kdyby byl Arcikam prostě velký šutr a drahokam, tak jako byl Prsten prostě zlatý prstýnek, by to i diváka dostalo více do děje, protože by jeho krása byla ponechána tajemství a představivosti. Šmak měl být také motivován pouze Arcikamem a nikoliv vším bohatstvím a jen nenávistí k trpaslíkům. Tedy, on jako inteligentní stvoření-stvůra, která je krutá právě skrze nezřízenou touhu po jediném předmětu.Trpaslíky by odlišovala schopnost tvořit tyto předměty a Bilbo je zachránce díky dvojité krádeži Arcikamu .... Tak bych tomu podle knihy rozuměl a doladil s tím, co bylo zdůrazněné v LOTRovi. Ty pokusy o zachránu Arcikamu (pointy příběhu) prostřednictvím pohádek o "symbolu jednoty" trpaslíků přichází pozdě a jsou až moc rozumné a politické ... podobně jako v prvním díle motiv "domova" taky úplně nefungoval. Je zajímavé, že podobně měl sloužit zkovaný Isildurův meč v Návratu krále, tedy jako symbol politické jednoty, ale tam to byl jen vedlejší motiv, kterého si "jen" skoro nikdo nevšiml a příběhu to neuškodilo ... Obecně mi přijde, že furt nevíme, že vizuální technologie mají sloužitk vytváření světa, které je "obyčejné" pro samotné postavy uvnitř, ale nesmí být použité pro zobrazení "neobyčejného" uvnitř tohoto světa. Aneb variace na známou pravdu, že velké filmy neokouzlují, ale berou pouze na horskou dráhu. A nemyslím, že jde jen o nárok "lepšího vkusu", ale recept jak v publiku vyvolat určité hlubší pocity .... Proto je příběh "nic moc", protože měl fungovat na ústředním fetiši a ne jako bezhlavé dobrodružství, napětí a akce zpětně zdůvodněná politikou, pomstou a domovem. Ono vlastně jde o rozdíl mezi vášní (fetiš) a adrenalinem (akce). Jde-li o kulturu, myslím, že je zřejmé, co má být důležitější ... Jinak a dále, Bard mě docela mile překvapil a jeho "správný a rozumný postoj" vůči "správnému a oprávněnému" postoji trpaslíků byl aspoň nějaký náznak dramatu.... V 3D s HFR a s dabingem bych to asi ani nezvládl dokoukat, prostě by mě asi explodovala hlava. ... Jinak ale spousty docela milých a fajn drobností, které doufám vyniknou více v klidu doma na dvd. ... Nejvíce těžké je být stále (!) fanouškem Jacksona a přitom dostávat od jeho filmů takovou nakládačku.

Co film zobrazuje, nebyl důkaz necivilizovanosti, nebo přetvářky, hlouposti, něčeho naprosto odsouzeníhodného, něčeho vyloženě špatného, ale právě důsledek dobrého fungování komunity. Ale čím obecně lepší společenství je - ve smyslu ani ne moc svazující, ani moc volné - tak se dovede rozbít stejně trvale, jako jakýkoliv stroj, nebo fatálně zasažený organismus. Sociolog Niklas Luhmann považuje všeobecně systém komunikace za "živý systém", tzn., že se reprodukuje sám ze sebe a dělá vše pro to, aby pokračoval. A stejně jako život není možné po rozkladu složit dohromady, prostě znovuoživit, pak stejně fatální je to s komunikací. Na druhou stranu, v tom je síla a schopnost komunikace konstruovat pokračování reality. Ve skutečnosti mohl Lukas skončit ještě hůře a mohl úplně ztratit pocit o realitě a skutečně se zbláznit. "Šílenství"obecně znamená rozmazání hranice mezi já a světem, hranice, kterou udržuje pouze (!) komunikace. K udržení reality poslouží dost dobře i komunikace konfliktu, nejde nutně o harmonii, ale zde komunikace konfliktu přímo narušovala Lukasovu integritu - protože se to příčilo jeho definici reality…. Shrnuto: Lukas byl skutečný, objektivní problém a defekt, měl si to uvědomit a odejít (nebo se zbláznit, nebo se zabít ...), tady už pravdu nebylo možné prosadit pravdu žádnými prostředky, protože ukřižovat se a pak vstát z mrtvých a tím prosadit svoji definici reality, se povedlo zatím jenom jednou. A experimentální prostředky jsou také mimo řeč. Byl to zásah na komoru v moment výmyslu a vyloučení odborníků z posouzení situace. Takové definitivnosti je možná těžko uvěřit, protože přeci jde „jenom o řeči, které je možné odvolat“. Nejde. Stejně jako nejde odvolat Archimédův zákon.

Po tomhle jsem zapomněl, že Emma kdy hrála v HP.